ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4352.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4352/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Ing. Markem Luňanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti žalovanému V. G. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 41/2009, o odvolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2010, č.j. 1 Co 428/2009-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2009, č.j. 11 C 41/2009-37, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaslat žalobci na jeho adresu do tří dnů od právní moci rozsudku doporučený dopis ve znění: OMLUVA PANU J. M. - Já, níže podepsaný V. V., se prostřednictvím tohoto dopisu omlouvám panu J. M., za to, že jsem mu v trestním řízení přitížil šířením nepravdivých tvrzení o tom, že vlastnil krátkou střelnou zbraň, kterou jsem u něho viděl. Beru zpět tato nepravdivá tvrzení, pronesená na jeho osobu, a hodlám též napravit všechny křivdy, které jsem mu až dosud mým neodpovědným chováním způsobil“. Soud prvního stupně zamítl žalobu i co do požadavku na zaplacení finanční satisfakce ve výši 2.000.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech soudem ustanoveného zástupce žalobce. Soud prvního stupně uzavřel, že protiprávnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby není dána, jestliže původce zásahu plní jemu zákonem stanovenou povinnost či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení (exces) z plnění této povinnosti. Takové vybočení však soud prvního stupně v této věci neshledal s poukazem, že proti žalovanému nebyly v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí uplatňovány žádné následné sankce, např. stíhání pro křivou výpověď, ani nebylo prokázáno, že by žalovaný mimo svou svědeckou výpověď učiněnou před orgány činnými v trestním řízení, např. tisku, podal další informace způsobilé zasáhnout do cti a důstojnosti žalobce. K výrokům předneseným žalovaným před státními institucemi, zejména soudem, soud prvního stupně uvedl, že státní orgány takové výroky hodnotí v souvislosti s výkonem své činnosti, tzn. ve vztahu k jiným provedeným důkazům. Protože jednání soudů je v zásadě veřejné, nelze klást k tíži (žalovaného) ani to, jestliže je veřejnost o skutečnostech vyšlých najevo v řízení následně informována médii.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. května 2010, č.j. 1 Co 428/2009-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.9.2009. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a za správný považoval i právní názor soudu prvního stupně, že nedochází k zásahu do osobnostních práv tam, kde původce zásahu plní jemu zákonem uloženou povinnost či využívá zákonného oprávnění a současně nejde o vybočení z plnění této povinnosti. Výpověď žalovaného jako svědka, učiněná jak v přípravném řízení, tak i při hlavním líčení, souvisela s předmětem výslechu a předmětem trestního řízení a byť v souvislosti s dalšími skutečnostmi a důkazy vedla k odsouzení žalobce, nemůže být přesto pokládána za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. V souladu se závěry soudu prvního stupně odvolací soud konstatoval, že žalovaný nebyl v souvislosti se svojí svědeckou výpovědí sankcionován a doplnil, že o vybočení z plnění zákonné povinnosti by se jednalo tehdy, kdyby žalovaný i přes řádné poučení jako svědka učinil takovou výpověď či jiný úkon, který by s předmětem výslechu vůbec nesouvisel. Odvolací soud nesouhlasil s konstrukcí žalobce o objektivní občanskoprávní odpovědnosti žalovaného za obsah jeho svědeckých výpovědí v trestních řízení, neboť by tím bylo znemožněno uskutečnění občanské povinnosti podat svědectví o skutečnostech, kterým byl svědek přítomen nebo které jsou mu z vlastního poznání známy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Za dovolací důvod označuje, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje otázky 1) zda může být neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obviněného způsoben svědkem při podání svědecké výpovědi, jestliže tato je činěna nepravdivě s primární motivací poškodit obviněného, a 2) zda lze svědeckou výpověď považovat za výkon povinnosti svědčit i za situace, kdy svědek není k podání svědecké výpovědi soudem předvolán a k hlavnímu líčení se dostaví z vlastní iniciativy. Důvod nesprávného právního posouzení dále žalobce rozvíjí tak, že žalovaný se k soudu dostavil z vlastní iniciativy, bez předvolání soudem a neměl tak povinnost svědčit, naopak své svědecké výpovědi se domáhal, jak plyne z protokolu z hlavního líčení ze dne 8. -9.12.2003. Ani poté neměl povinnost ve věci vypovídat, neboť mohl a dle přesvědčení žalobce také měl, využít práva na odepření výpovědi z důvodů uvedených v ustanovení §100 trestního řádu. Žalovaný vypovídal nepravdivě, což lze ověřit provedením důkazů, které žalobce v rámci trestního řízení řádně navrhoval, avšak trestní soud k jejich provedení nepřistoupil. V přezkoumávaném řízení namísto toho nebyl řádně proveden ani důkaz čtením trestního spisu a přehráním audiozáznamu hlavního líčení, v němž je zachycena výpověď žalovaného. Upozorňuje dále na rozpor ve výpovědi žalovaného učiněné při hlavním líčení, kdy žalovaný tvrdil, že žalobce měl zbraň o ráži 9mm, ačkoliv žalobce měl nakládat se zbraní o ráži 6,35 mm. Za vadu řízení pak označuje skutečnost, že mu nebyla umožněna osobní účast ani u jednoho z konaných jednání, ačkoliv o to s předstihem žádal a zajištění eskorty bylo možné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná. První otázka zásadního právního významu již v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena byla, druhá sice v úplnosti nikoliv, nebyla však pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
K první žalobcem namítané otázce nesprávného právního posouzení - zda může být neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obviněného způsoben svědkem - se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), sp.zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že d ošlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní. Vybočením z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení je křivé obvinění (§174 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. §345 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.), křivá výpověď (§175 trestního zákona č. 140/1961 Sb., resp. §346 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) nebo přestupek podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků. V odůvodnění stanoviska Nejvyšší soud dále podrobně vyložil, že neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučuje mimo jiné okolnost, kdy zásah je s ohledem na různé veřejné zájmy dovolen zákonem, přičemž do této kategorie spadají tzv. zákonné licence, které jsou výslovně zakotveny v §12 odst. 2 a 3 obč. zák. nebo např. v §67 a násl. tr. řádu, v §23 odst. 3 a 4, §24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, v čl. 6,7,8,26 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně - č. 96/2001 Sb.m.s., §191a a násl. o.s.ř., apod. V těchto případech (pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze) jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší veřejný zájem, odůvodněný naléhavými sociálními potřebami, které jsou v demokratické společnosti nezbytné. Ve vztahu k svědecké výpovědi Nejvyšší soud vyložil, že pečlivé vážení okolností konkrétního případu je významné např. i při posuzování otázky, zda účastník řízení slyšený před soudem v této souvislosti eventuálně nevybočil z mezí svých práv a povinností, a zda je možno zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, jenž byl obsažen v jeho výpovědi, ještě klasifikovat jako oprávněný.
Dovolatel v první označené otázce specifikuje postavení svědka slyšeného v trestním řízení podmínkou, že taková nepravdivá výpověď je učiněna svědkem s prvotní motivací poškodit žalobce. Závěr o nepravdivosti výpovědi (lhostejno jaký byl motiv nepravdivosti takové výpovědi) plyne z hodnocení této výpovědi soudem v řízení a dospěje-li soud k závěru, že výpověď svědka je vědomě nepravdivá (a k této otázce směřuje dovolatel), pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti svědka. Tento závěr je ovšem vyjádřen v právní větě citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, v části pojednávající o vybočení z mezí povinností kladených na osoby zúčastněné v soudním řízení. Protože odvolací soud tento závěr vzal plně v úvahu, dospěl-li k závěru, že takové vybočení žalovaného v řízení nebylo prokázáno, pak je jeho právní závěr o nezpůsobilosti zásahu do osobnostních práv žalobce správný.
Na druhou žalobcem označenou otázku nesprávného právního posouzení - zda lze svědeckou výpověď považovat za výkon povinnosti svědčit i za situace, kdy svědek není k podání svědecké výpovědi soudem předvolán a k hlavnímu líčení se dostaví z vlastní iniciativy - je třeba odpovědět kladně. Jakkoliv by gramatický výklad ustanovení §97 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád) mohl naznačovat, že povinnost svědčit se vztahuje (jen) na předvolanou osobu - srov. „ každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení“ - je třeba pro správný výklad této povinnosti vzít v úvahu, že svědkem je fyzická osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána (předvolána) orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, jež sama vnímala (poznala, pozorovala) svými smysly, tedy viděla, slyšela atd., anebo která se sama či z podnětu některé ze stran dostavila za tímto účelem k orgánu činnému v trestním řízení. V teorii a praxi trestního práva (hmotného) se někdy rozlišuje postavení svědka v materiálním smyslu a ve formálním smyslu (srov. R 15/2002). Za svědka v materiálním smyslu se považuje fyzická osoba, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a která o nich může vypovídat, bez ohledu na to, zda již byla orgány činnými v trestním řízení nebo některou ze stran vyzvána k výpovědi či se sama za tímto účelem přihlásila. Svědkem ve formálním smyslu je pak fyzická osoba, která již má práva a povinnosti svědka podle trestního řádu, tj. byla orgánem činným v trestním řízení předvolána k výslechu anebo se sama či z podnětu některé ze stran dostavila k podání svědecké výpovědi k orgánu činnému v trestním řízení. Svědek v materiálním smyslu se může stát i svědkem ve smyslu formálním (např. pokud ho orgán činný v trestním řízení předvolá k výslechu), ale také se jím vůbec nemusí stát (např. pokud se o něm orgán činný v trestním řízení ani žádná ze stran nedozví a svědek se sám nepřihlásí k podání výpovědi). Stejně tak se může ukázat, že svědek ve formálním smyslu předvolaný k výslechu orgánem činným v trestním řízení neví nic o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, a že tedy není svědkem v materiálním smyslu. Ustanovení §97 až 104 se týkají svědka ve formálním smyslu (srov. Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, str. 849). S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalovaný v trestním řízení vystupoval jak v podobě materiálního svědka, tak svědka formálního, na kterého dopadají povinnosti stanovené v ustanovení §97 až 104 trestního řádu. Posouzení, zda svědek měl či mohl svědeckou výpověď odepřít, je úvaha určená soudu v trestním řízení, který rovněž rozhoduje o oprávněnosti odepření výpovědi. I když svědek má právo odepřít výpověď, je přesto povinen se na předvolání osobně dostavit a ke splnění této povinnosti může být nucen opatřeními podle §66 nebo předvedením podle §98. Jen tak totiž bude zpravidla možné posoudit, zda osoby uvedené v §100 skutečně mají právo odepřít výpověď a zda ho využívají.
Z výše uvedeného plyne, že i svědek, který se dostaví bez předvolání k soudu a tam učiní svědeckou výpověď, má povinnosti formálního svědka a závěry vyjádřené v stanovisku Nejvyššího soudu Cpjn 13/2007 se i v tomto případě plně uplatní. Jestliže tedy odvolací soud posuzoval uplatnění zákonné licence v podobě výpovědi svědka před orgánem činným v trestním řízení a případným vybočením z povinnosti podat svědeckou výpověď - aniž by zkoumal, zda se svědek dostavil k soudu z vlastního uvážení - pak tak činil zcela v souladu se závěry vyjádřenými ve stanovisku Cpjn 13/2007 a úvaha o tom, zda se svědek k výpovědi sám přihlásil, pro jeho závěry nemohla být určující.
Námitka dovolatele, že nebyl řádně proveden důkaz čtením trestního spisu a přehráním audiozáznamu hlavního líčení, v němž je zachycena výpověď žalovaného, vystihuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento důvod však není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Jestliže žalobce uplatňuje zmatečnostní důvod - tvrdí-li, že nepředvedením k soudu mu byla odňata možnost před soudem jednat - pak je třeba uvést, že od 1.1.2001 tzv. zmatečnostní vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem a k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu