ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4107.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4107/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobců a ) Ing. J. Š. a b) D. Š. , zastoupených JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 54/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č.j. 54 Co 117/2009 – 37, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č. j. 54 Co 117/2009 – 37 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 10. 2008, č.j. 26 C 54/2008 – 19, zamítl pod bodem I. výroku nároky žalobců na zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím pro každého z nich jako náhrady nemateriální újmy, kterou měli žalobci utrpěl tím, že v řízení, jehož předmětem byla žaloba na zaplacení částky 900.000,- Kč, vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 116/95, bylo porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Řízení bylo sice zahájeno dne 4. 8. 1995 a skončeno dne 20. 6. 2007, avšak v době od 9. 6. 1998 do 25. 3. 2005 bylo ze zákona přerušeno v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalované. Doba přerušení řízení pak nemůže jít k tíži státu.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu obvodního ve výroku I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 24.138,- Kč s příslušenstvím do tří dnů právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbylé části výrok I. obvodního soudu potvrdil. Žalované uložil zaplatit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že celková doba posuzovaného řízení (bez doby, po kterou bylo řízení přerušeno konkursem) činila cca pět let. Dle názoru odvolacího soudu přitom doba objektivně potřebná k projednání posuzované věci odpovídá třem rokům v situaci, kdy lze očekávat, že běžné úkony v řízení, nevyžadující zvláštních úvah, by měly být provedeny do měsíce. Tomuto předpokladu posuzované řízení neodpovídá a jeho nedodržením došlo k prodloužení délky řízení o cca dva roky. Právě za tuto dobu, o kterou posuzované řízení přesahuje objektivní (očekávanou) dobu trvání řízení, mají žalobci nárok na odškodnění. Městský soud tedy dospěl na rozdíl od soudu I. stupně k závěru, že řízení před Okresním soudem Praha – východ trvalo nepřiměřenou dobu. Odvolací soud uvedl, že není na místě přihlížet k době, po kterou bylo toto řízení přerušeno. Zároveň však vyjádřil, že i případná nepřiměřená délka konkursního řízení může být zohledněna, ovšem jen na základě konkrétních tvrzení účastníků, která však ze strany žalobců absentují. Odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédl ke složitosti věci, kterou hodnotil jako běžně obtížnou. Hledisko významu řízení pro žalobce považoval za středně důležité, přičemž zdůraznil, že se nejednalo o typově významné řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Dále poznamenal, že žalobci k nepřiměřené délce řízení nijak nepřispěli. S přihlédnutím ke známé rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (dále též ESLP) odvolací soud dovodil, že by ESLP přiznal žalobcům odškodnění ve výši 1.500 EUR. Tu pro účely posuzované věci snížil o 40 % s přihlédnutím k tomu, že je náhrada újmy zajišťována již na vnitrostátní úrovni a každému z žalobců tak přiznal odškodnění ve výši 24.138,- Kč s odpovídajícím úrokem z prodlení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu I. stupně, podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání odvozují od ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť mají za to, že rozsudek odvolacího soudu je třeba považovat v plném rozsahu za měnící, jelikož spočívá na odlišném právním posouzení základu nároku. Zároveň jsou přesvědčeni, že dovolání je přípustné i z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř.
Uplatňují dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť jsou přesvědčeni, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Předkládají tři okruhy otázek, o nichž se domnívají, že byly vyřešeny odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Zaprvé žalobci nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že přiměřená délka řízení byla překročena pouze o dva roky. Mají za to, že je povinností státu (soudu) rozhodnout v přiměřené době, a to bez ohledu na to, že řízení bylo přerušeno (např. konkurzním řízením). Podotkli, že celková délka řízení činila 12 let. I kdyby se od této délky odečetly 4 roky nebo 5 let, což je doba, kterou je možno považovat za přiměřenou u konkurzního řízení, stále by délka řízení činila 7 let. Zadruhé žalobci brojí proti tomu, že odvolací soud nevycházel pro účely stanovení výše zadostiučinění z celkové délky řízení, ale z rozdílu mezi celkovou délkou řízení a očekávatelnou délkou řízení. Podle nich tento postup odporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který přiznává částku zhruba 650 EUR za každý rok trvání řízení, nikoli jen za dobu průtahů. Konečně, zatřetí, namítají dovolatelé svůj nesouhlas se zjevně nepřiměřeným snížením zadostiučinění o 60%, než co by přiznal ESLP. Jsou přesvědčeni, že odškodnění lze snižovat s odkazem na ekonomickou úroveň ČR jen ve velmi omezené míře, zvláště pokud odvolací soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí ESLP vydaných v řízeních proti České republice. Rovněž žalobci vyjádřili své pochyby nad tím, že přiznání zadostiučinění na vnitrostátní úrovni je rychlejší.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně v celém rozsahu, byť formálně jeho rozsudek v části odvolací soud potvrdil. Městský soud totiž posoudil odlišně vzájemná práva a povinnosti účastníků než soud I. stupně, dospěl-li na rozdíl od něho k závěru o oprávněnosti nároku žalobců.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
K tomu Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno vnímat, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
To platí mimo jiné i ve vztahu k problematice posuzování celkové délky řízení v případě jeho přerušení.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že při posuzování přiměřenosti délky řízení se vždy musí vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) Zásadně je tedy třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno.
V této souvislosti lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že probíhá-li vedlejší řízení, před jehož skončením nelze v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). To platí zejména tehdy, kdy příčina nepokračování řízení nespočívá na straně soudu, ale je dána ze zákona, jak tomu bylo v posuzované věci s ohledem na §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Vždy je totiž třeba mít na paměti, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, §27).
Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Požadavek odvolacího soudu v tom směru, aby žalobci tvrdili existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk i ve vztahu k vedlejšímu (konkurznímu) řízení, není správný. Jelikož délka vedlejšího řízení spadá (přinejmenším částečně) do délky řízení, ve kterém mělo být porušeno právo žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, zahrnuje nutně tvrzení žalobců o porušení daného práva v řízení hlavním i případně nepřiměřenou délku řízení vedlejšího. Soud proto musí přiměřenost délky vedlejšího řízení zkoumat z úřední povinnosti v rámci úvahy o přiměřenosti délky řízení hlavního. Nadto nelze pominout, že ne vždy musejí být poškození účastníky vedlejšího řízení a mít tak přehled o tom, jak bylo orgánem veřejné moci ve vedlejším řízení postupováno.
Pro úplnost Nejvyšší soud k výtce soudu odvolacího určené žalobcům v tom směru, že žalobci neuvedli žádná konkrétní tvrzení o tom, že by konkurzní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, podotýká, že považoval-li odvolací soud za potřebné doplnění skutkových tvrzení ze strany žalobců v daném směru, bylo jeho povinností žalobce k doplnění skutkových tvrzení ve smyslu §118a odst. 1 o.s.ř. vyzvat a poučit je o následcích nesplnění takové výzvy. Odvolací soud této své povinnosti nedostál, jak plyne z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 3. 6. 2009 a tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však k této vadě řízení nepřihlížel, neboť úvahu odvolacího soudu, které se týkala, shledal beztak nesprávnou.
V posuzované věci bylo proto na odvolacím soudu, aby se zabýval otázkou délky konkurzního řízení a posoudil, zda byla přiměřená. Odvolací soud tak neučinil a jeho právní posouzení nároku žalobců je proto z tohoto důvodu neúplné a tudíž i nesprávné.
K druhé dovolací námitce je třeba dovolatelům přisvědčit v tom, že při stanovení výše odškodnění žalobců postupoval odvolací soud nesprávně, a to v rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb., tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.
Není tedy správný názor odvolacího soudu v tom, že se při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází pouze z té části řízení, která neodpovídá jeho obvyklé (očekávatelné) délce.
Protože je právní posouzení nároku žalobců odvolacím soudem v otázce celkové doby rozhodné pro stanovení výše odškodnění neúplné a tudíž nesprávné a v důsledku toho je nesprávné i stanovení výše odškodnění žalobců, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle §243b odst. 3 věta první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.s.ř. ve spojení s §226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu