ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4370.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4370/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Klub právní podpory , nadace v likvidaci, identifikační číslo osoby 45768587, se sídlem v Praze, Musílkova 42/260, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 216/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 11 Co 151/2015-387, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 122/94.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 9 C 216/2010-338, žalobě co do částky 14 250 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I), co do částky 385 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13 700 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 11 Co 151/2015-387, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (I) změnil pouze co do výše úroku z prodlení za dobu od 1. 7. 2013 do 28. 11. 2014 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítajícím výroku (II) jej změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 22 641,50 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalované uložil, aby žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila 27 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Otázka stanovení výše základní částky za jeden rok trvání řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že s ohledem na délku posuzovaného řízení (20 let a 5 měsíců) činí základní částka 19 000 Kč za prvé dva a za každý další rok jeho trvání [srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“].
Ani při řešení otázky naplnění předpokladů pro snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když zohlednil, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a rovněž před Ústavním soudem [srov. část IV písm. a) Stanoviska]. Odvolacím soudem aplikované hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
Námitka žalobce, že nebyly dány předpoklady pro snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu chování žalobce, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího zohlednil, že žalobce svou aktivitou obstrukčního charakteru (opakované neúspěšné vznášení námitky podjatosti soudce, jakož i neúspěšné procesní návrhy na přikázání věci jinému soudu) přispěl k prodloužení délky posuzovaného řízení [srov. část IV písm. b) Stanoviska].
Z důvodů předestřených výše nemůže ani nesouhlas žalobce s rozsahem zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu postupu soudu v posuzovaném řízení, který opakovaně vydával rozhodnutí o zastavení řízení, která byla v následném instančním postupu rušena, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, když odvolací soud z uvedeného důvodu přiměřené zadostiučinění žalobce zvýšil o 20 %, což nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, podle které nebylo namístě snížit základní částku přiměřeného zadostiučinění z důvodu malého významu předmětu řízení pro žalobce, neboť odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího správně přihlédl k tomu, co bylo v posuzovaném řízení pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Námitka žalobce týkající se dvojího krácení základní částky přiměřeného zadostiučinění soudem na základě kritéria složitosti případu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, když odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího správně rozlišil právní a skutkovou složitost věci spočívající v posouzení otázek zrušení a likvidace poškozeného jako právnické osoby na straně jedné, a složitost procesní spočívající především v projednání věci ve třech instancích a před Ústavním soudem na straně druhé [srov. část IV písm. a) Stanoviska, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2215/2015].
Otázka celkového snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o více než 50 % není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu vyšel z toho, že obvyklý limit zvýšení či snížení základní částky se nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Konečně ani otázka, zda výše přiměřeného zadostiučinění měla být stanovena podle „částek, které přiznává Evropský soud pro lidská práva“, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud správně zohlednil, že v době porušení práva na přiměřenou délku řízení (posuzované řízení bylo pravomocně skončeno v lednu 2015) měl poškozený k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. května 2016
JUDr. Pavel Simon předseda senátu