ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4501.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4501/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně Z. T. , zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 10.000,- EUR a 53.950,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 218/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 53 Co 567/2010 - 85, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 53 Co 567/2010 - 85, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2010, č. j. 19 C 218/2009 - 53, v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 10.000,- EUR a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2010, č. j. 19 C 218/2009 - 53, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na náhradu škody ve výši 53.950,- Kč (představující náklady, které žalobkyně vynaložila v průběhu posuzovaného řízení) a nemajetkové újmy ve výši 10.000,- EUR. Ty jí měly být způsobeny nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Liberci v řízení sp. zn. Nc 644/99, spočívajícím v jeho nepřiměřené délce.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 15. 4. 1999 podala u Okresního soudu v Liberci návrh na úpravu styku s jejím nezletilým vnukem. Opakovaně ve věci podávala návrhy na nařízení předběžných opatření, kterým nebylo vyhověno. Dne 5. 2. 2004 byl návrh žalobkyně zamítnut, což potvrdil odvolací soud rozsudkem, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2004. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta. Ústavní stížnost žalobkyně byla Ústavním soudem odmítnuta dne 11. 11. 2008 (zástupkyni žalobkyně bylo rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti doručeno dne 2. 12. 2008 – pozn. Nejvyššího soudu). Žalovaná žádosti žalobkyně na mimosoudní odškodnění nevyhověla.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok na náhradu nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla nejpozději dnem právní moci rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení, tj. 3. 12. 2004, byl v době podání žaloby dne 22. 10. 2009 již promlčen. K požadované náhradě škody odvolací soud uvedl, že „se jedná o náklady řízení, které žalobkyně v souladu se zákonem vynaložila a upínají se k jednotlivým řízením, v nichž žalobkyně neuspěla. Žalobkyně je tedy povinna nést si tyto náklady sama.“
Proti rozsudku odvolacího soudu, mimo výrok o náhradě nákladů řízení, podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Opírá je o dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a rovněž tvrdí vady řízení (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalobkyně namítala průtahy pouze v řízení sp. zn. Nc 664/99, pokud soud prvního stupně posuzoval průtahy také v řízení sp. zn. 10 Nc 33/96, jehož nebyla žalobkyně účastnicí, je námitka promlčení vznesená žalovanou nedůvodná a zmatečná a řízení před soudem prvního stupně je tím zatíženo vadou, když se jednalo o nepřiměřenou aktivitu soudu v řízení sporném, ovládaném zásadou dispoziční nikoli vyšetřovací. Má za to, že soudy obou stupňů vycházely při posouzení promlčení jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy z nesprávně stanoveného konce řízení. Posuzované řízení skončilo až dne 2. 12. 2008 a podle ust. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), v době podání žaloby tedy nárok žalobkyně promlčen nebyl. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, v němž Nejvyšší soud uvedl, že do délky řízení je třeba započítat i řízení o mimořádných opravných prostředcích. Dovolatelka má za to, že je do celkové délky nutno započítat také řízení před Ústavním soudem, když ústavní stížnost stěžovatelky byla podle zákona o ústavním soudu způsobilá k projednání (splňovala formální podmínky). Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně výslovně napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně ohledně částek 53.950,- Kč a 10.000,- EUR. Dovolatelka však nijak nezpochybňuje právní posouzení nároku na náhradu škody ve výši 53.950,- Kč odvolacím soudem. Z dovolání tak není zřejmé, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozsudku ve vztahu k danému nároku. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, přitom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 31/2005, pod C 3080 Usnesení je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.
).
Z uvedeného je zjevné, že v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu na zaplacení částky 53.950,- Kč, dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v daném rozsahu podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání je však přípustné ohledně posouzení promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 10.000,- EUR, neboť tu odvolací soud posoudil jinak, než to ve své judikatuře činí Nejvyšší soud. V této části je dovolání také důvodné.
Podle §32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, odpovídá okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta) – srov. část III., bod 2. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“.
Pokud vyšel odvolací soud z toho, že posuzované řízení bylo pro účely stanovení počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 3 OdpŠk skončeno právní mocí rozsudku odvolacího soudu a nepřihlédl-li k tomu, že řízení dále pokračovalo dovoláním a ústavní stížností, je jeho posouzení nároku žalobkyně nesprávné. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ve stejném rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil v dané části věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými
(§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to ani vady žalobkyní výslovně namítané. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 29. 7. 2010 je zřejmé, že žalovaná namítla promlčení obou uplatněných nároků a takto formulovaná námitka není zmatečná, jak se žalobkyně domnívá. Důvodnost této námitky posoudí soud prvního stupně v dalším průběhu řízení. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu a formulací žalobních tvrzení nevyplývá, že by se odvolací soud zabýval jiným skutkem, než jaký žalobkyně učinila předmětem své žaloby.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. května 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu