ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.437.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 437/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ K. Š. a 2/ E. I., s. r. o., obou zastoupených advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 152/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2002, č. j. 26 Co 408/2002-63, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaných částku 6.075,- Kč jejich advokátce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 28. června 2002, č. j. 6 152/2001-37, určil, že kupní smlouva ze dne 21. března 2001, kterou první žalovaný prodal druhému žalovanému svůj spoluvlastnický podíl na sporem dotčených nemovitostech
v katastrálním území Č. H., je neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č. j. 26 Co 408/2002-63, s odkazem na ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou žalovaných změnil tak, že danou žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud za situace, kdy se žalobkyně domáhala určení neplatnosti dotčené smlouvy, především odkázal na předpoklady ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Připomněl zejména, že judikatura obecných soudů se sjednotila na závěru, podle něhož, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Pokud takto právní otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (např. vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Odvolací soud takto zdůraznil, že nemůže obstát názor žalobkyně, že jí požadované určení by mělo být podkladem pro zápis změn v katastru nemovitostí (§7 zákona č. 265/1992 Sb.). Na této skutečnosti nemění nic to, že žalobkyně jinak zahájila řízení o vypořádání spoluvlastnictví, které bylo (zcela zřejmě nedůvodně) do skončení řízení v této věci přerušeno, neboť soud v řízení o vypořádání spoluvlastnictví si otázku platnosti předmětné smlouvy mohl (a ve skutečnosti ovšem měl) vyřešit jako otázku předběžnou. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nad rámec této úvahy pak zmínil i další okolnosti, které činí žalobu v této věci neopodstatněnou.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nabyl právní moci dne 17. ledna 2003 (když dovolatelce, resp. jejímu zástupci bylo toto rozhodnutí doručeno dne
17. ledna 2003).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 4. února 2003 včasné dovolání. Dovolatelka má zato, že napadený rozsudek nelze považovat za správný, neboť podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Podle dovolatelky se odvolací soud mýlí, pokud uzavřel, že se v daném případě jedná o klasickou určovací žalobu, že tak není možno žalovat o určení relativní neplatnosti právního úkonu pro absenci naléhavého právního zájmu na takovém určení. Podle ustanovení §40a občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") se totiž dotčený subjekt může účinně dovolat relativní neplatnosti právního úkonu v tříleté promlčecí lhůtě
(§100 odst. 2, §101 o. z.). Aby pak bylo dosaženo stavení běhu promlčecí lhůty pro uplatnění práva na dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, pak nepostačí učinit pouze příslušný hmotněprávní úkon, ale je nezbytné uplatnit toto právo žalobou na určení relativní neplatnosti právního úkonu. Navrhuje tedy, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili v podání ze dne 23. dubna 2003,
v němž se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a proto navrhli zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z pohledu výtek obsažených v dovolání považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení §242 o. s. ř. je nezbytné konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však
v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Obsah podaného dovolání však není způsobilý zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska dovolacích důvodů výslovně v dovolání uplatněných.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §55, §140,
§145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3 o. z., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (§40a věta první o. z.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka zejména vyslovuje právní názor, že jestliže se podle ustanovení §40a o. z. může dotčený subjekt účinně dovolat relativní neplatnosti právního úkonu (pouze) v tříleté promlčecí lhůtě (§100 odst. 2, §101 o. z.), pak, aby bylo dosaženo stavení běhu promlčecí lhůty pro uplatnění práva na dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, nepostačí učinit pouze příslušný hmotněprávní úkon, ale je nezbytné uplatnit toto právo žalobou na určení relativní neplatnosti právního úkonu. Fakticky tím odůvodňuje formulaci, resp. obsah jí užitého žalobního petitu. K tomu je třeba uvést, že dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, proto musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Zákon zde ponechává uplatnění relativní neplatnosti na vůli osoby dotčené vadným právním úkonem. Nepostačí přitom, pokud na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozorní, to ještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98). To však nikterak neznamená, že by se relativní neplatnosti právního úkonu vymezené v ustanovení §40a o. z. bylo zapotřebí dovolávat v samostatném řízení. V zahájeném soudním řízení otázka relativní neplatnosti právního úkonu je pak řešena jako otázka předběžná za situace, kdy se jí dotčený účastník již popsaným způsobem dovolal.
Proto při výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. odvolací soud postupoval zcela správně. Shodně s odvolacím soudem lze zdůraznit, že možnost určovací žaloby je odůvodněna pouze tehdy, jestliže žalobce též prokáže, že má právní zájem na tom, aby rozsudkem soudu bylo určeno určité právo nebo právní poměr. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Jestliže se takto určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, je možno obecně dospět k závěru, že je určovací žaloba (při splnění i ostatních zákonných předpokladů) přípustná. Za nepatřičnou je nutno naopak považovat alternativu určovací žaloby, pokud by nesloužila popsanému účelu, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Tak je tomu především též tehdy, kdy právní otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou o určení, má pouze povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1674/99 či 2 Cdon 50/96 apod.).
V dané věci žalobkyně jako prostředek právní ochrany zvolila požadavek určení, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Je však nepochybné, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení již už proto, že neplatnost této smlouvy by byla řešena pouze jako předběžná otázka v případném řízení o existenci konkrétního právního vztahu (zde tedy např. v zahájeném řízení o vypořádání spoluvlastnictví). Dovolací soud proto dospívá k závěru, že určení neplatnosti dané smlouvy mezi oběma žalovanými by žalobkyni neumožnilo bez dalšího uplatnit vlastní vynutitelné právo související s předmětem případně neplatné smlouvy. S úvahami odvolacího soudu, pokud se vztahovaly k aplikaci zákona č. 265/1992 Sb. se pak dovolací soud též ztotožňuje, neboť jsou v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.
Jestliže má dovolatelka zato, že pokud se domáhala určení neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu její relativní neplatnosti (§40a o. z.), nejedná se o \"klasickou\" určovací žalobu, pak tato její námitka není opodstatněná. Je totiž skutečností, že relativní neplatnosti právního úkonu vymezené v ustanovení §40a o. z. není zapotřebí dovolávat se v samostatném soudním sporu, neboť tuto otázku lze řešit v soudním řízení jako otázku předběžnou. Závěrem je proto třeba zdůraznit, že dikci ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. pravidelně neodpovídá formulace petitu (a následně pak enunciátu rozhodnutí soudu), jímž je požadováno (resp. deklarováno) pouhé zjištění (relativní) neplatnosti určitého právního úkonu, nýbrž pouze takový petit a jemu odpovídající výrok soudu, který určuje, zda tu výsledný právní vztah nebo právo je či není (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 1998 sp. zn. 24 Cdo 1042/98).
Je proto třeba uzavřít, že odvolací soud věc posoudil standardním způsobem,
v souladu se stávající judikaturou. Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu hodnotil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 2 o. s. ř.). Proto bylo dovolání žalobkyně zamítnuto, aniž bylo ve věci nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když
v dovolacím řízení úspěšným žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením
v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
§11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147
o. s. ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50 %, tj. na částku 5.000,- Kč. Protože však v tomto případě šlo v této věci
o společné zastoupení více osob (žalovaných), bylo nezbytné takto určenou sazbu odměny naopak zvýšit ve smyslu ustanovení §17 odst. 2 cit.vyhlášky o 20 %, tedy na částku 6.000,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaných proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalovaných 6.075,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu