ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4228.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4228/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R.M.S. – plus, s. r. o., se sídlem v Jesenici, Na Ochoze 354 354, IČ: 65412508, zastoupené JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Příkopy 530, proti žalovanému V. V., zastoupenému Mgr. Vladimírem Kropíkem, advokátem se sídlem v Suchdole nad Lužnicí, 28. října 190, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 306/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č.j. 26 Co 220/2008-305, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č.j. 3 C 306/2005-187, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí v žalobním petitu specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že žalobkyně tvrzenou neplatnost kupní smlouvy ze dne 16. ledna 2004 neprokázala. Podle soudu prvního stupně tato smlouva byla uzavřena svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, přičemž jejím účastníkům byl dostatečně znám její obsah, jakož i obsah čestného prohlášení, které je přílohou smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. září 2008, č.j. 26 Co 220/2008-220, změnil vpředu označený rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odvolacím řízení zopakoval důkaz předmětnou kupní smlouvou a poté skutkově uzavřel, že z obsahu této smlouvy vyplývá, že je složena ze dvou částí. První je nazvána „Kupní smlouva“ (datována 16.1.2004), druhá je nazvána „Čestné prohlášení věřitele a dlužníka“ a je rovněž datována 16.1. 2004. Tato druhá část má podle posuzovaného textu tvořit jako příloha nedílnou součást části první, tzn. „kupní smlouvy“ , jak je uvedeno v bodě 11 „kupní smlouvy“ a v bodě 2 „čestného prohlášení.“ Obsahem první části, tzn. „kupní smlouvy“ , je ujednání, podle něhož žalobkyně prodává žalované výše označené nemovitosti za kupní cenu 250.000,- Kč EUR. Obsahem druhé části, tzn. „Čestného prohlášení“ , je ujednání, podle něhož žalobkyně má vůči žalovanému závazek ve výši 250.000,- Kč EUR, který se zavazuje splatit nejpozději do 31.12. 2005 s tím, že v rámci zajištění splatnosti uvedeného peněžitého závazku se smluvní strany dohodly, že bude zajištěn převodem vlastnického práva k výše zmíněným nemovitostem. Z tohoto důvodu byla uzavřena téhož dne kupní smlouva, pro níž je toto čestné prohlášení nedílnou součástí jako její příloha. V případě, že žalobkyně neuhradí svůj dluh ve výši 250.000,- EUR žalovanému, zůstává žalovanému vlastnické právo k výše označeným nemovitostem. V případě, že žalobkyně tento dluh žalovanému v dohodnuté době uhradí, obnovuje se jí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že „z obsahu obou částí ujednání účastníků ze dne 16.1. 2004, které mají podle jejich dohody tvořit nedílný celek, tak není jednoznačně zřejmé, ke vzniku jakého dvoustranného právního úkonu měl tento jejich projev vůle vést. Zda bylo úmyslem smluvních stran tímto písemným projevem vůle uzavřít kupní smlouvu dle §588 a násl. OZ, jejímž předmětem by byly výše zmíněné nemovitosti (jak by se nabízelo výkladem obsahu první části těchto ujednání nazvané »Kupní smlouva«), nebo smlouvu o zajištění závazku převodem práva ve smyslu (§) 553 OZ (jak by se nabízelo výkladem obsahu druhé části nazvané »čestné prohlášení«). Vzhledem k obsahu a účelu obou jmenovaných smluvních typů nepřipadá v úvahu, aby se jednalo o smíšenou smlouvu ve smyslu §91 OZ, která by oba tyto smluvní typy kombinovala. Rovněž tak zjištěný obsah ujednání smluvních stran z 16.1. 2004 neumožňuje ani za použití interpretačních pravidel (§35 odst. 2 OZ) takový jejich výklad, že by se mělo jednat o kupní smlouvu s vedlejším ujednáním ve smyslu §610 OZ, potažmo s ujednáním o právu zpětné koupě ve smyslu §607 a násl. OZ.“ Odvolací soud proto uzavřel, že posuzovaná smlouva ze dne 16.1. 2004 je absolutně neplatným právním úkonem pro neurčitost jejího obsahu.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č.j. 30 Cdo 5388/2008-259, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zaujal právní názor, že pokud odvolací soud bez dalšího odmítl úvahu o realizaci zajišťovacího převodu vlastnického práva v rámci kupní smlouvy, je v tomto směru jeho právní posouzení daného dvoustranného písemného právního úkonu účastníků nesprávné a z hlediska závěru o jeho absolutní neplatnosti i předčasné. Dovolací soud přitom odkázal na závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, č.j. 31 Odo 495/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, číslo sešitu 4/2009.
V záhlaví citovaným rozsudkem odvolací soud opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných (ve výroku I. rozsudku specifikovaných) nemovitostí, a navazujícími výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud předně odkázal na své předchozí závěry ohledně předpokladů pro projednání odvolání žalovaného, důvodnosti určovací žaloby, a odkázal rovněž na svá zjištění o obsahu dvoustranného právního úkonu účastníků. Zaujal dále právní názor, že posuzovaný dvoustranný právní úkon účastníků „lze hodnotit jako jeden ze způsobů zajišťovacího převodu vlastnického práva“ ; v tomto směru odvolací soud odkázal na shora cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu (Rc 45/2009). Zároveň však s odkazem na další obsah zmíněného judikátu zdůraznil, že nadále zastává názor, že se v daném případě jedná o absolutně neplatný právní úkon, a to pro jeho neurčitost. V daném případě z obsahu posuzované smlouvy o zajišťovacím převodu práva vyplývá, že se její účastníci nedohodli na tom, jak se vypořádají pro případ, že dlužník (žalobkyně) pohledávku zajišťovanou převodem vlastnického práva k předmětným nemovitostem věřiteli „(žalobci)“ (správně „žalovanému“) řádně a včas neuhradí, což činí tuto smlouvu absolutně neplatnou pro její neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud dále zdůraznil, že obsahem posuzovaného právního úkonu je totiž pouze ujednání, že v případě, že dlužník neuhradí věřiteli dluh ve výši 250.000,- EUR, zůstává vlastnické právo ke zmíněným nemovitostem věřiteli (čl. II. bd 3 „Čestné prohlášení věřitele a dlužníka.“). K námitce žalovaného, že je možné dovodit konkludentní dohodu účastníků o tom, že v případě, že zajišťovaná pohledávka nebude dlužníkem uhrazena řádně a včas, dojde k započtení jejich vzájemných – z posuzované smlouvy vyplývajících – pohledávek, odvolací soud uvedl, že za situace, kdy toto tvrzené ujednání účastníků nemá písemnou formu, nemá zároveň žádný právní význam (§533 odst. 2, §40 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud uzavřel, že posuzovaná smlouva o zajišťovacím převodu práva nevyvolala obligačně právní ani věcně právní účinky a že proto žalobkyně i nadále zůstává vlastnicí nemovitostí, které byly předmětem této smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a – jak je zřejmé z jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že odvolací soud obsah předmětné smlouvy – její jednotlivá ujednání – hodnotil izolovaně při hledání toliko obsahové shody s podmínkami „»nepodkročitelných mezí« zaznívajících v judikatuře“ , což vede k nesprávným právním závěrům a nesprávnému rozhodnutí. První částí smlouvy, tj. kupní smlouvou, byla vlastnická práva převedena z dlužníka na věřitele. Kupní smlouva má kromě jiného všechny podstatné náležitosti k tomu, aby vlastnické právo bylo podle ní převedeno; je z pohledu §37 obč. zák. určitá a katastrální úřad podle ní na základě návrhu účastníků vlastnictví k předmětným nemovitostem převedl. Převod práv je podle textu této části smlouvy jednoznačně bez jakýchkoliv pochybností definitivní a ničím nepodmiňovaný. Podmíněnost či dočasnost neplyne ani z druhé části smlouvy, přičemž změnit tento trvalý stav může pouze splnění rozvazovací podmínky, která je ve smyslu §610 obč. zák. sjednána v čl. II odst. 4 čestného prohlášení. Při jejím naplnění se obnovuje vlastnické právo k předmětným nemovitostem, kdy se má za to, že účastníci od kupní smlouvy odstupují. Z vlastního textu tohoto ujednání jednoznačně plyne jeho ničím nepodmíněný prekluzivní charakter ve smyslu §578 obč. zák., neboť splnění závazku kdykoliv po sjednaném termínu již nemá vůči kupní smlouvě či smlouvě jako celku rozvazovací účinek. Otázku definitivnosti převedeného vlastnictví na věřitele ve vztahu k existenci pohledávky je nutné opět posuzovat v kontextu celé smlouvy. Podle dovolatele není nutné požadovat, aby ve smlouvě bylo výslovné prohlášení o tom, že závazek dlužníka se započte na kupní cenu, neboť text první části smlouvy výslovně zaplacení kupní ceny deklaruje. K započtení kupní ceny na závazek dlužníka de facto došlo podpisem vlastní smlouvy. Čestné prohlášení, jež je přílohou kupní smlouvy, dalo pouze dlužníkovi šanci k tomu, aby při splnění sjednaných podmínek, své vlastnictví mohl nabýt zpět. I kdyby soud uvedenou aplikaci nepřijal, absenci výslovného prohlášení o započtení závazku dlužníka na kupní cenu by v případě potřeby bylo možné řešit standardně v podmínkách §580 obč. zák. Otázky kolem nejrůznějších možných dispozic s nemovitostmi před či po uplynutí prekluzivní lhůty jsou upraveny smlouvou případně zákonem. V čl. III. kupní smlouvy (od. 8 a 9) se omezuje vlastnická dispozice věřitele po sjednanou dobu. Navíc k zajištění plnění uvedených závazků stanoví smlouva sankce – smluvní pokuty. S ohledem na výše uvedené je nutné uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu na tento případ aplikovat přiměřeně, když posuzovaný případ není zcela identický s případy popisovanými v uvedených judikátech. Požadavky na výslovné a rozvádějící ujednání k tomu, co se stane při splnění závazku po uplynutí prekluzivní lhůty, nebo požadavky na to, aby smlouva výslovně uváděla způsob započtení, když každý z účastníků smluvního vztahu může jednostranně (takové započtení) učinit rovnou v rámci svých zákonných práv, jakož i požadavek na výslovné uvedení vlastnických dispozic, jimiž každý vlastník vládne podle zákona, není-li omezen smlouvou, je nutné chápat jako neoprávněný i nedůvodný. I v tomto případě je nutné při posuzování právních vztahů dbát smluvní volnosti účastníků při ochraně dobré víry a dobrých mravů. Rozhodnutí soudu svými důsledky působí rozporně s dobrými mravy a nechrání dobrou víru, když ani tyto okolnosti odvolací soud do své úvahy při rozhodování o věci nepojal. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. a. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku dospěl k závěru, že písemný právní úkon účastníky označený jako kupní smlouva, jakož i k ní připojené čestné prohlášení, vše ze dne 16. ledna 2004, představuje (vzhledem k obsahu těchto listin) smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která je ovšem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatná pro svou neurčitost. Odvolací soud tuto neurčitost smlouvy spatřuje v absenci ujednání účastníků o tom, jak se vypořádají pro případ, že dlužník (žalobkyně) pohledávku zajišťovanou převodem vlastnického práva k předmětným nemovitostem věřiteli (žalovanému) řádně a včas neuhradí. Odvolací soud v tomto směru (stran učiněného právně kvalifikačního závěru) reflektoval judikaturu Nejvyššího soudu, reprezentovanou v již shora cit. rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, číslo sešitu 4/2009), který zaujal právní názor, jenž v dané věci odvolací soud shora cit. způsobem vyložil a při aplikačním užití §37 odst. 1 obč. zák. použil při rozsouzení dané věci.
Nejvyšší soud v zásadě nemá nic, co by mohl či měl k odvolacím soudem učiněnému právně kvalifikačnímu (byť stručně odůvodněnému) závěru doplnit, neboť toto právní posouzení věci důsledně reflektuje konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, od které přirozeně není žádného důvodu se ani v tomto případě odchylovat. Dovolací argumentace dovolatele, který v zásadě polemizuje s judikaturou dovolacího soudu, resp. snaží se zdůraznit, že takto judikované závěry nelze aplikovat na tento případ, je zcela nedůvodná. Možno k ní stručně zopakovat to, co již zdůraznil ve svém rozsudku odvolací soud, totiž, že absence ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí (kdy takovou absenci vykazuje i posuzovaná smlouva), je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná pro neurčitost. Jde o esenciální důsledek, který – vzhledem ke smyslu a účelu daného typu smlouvy – vytěsňuje jakékoli další možné interpretační úvahy kupř. v tom směru, v jakém byly nedůvodně a nesprávně nastíněny dovolatelem v jeho dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy věcně správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, přičemž žalobkyni (jak vyplývá z obsahu spisu) v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu