ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.720.2005.1
sp. zn. 33 Odo 720/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města Ch, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. K. F. a 2) MUDr. E. F., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 702.586,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 65/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2005, č. j. 13 Co 16/2005-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 25.103,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění po žalovaných domáhal zaplacení částky 702.586,- Kč s příslušenstvím představující nedoplatek kupní ceny za spoluvlastnický podíl níže uvedených nemovitostí.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 12 C 65/2002-27, žalobu o zaplacení částky 702.586,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 14. 11. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 615.014,- Kč od 24. 11. 1999 do 7. 10. 2002 ve výši 179.208,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 11. 1992 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k ideálnímu spoluvlastnickému podílu v rozsahu 36/100 na specifikovaných nemovitostech v Ch., 17. listopadu 22, tvořících zdravotnické zařízení (dále jen „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“), za kupní cenu 1,440.000,- Kč. Žalovaní se zavázali kupní cenu žalobci zaplatit tak, že 360.000,- Kč uhradí do 30 dnů a zbývajících 1,080.000,- Kč do pěti let ode dne registrace smlouvy státním notářstvím. Kupní smlouva byla registrována dne 23. 11. 1992. Částku 360.000,- Kč žalovaní uhradili žalobci dne 23. 12. 1993. Kupní smlouvou uzavřenou dne 24. 5. 1993 žalovaní koupili od MUDr. V. V. další spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v rozsahu 8/100 a současně převzali dluh prodávajícího vůči žalobci (za jeho souhlasu) ve výši 240.000,- Kč splatný rovněž do 23. 11. 1997. Dne 6. 5. 1998 uzavřeli účastníci dodatek ke kupní smlouvě o prodloužení splatnosti kupní ceny do 23. 11. 1999. Městské zastupitelstvo města Ch. schválilo prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny o dva roky svým usnesením ze dne 29. 8. 1996, č. 92/19/1996. Žalovaní po podání žaloby zaplatili žalobci na kupní cenu dalších 615.014,- Kč a dosud mu dluží 702.586,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaným vznikl závazek zaplatit žalobci do pěti let od 23. 11. 1992 (t. j. do 23. 11. 1997) část kupní ceny 1,080.000,- Kč z kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1992 (správně 12. 11. 1992) a ve stejné lhůtě 240.000,- Kč z kupní smlouvy ze dne 24. 5. 1993, resp. z dohody o převzetí dluhu (§588 a §531 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění - dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení vznesenou žalovanými soud prvního stupně shledal důvodnou, neboť promlčecí doba podle §101 obč. zák. v posuzovaném případě začala běžet 24. 11. 1997 a její konec připadl na 24. 11. 2000. Jestliže žalobce uplatnil nárok žalobou u soudu až dne 18. 9. 2002, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně nepřisvědčil argumentaci žalobce, že dodatkem ke kupní smlouvě uzavřeným 6. 5. 1998 došlo ke změně splatnosti pohledávek stanovených ve smlouvách, neboť dodatek shledal pro jeho neurčitost absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Dovodil totiž, že z dodatku nevyplývá shodná vůle stran změnit kupní smlouvu v části týkající se splatnosti kupní ceny; ke změně práv a povinností z kupní smlouvy ve smyslu §516 obč. zák. tak nedošlo a žalobce pouze jednostranným úkonem na základě usnesení zastupitelstva poskytl žalovaným dodatečnou lhůtu k plnění.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. února 2005, č. j. 13 Co 16/2005-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 702.586,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 24. 11. 1999 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 615.014,- Kč od 24. 11. 1999 do 7. 10. 2002; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování dokazování listinnými důkazy (kupní smlouvou z 12. 11. 1992 a dodatku k ní z 5. 6. 1998) a po doplnění dokazování zápisem z usnesení městského zastupitelstva žalobce ze dne 29. 8. 1996, č. 92/19/1996, se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že právo žalobce na doplacení kupní ceny je promlčeno. Konstatoval, že ještě před uplynutím lhůty k zaplacení kupní ceny stanovené v kupní smlouvě městské zastupitelstvo žalobce (jako orgán k tomu povolaný) schválilo usnesením č. 92/19/1996 ze dne 29. 8. 1996 prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny do 23. 11. 1999. Žalovaní v dodatku ze dne 6. 5. 1998 (dále též „dodatek“) projevili vůli akceptovat prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny o dva roky, výslovně se zavázali zbývající část kupní ceny uhradit do 23. 11. 1999 a zároveň prohlásili, že ostatní ujednání v kupní smlouvě ze dne 12. 11. 1992 se dodatkem nemění. Dodatek vlastnoručně podepsali a za žalobce tak učinil starosta města Ch. O. s připojením otisku kulatého razítka žalobce. Odvolací soud na základě těchto zjištěných skutečností dospěl k právnímu závěru, že dodatek je platným právním úkonem, z něhož jednoznačně a určitě vyplývá, že jeho obsahem byla změna termínu splatnosti zbytku kupní ceny, a byl uzavřen k tomu příslušnými subjekty. Neuznal námitku žalovaných, že dodatek je neplatný, protože nebyl v souladu se zákonem č. 367/990 Sb., o obcích, v tehdejším znění, schválen městským zastupitelstvem žalobce. Z předloženého výpisu z usnesení městského zastupitelstva č. 92/19/1996 totiž nepochybně vyplývá, že městské zastupitelstvo žalobce při svém zasedání dne 29. 8. 1996 projednalo návrh na prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny u nemovitostí určených pro nestátní zdravotnictví (tedy i ve vztahu k žalovaným), schválilo prodloužení této lhůty o dva roky a pověřené osobě uložilo zajistit k tomu potřebné úkony. Jestliže dodatek byl následně uzavřen starostou, tedy osobou oprávněnou za žalobce jednat, pak byl dodržen postup předepsaný zákonem o obcích. Nepřisvědčil žalovaným ani v tom, že dodatek je neplatným právním úkonem z toho důvodu, že se nepromítl v zápisu do katastru nemovitostí. V této souvislosti zdůraznil, že změna splatnosti kupní ceny nepředstavuje změnu vlastnického práva k nemovitosti, která podléhá zápisu do katastru nemovitostí. Došlo-li tedy dodatkem platně uzavřeným dne 6. 5. 1998 ke změně splatnosti kupní ceny do 23. 11. 1999, pak tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. počala plynout dnem 24. 11. 1999 a její konec připadl na 23. 11. 2002. Protože žalobce podal žalobu 18. 9. 2002, jeho právo se nepromlčelo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkli nesprávnost právního závěru, že dodatek ke kupní smlouvě je platným právním úkonem, jímž byl změněn obsah kupní smlouvy ve lhůtě splatnosti kupní ceny. Namítají, že podle §46 odst. 2 obč. zák. musí mít dodatek stejnou formu jako smlouva kupní, tedy musí být písemný a projevy vůle jeho účastníků musí být na jedné listině. Mají zato, že v posuzovaném případě tyto podmínky splněny nebyly, protože v usnesení zastupitelstva žádný projev vůle žalovaných nebyl a v dodatku zase není žádný projev vůle žalobce. Ač odvolací soud dovodil, že usnesení zastupitelstva je návrhem smlouvy, nezabýval se podmínkami takového návrhu ve smyslu §43 obč. zák. Pominul okolnost, že žalobce jim usnesení nikdy nedoručil a s jeho obsahem se seznámili až v lednu 2005 v souvislosti s jiným řízením. Usnesení nemohlo být platným návrhem smlouvy také pro svou neurčitost, neboť neobsahuje vůli žalobce být tímto návrhem vázán v případě jeho přijetí, není adresován konkrétní osobě a neobsahuje podstatné náležitosti smlouvy podle §516 obč. zák. Samotný dodatek žalovaní považují ve smyslu §39 obč. zák. za neplatný právní úkon pro absenci náležitostí předpokládaných §516 odst. 2 obč. zák. Není v něm obsažena vůle stran nahradit původní lhůtu splatnosti kupní ceny lhůtou jinou a tím změnit obsah původní smlouvy. Text dodatku dále neobsahuje výslovné ujednání o tom, že závazek zaplatit kupní cenu v původně sjednané lhůtě zaniká. Žalovaní jsou přitom přesvědčeni, že souběžná existence dvou termínů splatnosti není možná. Mají zato, že dodatek je neplatný také proto, že nebyl schválen městským zastupitelstvem žalobce ve smyslu §36a zákona o obcích. Odvolacímu soudu v tomto směru vytýkají, že usnesení č. 92/19/1996 posoudil jako schválení právního úkonu. Nejsou srozuměni se závěrem, že jde o rozhodnutí určité, které se vztahuje též na ně. V usnesení se toliko hovoří o prodloužení splatnosti kupní ceny u nemovitostí určených pro nestátní zdravotnictví o dva roky. Otázka, zda se mělo jednat o všechna uvedená zařízení, je přitom nejistá; nemohlo se jednat o všechna tato zařízení, neboť u některých již byla v té době kupní cena uhrazena. Usnesení zastupitelstva nadto neschvalovalo samotný právní úkon, nýbrž pouze jeho návrh, tedy ve smyslu jazykovém „nástin, plán, záměr“. To odpovídá i zavedené praxi žalobce, kdy je nejprve schválen návrh ve smyslu záměru prodat nemovitost a následně konkrétní kupní smlouva. Poukázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, v němž byl vysloven názor, že zákonem stanovená podmínka platnosti právního úkonu starosty je jeho schválení zastupitelstvem. Z tohoto nálezu také podle nich vyplývá, že pro rozhodnutí městského zastupitelstva platí stejné podmínky jako pro písemný právní úkon. Musí se proto na něho vztahovat stejná výkladová pravidla se zásadou, že platí to, co je obsaženo v textu, a že nelze doplňovat to, co v něm chybí. Odvolacímu soudu též vytkli, že pominul závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, podle kterého nelze smlouvu o převodu nemovitosti měnit poté, co bylo na jejím základě vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí. Z uvedených důvodů navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání prezentoval názor, že podle zákona o obcích žalovaní nemohli připojit svou vůli k usnesení zastupitelstva; ta byla projevena v dodatku ke kupní smlouvě, v němž je mimo jiné obsažen odkaz na uvedené usnesení. Za správný považuje závěr, že dodatek ke smlouvě je dostatečně určitým a srozumitelným právním úkonem, neboť odvolací soud k němu dospěl výkladem provedeným v souladu s §35 a násl. obč. zák. V tomto ohledu žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, či ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, z nichž vyplývá, že vůle je projevená určitě a srozumitelně tehdy, je-li objektivně pochopitelná. Z toho logicky vyplývá, že v dodatku je projevena vůle účastníků odložit splatnost kupní ceny o dva roky. Protože skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou správné, navrhl žalobce dovolání žalovaných zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností ode dne 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaní nenamítají, že řízení trpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval pouze těmi dovolacími důvody, jak je žalovaní obsahově vymezili.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že v posuzovaném případě se právo žalobce na doplacení kupní ceny nepromlčelo; tento právní závěr přitom závisí na posouzení předběžné otázky, zda dodatek ze 6. 5. 1998 představující dohodu o změně obsahu závazku v ujednání o splatnosti kupní ceny podle §516 obč. zák. je platným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. Okolnost, zda usnesení městského zastupitelstva je platným návrhem smlouvy o změně obsahu závazku (zda splňuje předpoklady §43a obč. zák.), jakož i námitky v této souvislosti uplatněné žalovanými, dovolací soud neposuzoval, neboť, jak je zřejmé z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že uvedené usnesení je návrhem smlouvy, nezaložil. Předmětem dovolacího přezkumu se totiž mohou stát jen ty právní otázky, jejichž řešením se odvolací soud zabýval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaní absolutní neplatnost dodatku ze 6. 5. 1998 spatřují především v okolnosti, že zastupitelstvo žalobce tento právní úkon neschválilo (§39 obč. zák.).
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dodatek ze 6. 5. 1998 (dohoda o změně obsahu závazku ve smyslu §516 obč. zák.) je dvoustranným právním úkonem, který především předpokládá existenci projevu vůle směřujícího ke změně těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že jedním z účastníků uvedené dohody je obec, resp. město Ch., je třeba projednávanou věc posoudit podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění platném v době uzavření dohody (dále opět jen „zákon o obcích“). Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od právního názoru vysloveného např. v rozhodnutích ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, nebo ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 704/2003, v nichž uvedl, že při posuzování otázky, jakým způsobem obec (město) činí právní úkony, je třeba rozlišovat na jedné straně vytváření vůle uvnitř právnické osoby - obce (tj. rozhodování o tom, zda a jaký právní úkon obec učiní) a na druhé straně právním úkonem jako projevem takto již vytvořené vůle navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti. Rozhodnutí obce (města) o majetkoprávním úkonu nabytí a převodu nemovitých věcí (včetně rozhodnutí o jeho změně či zániku) spadá do samostatné působnosti obce, patří mezi otázky, o nichž je příslušné rozhodovat výlučně obecní zastupitelstvo (§36a odst. 1 písm. a/ zákona o obcích). Oprávnění vystupovat jménem obce navenek pak přísluší podle §52 odst. 2 a 5 zákona o obcích starostovi. Platí přitom, že starosta je při zastupování obce navenek vázán rozhodnutím obecního zastupitelstva; jménem obce není oprávněn činit právní úkony, dokud zákonem požadované rozhodnutí obecního zastupitelstva chybí. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěla k závěru, že rozhodnutí obecního zastupitelstva (příp. obecní rady) podle zákona o obcích o nabytí a převodu nemovitých věcí z majetku obce je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis) a že právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle §39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Přijetí usnesení obecního (městského) zastupitelstva o změně obsahu kupní smlouvy tedy představuje vytvoření vůle obce, která nemá právní účinky na vztahy obce k třetím osobám, dokud není relevantním způsobem projevena; je však nezbytnou podmínkou platnosti takového projevu vůle (právního úkonu).
Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, učiněným v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, že městské zastupitelstvo na svém zasedání dne 29. 8. 1996 projednalo návrh na prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny u nemovitostí určených pro nestátní zdravotnictví a usnesením č. 92/19/1996 schválilo návrh prodloužit lhůty splatnosti kupní ceny u těchto nemovitostí o dva roky. Současně uložilo vedoucí majetkoprávního odboru zajistit další potřebné úkony s tím, že v dodatcích kupních smluv bude uveden nový splátkový kalendář včetně penalizace. Z uvedeného je bez pochyb zřejmé, že městské zastupitelstvo rozhodlo kvalifikovaně o tom, že budou uzavřeny dodatky ke kupním smlouvám, jejichž předmětem byl převod (spolu)vlastnického práva k nemovitostem určeným pro nestátní zdravotnictví, tedy i k nemovitostem, jejichž spoluvlastnický podíl nabyli žalovaní, přičemž těmito dodatky bude změněn původně sjednaný termín splatnosti kupních cen tak, že bude prodloužen o dva roky. Jinými slovy řečeno, městské zastupitelstvo rozhodlo (vytvořilo vůli) o tom, jaký úkon a jakého obsahu obec učiní. Starosta, vázán tímto rozhodnutím, projevil takto již vytvořenou vůli žalobce v dodatku ze 6. 5. 1998, který uzavřel s podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, tedy i se žalovanými. Tímto jeho právním jednáním učiněným v souladu s již vytvořenou vůlí došlo k uzavření dohody, která ke své platnosti již nepotřebovala následné schválení městským zastupitelstvem, jak se mylně domnívají žalovaní. Byl tak splněn hmotněprávní předpoklad platnosti dodatku, jímž byl změněn obsah závazku v termínu splatnosti kupní ceny. Lze se totiž ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že když se rozhodnutí o prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny vztahovalo na nemovitosti určené pro nestátní zdravotnictví, bylo nepochybně rozhodnuto i ve vztahu k žalovaným, kteří kupní smlouvu o převodu nemovitostí určených pro nestátní zdravotnictví se žalobcem uzavřeli. Z okolnosti, že v přijatém usnesení nebyla uvedena jejich jména, případně předmětné nemovitosti, nelze vyvozovat jakékoliv právní důsledky, neboť tyto údaje nejsou nezbytnou náležitostí vytváření projevu vůle žalobce (příslušný orgán obce neschvaluje v usnesení konkrétní znění právního úkonu). Z hlediska požadavku určitosti je postačující, lze-li dovodit, že se přijaté rozhodnutí městského zastupitelstva týkalo i žalovaných. Tento závěr není způsobilá zpochybnit argumentace žalovaných, že je nejisté, kterých zařízení se rozhodnutí týkalo, když se nemohlo vztahovat na ta, u nichž byla již kupní cena zaplacena. Není přece rozumného důvodu předpokládat, že bude rozhodováno o prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny v případě, kdy již byla kupní cena zaplacena.
Žalovaní namítají, že dodatek je podle §39 obč. zák. neplatný též pro absenci náležitostí předpokládaných §516 odst. 2 obč. zák., neboť v něm není obsažena vůle stran nahradit původní lhůtu splatnosti kupní ceny lhůtou jinou a tím změnit obsah původní smlouvy, a text dodatku neobsahuje výslovné ujednání o tom, že závazek zaplatit kupní cenu v původně sjednané lhůtě zaniká. Výhrady žalovaných k právnímu závěru o platnosti dodatku ke kupní smlouvě přitom mají základ ve zpochybnění způsobu, jakým odvolací soud uvedený právní úkon vyložil. Tím uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě (jejich projevu vůle do smlouvy vtělené), je otázkou skutkovou, nikoli právní. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Takovým skutkovým zjištěním je i to, zda projevy vůle obou účastníků smlouvy směřovaly ke změně ujednání o lhůtě splatnosti kupní ceny, tj. nahrazení původní lhůty lhůtou novou (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru, Svazku 1, pod č. C 8).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Právní úkon musí být vykládán zejména prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska smyslu, účelu a vzájemné vazby použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Přitom platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního úkonu; podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Dodatek ke kupní smlouvě „č. j. RI,V 1646/92“ obsahuje ve svém záhlaví označení města Cheb jako prodávajícího a mimo jiné žalovaných jako kupujících, kteří dne 12. 11. 1992 uzavřeli kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, která byla registrována Státním notářstvím v Ch. 23. 11. 1992 s tím, že kupující se zavázali zbývající část kupní ceny zaplatit do 23. 11. 1997 (tj. do pěti let od registrace kupní smlouvy). V bodu 1. dodatku se uvádí, že usnesením městského zastupitelstva žalobce č. 92/19/1996 ze dne 29. 8. 1996 bylo schváleno prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny o dva roky, tj. do 23. 11. 1999. V bod 2. dodatku je kromě jiného obsažen text, že současní spoluvlastníci uvedené nemovitosti, tj. manželé MUDr. K. F. a MUDr. E. F. (44 %) se zavazují, že zbývající část kupní ceny v částce 1,317.600,- Kč uhradí v prodloužené lhůtě nejpozději do 23. 11. 1999. Bod 3. dodatku obsahuje ujednání o poplatku z prodlení. V bodu 4. dodatku je uvedeno, že současní spoluvlastníci prohlašují, že ostatní ujednání kupní smlouvy uzavřené dne 12. 11. 1992 se tímto doplněním nemění. Dodatek je datován dnem 6. 5. 1998, podepsán starostou města Ch. a spoluvlastníky předmětných nemovitostí, tedy i žalovanými, a je na něm otisk kulatého razítka žalobce.
V posuzovaném případě odvolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení při výkladu obsahu smluvního ujednání v dodatku ke kupní smlouvě, neboť postupoval v souladu se shora uvedenými zásadami a správně dovodil, že obsahuje projev vůle smluvních stran prodloužit lhůtu splatnosti kupní ceny o dva roky do 23. 11. 1999. V daném případě je ujednání účastníků o změně termínu splatnosti zbytku kupní ceny z hlediska jazykového vyjádření zcela zřetelné a jednoznačné. Je-li v dodatku uvedeno, že městské zastupitelstvo žalobce svým usnesením rozhodlo o prodloužení lhůty splatnosti o dva roky do 23. 11. 1999 a že se žalovaní zavazují zbytek kupní ceny v částce 1,317.600,- Kč uhradit v prodloužené lhůtě nejpozději do 23. 11. 1999, pak nelze uvedený právní úkon podle jeho jazykového vyjádření, účelu a vyjádřené vůle smluvních stran vyložit jinak, než že byl uzavřen se zjevným úmyslem účastníků změnit obsah závazkového právního vztahu vzniklého kupní smlouvou (resp. dohodou o převzetí dluhu) v ujednání o lhůtě splatnosti tak, že se původní termín splatnosti kupní ceny, který byl sjednán na 23. 11. 1997, nahrazuje novým termínem 23. 11. 1999; vzájemné projevy vůle smluvních stran jsou přitom nepochybně shodné. Znění bodu 4. dodatku pak logickým výkladem připouští jedinou interpretaci, že smluvní strany projevily vůli změnit uzavřenou kupní smlouvu jen v termínu splatnosti zbytku kupní ceny; samotný závazek zaplatit zbytek kupní ceny nezanikl (zanikla pouze povinnost zaplatit jej v termínu, který byl původně sjednán). Tomu nasvědčuje i ujednání obsažené v bodu 3. dodatku, podle něhož vzniká žalovaným povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě prodlení se zaplacením doplatku v nově sjednané lhůtě splatnosti.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn žalovanými opodstatněně; odvolací soud tudíž svůj právní závěr, že počátek běhu promlčecí doby je nutno odvíjet od nově sjednané lhůty splatnosti a že právo žalobce na zaplacení zbytku kupní ceny není promlčeno, založil na správně zjištěném skutkovém stavu věci.
K argumentaci žalovaných o neplatnosti dodatku ke smlouvě s poukazem na §46 odst. 2 věty druhé obč. zák. lze uvést, že je nepřípadná, protože dohoda o prodloužení lhůty splatnosti je změnou vedlejšího ujednání v kupní smlouvě a jako taková není smlouvou o převodu nemovitosti, která by vyžadovala formální náležitosti podle §46 odst. 2 obč. zák. Totéž lze konstatovat ve vztahu k námitce, že po vkladu vlastnického práva podle smlouvy o převodu nemovitosti nelze obsah této smlouvy měnit, když závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 22 Cdo 871/2000 nedopadá na ujednání, jež nejsou podstatnými náležitostmi smlouvy (tak jako v této věci).
Z řečeného plyne, že se žalovaným nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto jejich dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, kteří nebyli ve věci úspěšní, byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 21.020,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, 16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb.) a z částky 4.008,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu