ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4145.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4145/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně "Komplexní služby věřitelům" s.r.o. , identifikační číslo osoby 60466766, se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Prokopova 164/12, zastoupené JUDr. Vladimírem Gelbičem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 659/11, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody 194 411,53 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 38/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 54 Co 99/2015-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované náhrady škody způsobené jí nezákonnými rozhodnutími Pražské správy sociálního zabezpečení (platebního výměru č. 750/2423/06 ze dne 6. 9. 2006) a České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 10. 2006, a to jednak ve výši 172 572 Kč, představující náklady spojené s právním rozborem věci provedeným advokátní kanceláří a dále ve výši 21 839,53 Kč jakožto ušlého výnosu z termínového vkladu částky 360 221 Kč u Komerční banky, a.s.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 22 C 38/2013-70, zamítl žalobu o zaplacení 194 411,53 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 54 Co 99/2015-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 172 572 Kč a ve výroku o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Žalobkyně dovolacímu soudu předložila dle jejího názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku: „[Z]da při uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je náhrada nákladů za poskytnuté právní služby limitována ustanovením §31 zákona č. 82/1998 Sb., tedy pouze na náklady řízení a právního zastoupení, anebo při řešení náhrady za další poskytnuté právní služby (rešerše, analýzy, varianty rozhodnutí) je možno řešit otázku náhrady škody s použitím §26 téhož zákona, potažmo občanského zákoníku.“
Žalobkyně ve svém dovolání uvádí, že předmětem sporu v nyní projednávané věci jsou náklady za právní služby, které nespočívaly v účasti na řízení a v právním zastoupení, ale které spočívaly v přípravě podkladů pro rozhodnutí vedení společnosti, zda řízení proti státu vést, a následně byly zpracované materiály využity rovněž v přímé souvislosti s projednávaným sporem, kde již žalobkyně byla zastoupena jiným advokátem, jehož náklady byly řešeny v rámci správního řízení, přičemž tyto náklady nejsou předmětem sporu.
Jestliže takto žalobkyně projevuje přesvědčení, že popsané náklady právních služeb nelze subsumovat pod pojem náklady řízení ve smyslu §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), a měly by být nahrazeny mimo limity posledně uvedeného ustanovení, mýlí se.
Podle §31 OdpŠk [n]áhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3). Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu (odst. 4).
Tvrdí-li žalobkyně, že si právní služby nechala poskytnout ve spojitosti (byť jakkoliv vzdálené) s řízením vedeným za účelem zrušení nezákonných rozhodnutí, mohou být náklady takových právních služeb nahrazeny pouze jako náklady zastoupení (jež jsou dle §31 odst. 3 věty první OdpŠk součástí nákladů řízení), tedy v projednávaných souvislostech v limitech stanovených v §31 OdpŠk. Jelikož žalobkyně byť náznakem neuvedla, z jakého důvodu by z její strany vynaložené náklady na právní služby měly být pokládány za škodu (než že se jednalo o náklady poskytnuté za účelem zrušení nezákonných rozhodnutí), nelze soudům jakkoliv vytýkat, že nárok hodnotily jako požadavek na náhradu nákladů zastoupení dle §31 OdpŠk. Právní služby, jež žalobkyně popisuje tak, že spočívaly v přípravě podkladů pro její vlastní rozhodování ohledně vedení řízení a byly též dále v řízení využity, spadají pod úkony převzetí a přípravu zastoupení, popř. sepsání právního rozboru věci ve smyslu §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Nejvyšší soud se ve své dosavadní rozhodovací činnosti vyjádřil k požadavkům na náhradu dodatečných mimořádných nákladů řízení. V rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013 dovolací soud konstatoval: „Základní pravidlo vyjádřené v §59 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že každý účastník řízení platí své náklady a náklady, které vzniknou jeho právnímu zástupci. Pouze v případech výslovně uvedených v ustanoveních §59 odst. 2 a §60 s. ř. s., je tomu jinak. Stát platí náklady vynaložené na svědečné, znalečné, tlumočné a jiné náklady spojené s dokazováním; úspěšný účastník řízení, nestanoví-li zákon jinak, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného pravidla vyplývá, že ne všechny náklady řízení, které, byť úspěšný, účastník řízení vynaloží, mu budou nahrazeny. Záleží na účastníkovi samotném, jaké finanční prostředky vynaloží na svoji obranu v soudním řízení. Účastník řízení se může rozhodnout, že mu bude v průběhu řízení poskytovat právní či jinou odbornou pomoc více osob. Jelikož však v téže věci může mít podle příslušných procesních předpisů jen jednoho zástupce, má proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, v souladu s procesními předpisy, právo na náhradu nákladů na odměnu jen jednoho zástupce. Náklady na druhého právního poradce si hradí účastník řízení sám. K hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení neslouží ani §31 OdpŠk, neboť i podle tohoto ustanovení se přiznává náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení. Ústavní soud v rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06 uvedl, že účelem této zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Z uvedeného vyplývá, že náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle zákona č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a nikoliv podle smluvní odměny za zastupování.“ V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž ztotožnil s výkladem, podle kterého: „Legislativní představa založení odpovědnosti státu podle §31 OdpŠk spočívá v tom, že náhradu nákladů řízení může poškozený vůči státu uplatnit jen tehdy, jestliže mu takové náklady skutečně vznikly a nebyly zároveň vypořádány v dotčeném řízení. Odpovědnost státu tedy nastupuje subsidiárně ve vztahu k možnosti požadovat náklady řízení v původním řízení, přičemž důvody, pro které poškozený takovou možnost neměl, je třeba vykládat jako případy objektivní (srov. V., P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 273).“
Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně v nyní projednávané věci požaduje náhradu nákladů řízení, jež jsou podle §31 OdpŠk nahrazovány jako škoda, neměl-li je poškozený možnost uplatnit již v průběhu dotčeného řízení a nebyly zároveň vypořádány v dotčeném řízení. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalobkyni byly náklady dotčeného řízení přiznány, a je tedy rovněž vyloučeno, aby žalovaná požadovala další náhradu dle §31 OdpŠk.
Co se týká názoru žalobkyně, že soudy měly její nárok posoudit případně též jako nárok na náhradu škody podle ustanovení občanského zákoníku, rovněž se nejedná o mínění správné. Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce, za jakých podmínek stát odpovídá za škodu podle občanského zákoníku a kdy podle OdpŠk, např. v rozsudku ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněném pod číslem 36/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde bylo konstatováno: „Není vyloučeno, a zákon to ostatně předpokládá, aby subjektem občanskoprávního (rovnoprávného) vztahu byl také stát, jeho postavení pak bude rovné s ostatními účastníky tohoto vztahu. Stát v takovém případě odpovídá za škodu, kterou způsobí porušením právní povinnosti, podle obecných ustanovení upravujících náhradu škody, tedy zpravidla podle §420 obč. zák. Vystupuje-li však stát ve vrchnostenské pozici (např. v rámci své normotvorné činnosti), není subjektem občanskoprávního vztahu (jako normotvůrce nevystupuje v rovném postavení s adresáty právních norem) a nemůže proto ani odpovídat na základě obecného ustanovení občanského zákoníku, které upravuje odpovědnost za škodu v občanskoprávních (rovnoprávných) vztazích.“ Jelikož při rozhodovací činnosti soudů stát vystupuje ve vrchnostenském postavení, jsou úvahy o posuzování jeho odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku vyloučeny.
Žalobkyní vyjádřenou právní otázku tedy nelze považovat za nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu a nelze ani dospět k závěru, že by se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od řešení, jež je ustáleno v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. 4. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu