ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4353.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4353/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Z. P. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 106/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, č. j. 11 Co 147/2011-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 2,000.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobce se v tomto řízení domáhal výše uvedené částky z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu dle jeho tvrzení měla vzniknout nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 K 198/98, v němž žalobce vystupoval jako navrhovatel konkursu a jeden z věřitelů. K uplatněnému nároku uvedl, že konkursní řízení jej zatěžovalo nejen psychicky, ale i finančně, neboť do něj přihlásil pohledávku ve výši 1,556.810,60 Kč. Kvůli této neuhrazené pohledávce se dostal do druhotné platební neschopnosti a byl nucen ukončit své podnikání.
Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že předmětné konkursní řízení bylo zahájeno k návrhu pana L. Ž. dne 24. 6. 1998. Žalobce podal návrh na prohlášení konkursu dne 1. 7. 1998. Usnesením soudu ze dne 25. 1. 1999 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. V konkursním řízení bylo přihlášeno 373 věřitelů a příjmy ze zpeněžení konkursní podstaty činily 31,629.994,36 Kč. V průběhu řízení byly uspokojeny pracovní nároky zaměstnanců úpadce včetně sociálního a zdravotního pojištění, částečně byli uspokojeni oddělení věřitelé. K rozdělení mezi zbývající věřitele zbylo 11,974.958,60 Kč, z čehož na žalobce připadlo 4.189,42 Kč. Dne 30. 6. 2009 sdělil konkursní správce soudu, že rozvrhové usnesení bylo splněno.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v uvedeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Přiměřeným zadostiučiněním shledal konstatování porušení práva, neboť postup Krajského soudu v Hradci Králové byl plynulý, a navíc bylo třeba přihlédnout ke zvláštní povaze konkursního řízení, v němž má soud pouze dohlédací funkci nad činností správce konkursní podstaty. Správce je pak osobou soukromou a za jeho případná pochybení nenese stát odpovědnost. Konkursní řízení je nadto obecně velmi složité a nelze je srovnávat s klasickým nalézacím řízením (v předmětném řízení je toto hledisko umocněno počtem přihlášených věřitelů). Žalobce neměl v průběhu řízení výhrady k postupu správce konkursní podstaty, nenavrhl jeho nahrazení, ani soudu nepodal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Již samotné prohlášení konkursu na majetek dlužníka bylo nepříznivou skutečností pro žalobce, který již v té době musel být srozuměn s tím, že jeho pohledávka bude uspokojena jen v nepatrné výši, a to s ohledem na vysoký počet věřitelů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, byť neshledal podstatnou skutečnost, že se žalobce nedomáhal dřívějšího skončení konkursního řízení.
Proti výroku I. i II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost opírá o tvrzení o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že „řeší problematiku náhrady škody způsobené průtahy v řízení v jiném rozsahu, než je poskytována Evropským soudem pro lidská práva, a způsobující tak nerovnost na straně poškozených z jednotlivých členských zemí Evropské unie.“ Pouhé konstatování porušení práva v daném případě považuje dovolatel za nedostačující. Namítá, že nebyl dostatečně zohledněn význam řízení pro poškozeného, když v konkursním řízení uplatnil částku 1,556.810,60 Kč a kvůli této neuhrazené částce se dostal do druhotné platební neschopnosti a byl nucen ukončit podnikání. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť v rozsahu, v němž žalobce napadá právní závěry odvolacího soudu, se nejedná o rozhodnutí zásadně právně významné.
Dovolatel brojí proti přiznané formě zadostiučinění, neboť za přiměřené zadostiučinění by považoval poskytnutí finanční částky. Nejvyšší soud však již několikrát zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (rozuměj i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Pouhý nesouhlas žalobce s výší (formou) přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jestliže pochybnosti o výši (formě) zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost dovolání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, obě rozhodnutí, jakož i další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Dovolatel přitom v konkrétech namítá nesprávné právní posouzení věci, jen co se týče kritéria významu (důležitosti) předmětu řízení. V tomto ohledu dovozuje zvýšený význam předmětu řízení pro něj z částky, kterou – coby pohledávku za úpadcem – uplatnil v konkursním řízení.
V rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, Nejvyšší soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného dospěl k závěru, že „povaha konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně (srov. §2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), si těmito nároky též vzájemně konkurují, rozhodujícím způsobem snižuje význam tohoto kriteria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (i výše případného přiměřeného zadostiučinění).“
K tomu na stejném místě Nejvyšší soud dodal, že „z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též hodnota uplatněného peněžitého nároku. S přihlédnutím k výše rozebrané povaze konkursního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) však tuto hodnotu nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.“
Úvahy odvolacího soudu, které žalobce ve svém dovolání napadá, jsou s těmito závěry v souladu.
Žalobce podal dovolání i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Dovolání proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ale není přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Z vyložených důvodů neshledal dovolací soud dovolání přípustným, a tudíž postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a odmítl je.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu