ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4210.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4210/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. E., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. M., o zaplacení částky 87.024,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 101/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2006, č.j. 40 Co 155/2005-454, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
podle §243c odst. 2 o.s.ř.:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č.j. 40 Co 155/2005-454, potvrdil jako věcně správný rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. října 2004, č.j. 10 C 101/97-296, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 86.033,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.); rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení co do částky 991,- Kč s příslušenstvím, odvoláním napaden nebyl). Žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním.
Toto dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (soud prvního stupně v předchozím a později zrušeném rozsudku rozhodl identicky a žalobu v posuzované části zamítl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku a §458 téhož zákona posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2003, sp.zn. 33 Odo 477/2003; viz též např. R č. 1/1979 a R č. 26/1976 publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud je v dovolání fakticky uplatněn (§41 odst. 2 o.s.ř.) i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu