ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4631.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4631/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka ve věci oprávněných a) Ing. P. V. , b) P. V. , obou zastoupených JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti povinným 1) S. B. , a 2) Mgr. V. B. , zastoupeným JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem se sídlem v Ostravě – Porubě, Nad Porubkou 2355, pro 853 861,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 7 Nc 3031/2006, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. 20 Co 186/2014-287, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9, usnesením ze dne 25. 3. 2014, č. j. 098 EX 00163/06-258, určil cenu spoluvlastnického podílu povinné 1) ve výroku uvedených nemovitostí včetně jejich příslušenství částkou 950 000,- Kč (výrok I.), cenu jednotlivých práv a závad určil částkou 0,- Kč (výrok II.), rozhodl, že prodejem v dražbě nezanikají žádné závady (výrok III.) a že výsledná cena činí 950 000,- Kč (výrok IV.).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora změnil tak, že výše ceny a výsledné ceny se určuje částkou 1 187 500,- Kč, v dalším usnesení potvrdil (výrok I.). Dále odmítl odvolání druhého povinného Mgr. V. B. (výrok II.). Dospěl k závěru, že senát 20 Co Krajského soudu v Praze není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci, neboť důvodem pro takový postup nemohou být okolnosti spočívající v postupu a rozhodování různých senátů Krajského soudu v Praze v jiných věcech ani skutečnost, že někteří bývalí soudci Okresního soudu v Benešově jsou nyní soudci Krajského soudu v Praze, přičemž senát 20 Co takovým senátem není. Krajský soud dále uvedl, že pro stanovení obvyklé ceny nemovitostí neexistuje jednotná závazná metodika, avšak s ohledem na pojmové vymezení v §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, je namístě vycházet z toho, že základem pro její stanovení by mělo být zjištění a následné vyhodnocení cen srovnatelných (co nejpodobnějších) nemovitostí, v nedávné době prodaných. Jestliže se srovnatelné nemovitosti v lokalitě, kde je oceňována nemovitost, nenacházejí, je nutno vycházet z cen srovnatelných nemovitostí v podobné lokalitě. Obvyklá cena by měla být podložena především prodejními cenami srovnatelných nemovitostí při zohlednění konkrétních rozdílů mezi oceňovanou nemovitostí a nemovitostmi porovnávanými, avšak jestliže znalec nemá k dispozici poklady o prodeji srovnatelných nemovitostí, lze akceptovat nabídkové ceny, přiměřeným způsobem upravené na předpokládané prodejní ceny. Znalec v dané věci svůj postup a závěry při stanovení obvyklé ceny nemovitostí jako celku v posudku podrobně zdůvodnil a podložil relevantními údaji pro ocenění cenou, kterou lze předpokládat při prodeji oceňovaných nemovitostí. Odvolací soud však neakceptoval postup znalce, který cenu spoluvlastnického podílu stanovil částkou nižší než odpovídající poměru spoluvlastnického podílu ½ k ceně nemovitostí jako celku. Jestliže znalec při stanovení obvyklé ceny spoluvlastnického podílu vycházel z cen srovnatelných nemovitostí jako celku – a nikoliv z porovnání cen srovnatelných spoluvlastnických podílů – obvyklá cena spoluvlastnického podílu odpovídá příslušné hodnotě spoluvlastnického podílu z obvyklé ceny celé nemovitosti. Při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je základem pro stanovení přiměřené náhrady obecná cena nemovitostí obvyklá v daném místě v době rozhodování představující příslušný podíl z celkové ceny, za niž by bylo reálně možné celou věc prodat (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3924/2007). Odvolací soud dospěl k závěru, že stejný postup je třeba zvolit při stanovení ceny spoluvlastnického podílu v exekuci, kde určená cena (obvyklá cena) je pouze pokladem pro stanovení nejnižšího podání v dražbě, které bude činit 2/3 resp. dokonce jen ½ výsledné ceny v případě dalších dražeb. Odvolací soud vycházel z toho, že obvyklá cena předmětného spoluvlastnického podílu vzhledem k jeho výši (id. ½) představuje polovinu obvyklé ceny nemovitostí jako celku, stanovené porovnávací metodou, tedy 50 %, nikoliv 40 %, jak stanovil znalec. Proto cena a výsledná cena činí 1 187 500,- Kč. Odvolací soud v souvislosti s námitkou nedostatečného odůvodnění usnesení soudního exekutora uzavřel, že soudní exekutor zaslal účastníkům znalecký posudek o ceně nemovitostí, z něhož při stanovení výše ceny nemovitostí vycházel, pak tedy postačuje v odůvodnění usnesení o ceně nemovitostí na znalecký posudek odkázat.
Povinní v dovolání, jež směřuje proti I. výroku, namítají, že napadené usnesení odvolacího soudu „závisí na vyřešení právní otázky z oblasti práva hmotného a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a usnesení odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a z těchto důvodů je dovolání přípustné“.
Předně namítají, že nevyhověním námitce podjatosti soudců „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu České republiky, neboť možnost, aby dovolací soud (a tedy nepochybně také i odvolací soud) otázku podjatosti soudce posoudil jinak, výslovně připouští rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Cdo 69/1992, ze kterého plyne, že „pravomocné rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci nebrání dovolacímu soudu posoudit tuto otázku jinak“. Odkázali dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Nd 196/2005 (s tím, že i v řízení o námitce podjatosti lze vydat opravné usnesení) a namítali, že se odvolací soud s námitkou podjatosti vypořádal nedostatečně. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval správností znaleckého posudku, podhodnocujícího nemovitost, pouze změnil výši (zvýšil) ceny a výsledné ceny. Tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, neboť z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 450/1999 plyne, že smyslem výkonu rozhodnutí je uspokojení oprávněného z výtěžku dražby předmětných nemovitostí. To však neznamená, že by soud mohl jít ve svém uvážení vymezeném ust. §336a o. s. ř. tak daleko, aby odhadní cenu určil jakkoliv odchylně od ceny zjištěné odhadem soudního znalce, pokud by k tomu neměl skutečně závažné objektivní důvody. Poukazují přitom též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1535/2013, z něhož plyne, že pravomocné rozhodnutí o ceně lze výjimečně změnit, došlo-li k podstatné změně poměrů, ze kterých vycházel znalecký posudek. Odvolací soud neobsáhl projednávanou věc „v celé své šíři“ a pominul skutečnost, že „žalobci žalovanému“ prodali nemovitost se závažnými právními vadami. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávnění ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatelé se snaží zpochybňovat již pravomocné závěry nalézacího řízení, namítaná podjatost soudců krajského soudu je zjevně nedůvodná, povinní neuvedli jediný zákonný důvod ani neoznačili žádné důkazy, které by prokázaly podjatost soudců, jejichž osoby navíc nejsou vůbec konkretizovány. Jde opět o zdržovací taktiku povinných a v rámci řízení již o běžný „neprávní folklór“ povinné strany, která již použila i návrhy na trestní stíhání soudců, jednoho oprávněného a dokonce i jejich advokáta. S ohledem k ceně zjištěné posudkem znalce povinných z roku 2012 a ke klesající tendenci tržní ceny nemovitostí obecně je zřejmé, že oceňovaná nemovitost zřejmě ani vyšší tržní hodnotu nemá, navíc určená cena je pouze orientační a vždy rozhodne průběh dražby. Rozhodnutí odvolacího soudu se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlilo. Povinní ani nevymezili konkrétní důvod dovolání, neodkázali na příslušné paragrafované znění dovolacího důvodu ani neuvedli, čeho se konkrétně domáhají. Oprávnění navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Předně je třeba konstatovat, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§240 odst. 1, věta první o. s. ř.). Nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí jen účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno a kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12/2000 pod č. 138, usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 NSCR 10/2013). Protože povinný 2) není účastníkem řízení, jemuž napadeným rozhodnutím (výrokem) nebylo vyhověno a kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma (není totiž vůbec účastníkem této fáze exekučního řízení – viz odůvodnění nenapadeného výroku II. usnesení krajského soudu, podle nějž bylo odvolání povinného 2/ podle §218 písm. b/ o. s. ř. odmítnuto s tím, že oceňovaný podíl je ve výlučném vlastnictví povinné 1/), není pak tedy povinný 2) k podání dovolání proti výroku I. rozhodnutí krajského soudu oprávněn. Proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání povinné 1) není přípustné.
Dovolatelka krajskému soudu předně vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu České republiky, neboť možnost posouzení otázky podjatosti soudce jinak připouští rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Cdo 69/1992. Dovolací soud připomíná, že přípustnost dovolání nemůže založit případné odchýlení se od rozhodovací praxe jakéhokoliv soudu, ale pouze od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatelkou uváděné závěry z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu na projednávanou věc nedopadají, a tedy přípustnost dovolání nezaloží. Odvolací soud se posouzením námitky podjatosti soudců v projednávané věci řádně zabýval s tím, že pro vyloučení neshledal žádný relevantní důvod.
Dovolatelka rovněž tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž poukazuje na jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1535/2013, podle nějž pravomocné rozhodnutí o ceně lze výjimečně změnit, došlo-li k podstatné změně poměrů, ze kterých vycházel znalecký posudek. Ani tento závěr však na rozhodnutí krajského soudu v projednávané nedopadá. Jestliže vycházel odvolací soud z úvahy, že obvyklá cena spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ představuje polovinu (nikoli jen 40%, jak uvedl znalec) ze znalcem zjištěné obvyklé ceny nemovitosti jako celku, neshledává dovolací soud jeho závěr v rozporu s ustálenou judikaturní praxí.
Je třeba též zdůraznit, že smyslem relativně samostatné fáze řízení o určení výsledné ceny nemovitosti (§336a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) není zjištění takové ceny postihované nemovitosti, za kterou bude prodána, ale stanovení podkladu pro nejnižší podání podle §336e odst. 1 o. s. ř. Až samotný výsledek dražby může odpovědět na otázku, jakou má nemovitost hodnotu, za niž může být obecně prodána. Pokud je tedy tržní cena nemovitosti vyšší, pak se tato skutečnost projeví při samotné dražbě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1083/2005, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 511/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání povinné 1) jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu