ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4255.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4255/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti žalovaným 1) obci Světlá Hora , se sídlem ve Světlé Hoře 374, zastoupené JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Sladovnická 16, a 2) Beskydské lesní s. r. o. , se sídlem Mosty u Jablunkova 280, zastoupené JUDr. Ottou Walachem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 493, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 9/2005, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2009, č.j. 8 Co 137/2009-266, takto:
I. Dovolání žalované 2) se zamítá .
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Dagmar Žilkové, advokátky se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále již „soud prvního stupně“) (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 10 C 9/2005-239, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že v žalobě specifikované pozemky jsou ve vlastnictví žalované 1), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení skutkově uzavřel, že: „Na základě usnesení 19. zasedání zastupitelstva Obce Světlá Hora (pozn.: žalované 1/) ze dne 8. 12. 2004, jímž byl schválen záměr na prodej specifikovaných pozemků, bylo rozhodnuto o prodeji těchto lesních pozemků žalobci za cenu 9.960.000,- Kč s tím, že při notářském zápisu bude uhrazeno 6.000.000,- Kč a zbytek kupní ceny bude doplacen do 31. 1. 2005. Bylo rozhodnuto dále o tom, že notářský zápis bude proveden nejpozději do 13. 12. 2004 a v případě nesplnění ze strany zájemce za stejných podmínek přechází prodej na obchodní společnost Beskydská lesní s. r. o. (pozn.: žalovanou 2/) a dále, že je nutno dořešit zástavu pro SFŽP Praha ve výši 323.000,- Kč do 17. 12. 2004. Z uvedeného rozhodnutí zastupitelstva obce nevyplývá forma kupní smlouvy s Beskydskou lesní s. r. o., nýbrž podmínky (zaplacení kupní ceny). Protože do 13. 12. 2004 kupní smlouva uzavřena nebyla, došlo dne 17. 12. 2004 k uzavření kupní smlouvy Obce Světlá Hora se společností Beskydská lesní s. r. o.“ V návaznosti na tato zjištění uvedený soud dospěl k závěru, že „z rozhodnutí zastupitelstva nevyplynula povinnost tuto smlouvu s žalobcem uzavřít, nýbrž pouze povinnost, pokud kupní smlouva do 13. 12. 2004 k předmětným nemovitostem uzavřena bude, (že) bude uzavřena do toho data právě jen s žalobcem...V této právní věci navíc žalovaná obec prokázala, že to byl žalobce, kterým svým jednáním zmařil uzavření kupní smlouvy přesto, že žalovaná obec připravila návrhy, jak smlouvy kupní, tak i smluv dalších, na které žalobce vůbec nereagoval.“ Kupní smlouva o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, kterou uzavřela prodávající žalovaná 1) s kupující žalovanou 2), je proto platná. Nedůvodná je námitka žalobce, že napadená smlouva byla uzavřena v rozporu s rozhodnutím zastupitelstva, pokud nebyla sepsána formou notářského zápisu, „neboť se o notářském zápisu hovoří v usnesení pouze a jedině v souvislosti s prodejem lesních pozemků žalobci...Pokud jde o žalovanou společnost, tak usnesení zastupitelstva jednoznačně odkazuje na stejné podmínky prodeje pozemků žalované společnosti, ale o formě tohoto právního úkonu se již usnesení nezmiňuje. K prodeji pozemků tedy došlo v celém rozsahu a za stejných podmínek, jak bylo dohodnuto a usnesením zastupitelstva schváleno.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaná 1) je vlastnicí „pozemkových parcel určených pod bodem I. výroku rozsudku okresního soudu“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, avšak oproti němu dospěl k jinému právnímu posouzení věci. Usnesením 19. zasedání zastupitelstva žalované 1) ze dne 8. prosince 2004 byl schválen záměr na prodej pozemků, které jsou předmětem tohoto sporu, a dále také pozemků v katastrální území P. p. P., jež měly být teprve prodány po rozměření geometrickým plánem a po převedení do vlastnictví žalované (obce) 1), když všechny tyto pozemky měly být prodány za částku 9.960.000,- Kč. Podle usnesení zastupitelstva žalované 1) tak předmětem smlouvy měly být všechny pozemky, tedy i pozemky v posledně zmíněném katastrálním území, které žalovaná 1) nevlastnila, prodány. S odkazem na ustanovení §85, §103 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a dále na ustanovení §39 obč. zák. odvolací soud dospěl k závěru, že usnesení 19. zasedání zastupitelstva žalované 1) ohledně pozemků v katastrálním území P. p. P. je neplatné, neboť obec nebyla vlastníkem těchto pozemků; tím také nebyla určena zastupitelstvem cena zbývajících pozemků. Pokud tedy nebyla zastupitelstvem žalované 1) stanovena cena za pozemky, které byly předmětem kupní smlouvy mezi žalovanými 1) a 2), a to i s přihlédnutím k tomu, že cena byla nižší o pozemky, které předmětem kupní smlouvy nebyly, je kupní smlouva neplatná, „neboť obec nedala svým podpisem kupní smlouvy najevo vůli zákonem stanoveným způsobem.“ Nebylo proto nutné zabývat se jinými důvody neplatnosti smlouvy (mj. také otázkou, zda kupní smlouva, uzavřená mezi žalovanými 1/ a 2/, měla být uzavřena formou notářského zápisu či nikoliv).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalovaná 2) (dále již „dovolatelka“), jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm, jak vyplývá z obsahu jejího dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka je na rozdíl od odvolacího soudu toho právního názoru, že na straně obce – žalované 1) došlo ke schválení a zveřejnění záměru prodeje předmětných pozemků dostatečně srozumitelným způsobem, jenž je v souladu se zněním zejména §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. Záměr obce byl vyjádřen jasně ohledně formy převodu nemovitostí i jejich identifikace. Došlo k publikaci záměru převodu na úřední desce obecního úřadu. O prodeji pozemkových parcel byl sepsán zápis z jednání obecního zastupitelstva ze dne 8. prosince 2004, byť se v zápise objevují i pozemky, které v této době obec neměla ve svém vlastnictví. Následně byla dne 17. prosince 2004 mezi žalovanými 1) a 2) uzavřena kupní smlouva týkající se jen těch pozemků, které obec měla ve svém vlastnictví a na zbývající pozemkové parcely byla uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy. Podmínkou pro uzavření kupní smlouvy bylo zaplacení kupní ceny za všechny pozemky, tj. i ty, které obec nemohla prodat pro existenci právních vad. „Byla-li následně uzavřena kupní smlouva jen na ty pozemky, které obec vlastnila za kupní cenu ve výši 9.925.000,- a zbývající část kupní ceny ve výši 535.000,- do celkové žalovaným č. 2 nabídnuté kupní ceny ve výši 10.400.000,- Kč byla obsažená ve smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy, má žalovaný č. 2 za to, že se nemůže jednat o právní úkon, který by byl (pro) nedostatek projevu vůle neplatný. Vychází přitom z výkladového pravidla, že pokud obec dala souhlas k prodeji více pozemkových parcel (,) je v tomto souhlasu zahrnut i prodej jen některých z nich.“ Dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 87/2004 zdůrazňuje, že závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Ne každý (údajný) rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná (obec) 1) ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky se (ve stručnosti shrnuto) ztotožnila s dovolací argumentací dovolatelky a navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutí zastupitelstva a následně uzavřené smlouvy nejsou po právní stránce sice perfektní, ale rozhodně nemohou zakládat neplatnost napadených smluv. Nelze souhlasit s tím, že jakákoli změna kupní smlouvy zakládá (při nakládání s obecním majetkem) automaticky neplatnost smlouvy. Ze smyslu zákona o obcích je zřejmé, že se vždy musí jednat o takovou cenu, která je nižší, než schválilo zastupitelstvo obce. Pokud za prodávanou věc zaplatí kupující více, nemělo by to být okamžitým důvodem (vedoucím) k neplatnosti smlouvy, zvláště, když to žádná ze stran nenamítá. Jestliže obec zahrnula do prodeje i ty pozemky, o jejíž vydání ještě žádala, a nebyly v době rozhodování vedeny na listu vlastnictví v katastru nemovitostí jako její majetek, tak rozhodovala sice předběžně o majetku, který ještě nebyl v jejím vlastnictví, ale důležitý je fakt, že: 1) při prodeji všech pozemků, které byly prodány žalované 2) předcházelo rozhodnutí zastupitelstva žalované 1), které jejich prodej schválilo, 2) kupní cena za pozemky není nižší, než schválilo zastupitelstvo, a za 3) „Při zachování smyslu a účelu zákona je nutno se vrátit také na počátek celé kauzy. Žalovaná č. I má stejný právní názor na to, že může podat žalobu na určení vlastnictví osoba, která netvrdí, že je vlastníkem, pouze by se rozhodnutím soudu zlepšila její pozice. V tomto směru je třeba zdůraznit, že toto žalobce neprokázal, nebo-li byl prokázán pravý opak. Soudy již došly k závěru, že vůči žalobci nedošlo ze strany žalovaných k žádnému pochybení, které by zakládalo možnost žalobce se domáhat čehokoliv, včetně náhrady škody.“
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky zaujal oproti dovolatelce a žalované 2) odlišný právní názor. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považuje obsahově i věcně za správný. Zdůrazňuje, že nebyl-li právní úkon proveden v souladu s rozhodnutím zastupitelstva, je stíhán sankcí neplatnosti podle §41 odst. 2 obecního zřízení. Obecní zastupitelstvo stanovilo jednak předmět kupní smlouvy – konkrétně určené pozemkové parcely v jednotlivých pozemkových katastrech, a stanovilo cenu, za kterou měly být tyto pozemky prodány. Vymezení předmětu koupě a kupní ceny je podstatnou náležitostí kupní smlouvy, kterou nelze změnit rozhodnutím starosty obce. V daném případě starosta obce (žalované 1/) uzavřel s žalovanou 2) kupní smlouvu, kdy došlo ke změně rozsahu předmětu prodeje a rovněž i ke změně kupní ceny. Tento právní úkon je tedy od počátku neplatný. Žalobce je stejného názoru jako dovolatelka, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. Konečně žalobce popírá tvrzení dovolatelky o nesplnění podmínek stanovených zastupitelstvem žalované 1) (že neuzavřel kupní smlouvu a nebyl schopen zaplatit kupní cenu). Navrhl, aby dovolání dovolatelky bylo jako nedůvodné zamítnuto a aby dovolatelka byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb.; Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) sice přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, není však důvodné.
Dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), k jehož naplnění dochází tehdy, dopustil-li se soud omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav tím, že použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval právní předpis správný, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z hlediska meritorního rozhodování odvolacího soudu dovoláním napadeným rozsudkem bylo určující řešení otázky platnosti kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kterou dne 17. prosince 2004 uzavřela (prodávající) žalovaná (obec) 1) s (kupující) dovolatelkou (obchodní společností). Odvolací soud sice v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (na str. 7 v posledním odstavci) uvádí, že „usnesení 19. zasedání zastupitelstva ohledně pozemků v katastrálním území P. p. P. je neplatné, neboť jak vyplývá z usnesení, obec nebyla vlastníkem těchto pozemků“ , avšak z dalšího textu (zejména na následující str. 8 odůvodnění rozsudku) je zřejmé, že při rozhodování posuzoval obsah rozhodnutí zastupitelstva žalované 1) ve vztahu k obsahu uzavřené kupní smlouvy mezi žalovanou 1) a dovolatelkou a poté dospěl k závěru, že „je kupní smlouva neplatná, neboť obec nedala svým podpisem kupní smlouvy najevo vůli zákonem stanoveným způsobem.“ Jinými slovy řečeno, odvolací soud zaujal právní názor, že obsah rozhodnutí zastupitelstva nekoresponduje zcela obsahu následně uzavřené kupní smlouvy, v důsledku čehož je tato kupní smlouva ve smyslu §39 obč. zák. (absolutně) neplatným právním úkonem. Dovolatelka se tedy nestala vlastnicí předmětných pozemků, a protože v daném případě žalobci svědčil naléhavý právní zájem na soudní deklaraci věcně právního vztahu žalované (obce) 1) k předmětnému nemovitému majetku (neboť určením vlastnického práva žalované obce k předmětným pozemkům se pro žalobce odstraňuje stav právní nejistoty potud, že žalobce může usilovat o koupi těchto pozemků), odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a předmětné určovací žalobě vyhověl (tj. určil, že žalovaná 1/ je vlastnicí předmětných pozemků).
Tento právně kvalifikační závěr odvolacího soudu má oporu ve skutkovém stavu věci, je souladný s hmotným právem a odpovídá (s ohledem na skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel) i konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o obcích“), vyhradil (v rámci samostatné působnosti obce) rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních předpisů, dále převodů bytů a nebytových prostor z majetku obce, jakož i k zastavování nemovitých věcí do pravomoci zastupitelstva obce [§85 odst. 1 písm. a), k) cit. zák.]. K platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva (§87).
Samotné rozhodnutí zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Usnesení zastupitelstva obce o majetkoprávním úkonu - např. o prodeji pozemku ve vlastnictví obce - představuje materiálně-právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřený) teprve v okamžiku podpisu smlouvy starostou, případně (za podmínek stanovených zákonem o obcích) místostarostou (srov. §103 odst. 1, odst. 6, §104 cit. zák.). Starosta přitom nemá povahu statutárního orgánu, jakkoliv obec navenek zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce. Na druhé straně podle dřívější ani současné právní úpravy starosta nemohl ani nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, in www.nsoud.cz ).
V případě převodu obecního nemovitého majetku je esenciální, aby byl co do předmětu a případně co do obcí stanovených podmínek převodu zajištěn věcný soulad mezi zákonem publikovaným záměrem obce o (v tomto případě) zamýšlené věcně právní dispozici s obecním nemovitým majetkem, dále rozhodnutím zastupitelstva o předmětném právním úkonu (prodeji nemovitého majetku příslušnému subjektu za stavených podmínek) a starostou obce uzavřenou (podepsanou) převodní smlouvou. Jestliže starostou uzavřená převodní smlouva coby právní úkon obce nekoresponduje obsahu vydaného rozhodnutí zastupitelstva obce k uzavření takového právního úkonu a týká se přitom podstatných náležitostí daného právního úkonu (převáděných nemovitostí, výše kupní ceny, případně podmínek převodu publikovaných v záměru obce a posléze obecním zastupitelstvem schválených v rámci rozhodnutí o příslušném majetkoprávním úkonu obce), jde o věcný nesoulad mezi oznámením záměru, resp. rozhodnutím zastupitelstva obce a uzavřenou převodní smlouvou, tedy o situaci, kdy zastupitelstvem obce projevená vůle formou schválení daného právního úkonu je odlišná od obsahu převodní smlouvy, kterou za obec uzavřel (projevil) její starosta; v takovém případě jde ovšem o právní úkon obce, který je ve smyslu §39 obč. zák. neplatný pro rozpor se zákonem [tím, že v obcí projeveném právním úkonu (ve smlouvě) není obsažena vůle jejího zastupitelstva coby popsaná materiálně-právní podmínka, která musí být splněna, aby právní úkon obce mohl být právně perfektní.].
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že obec ani jakožto účastníka soukromoprávního vztahu nelze vyjmout z požadavků kladených na správu věcí veřejných. Obec jako veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající z jejího postavení jakožto subjektu veřejného práva. Proto i zde platí, že hospodaření s majetkem obce musí být maximálně průhledné a veřejnosti přístupné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, in www.nsoud.cz ).
Jak již shora bylo zdůrazněno, při posuzování otázky, jakým způsobem obec činí právní úkony, je třeba rozlišovat mezi na jedné straně vytvářením vůle uvnitř právnické osoby – obce (tj. rozhodováním o tom, zda a jaký právní úkon obec učiní) a na druhé straně právním úkonem jako projevem takto již vytvořené vůle navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti. Protože je starosta při zastupování obce navenek vázán rozhodnutím obecního zastupitelstva, není jménem obce oprávněn činit právní úkony, dokud požadované rozhodnutí chybí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005, in tamtéž). Starosta obce ovšem nemůže ani „dotvářet“ či „pozměňovat“ projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu. Učiní-li přesto starosta jménem obce právní úkon, který nekoresponduje (z hlediska základních náležitostí právního úkonu) rozhodnutí obecního zastupitelstva, jde ve smyslu §39 obč. zák. o neplatný právní úkon.
V posuzovaném případě odvolací soud správně zaregistroval, že mezi (obsahem) rozhodnutím zastupitelstva žalované (obce) 1) a právním úkonem, který za žalovanou 1) učinil její starosta, je již shora uvedený nesoulad (co do předmětu převáděných nemovitostí i co do kupní ceny), tedy, že zastupitelstvem žalované (obce) 1) projevená vůle (vycházeje z obsahu zasedání uvedeného zastupitelstva ze dne 8. prosince 2004) není totožná s obsahem právního úkonu, který v jejím zastoupení učinil starosta. Za této skutkové konstelace proto závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy o převodu vlastnictví předmětných pozemků ze žalované (obce) 1) do vlastnictví dovolatelky (obchodní společnosti) je věcně správný, neboť je v souladu s hmotným právem a shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací argumentace dovolatelky, včetně jejího odkazu na zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, je nedůvodná již z toho důvodu, že pomíjí popsaný věcný nesoulad mezi obsahem rozhodnutí zastupitelstva žalované obce a následně učiněným právním úkonem starostou této obce, který nelze kvalifikovat jinak, než jako neplatný právní úkon (§39 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu je tudíž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka (tím, že její dovolání bylo zamítnuto) v tomto dovolacím řízení neměla procesní úspěch a proto je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.) povinna nahradit procesně úspěšnému žalobci náklady tohoto dovolacího řízení. Náklady vzniklé žalobci sestávají z odměny za jeho zastupování v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 10.000,- Kč, z paušální náhrady hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč. Celkem náklady dovolacího řízení tedy činí 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývající z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu