ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.511.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 511/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné společnosti BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, se sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3˚, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC: 511 156 995, zastoupeného JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti povinnému Ing. V. M. , za účasti manželky povinného MUDr. J. M. , zastoupeným JUDr. Janem Pavlokem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, za účasti vydražitelů 1) D. Č. , 2) P. H. , 3) L. N. , 4) A. K. , pro částku 61.842.861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5080/2005, a u JUDr. Martina Růžičky, soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Zlíně, 2. května 2384, pod sp. zn. 77 Ex 706/05, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Praze z 24. září 2013, pod č.j. 17 Co 92/213-637, 17 Co 281,282,283/2013 takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20 listopadu 2012, č.j. 77 Ex 706/05-530, 77 Ex 706/05-531, 77 Ex 706/05-532 a 77 Ex 706/05-533, jimiž soudní exekutor udělil vydražitelům D. Č., P. H., L. N. a A. K. příklep k tam specifikovaným nemovitostem. S odvolací námitkou povinného a jeho manželky, že jim soudní exekutor neumožnil plnohodnotnou účast v dražbě, se krajský soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2345/2005 vypořádal závěrem, že nemožnost zúčastnit se dražby je důvodem ke změně usnesení soudu prvního stupně tehdy, byl-li v důsledku nezákonného postupu soudu vyloučen z účasti na dražbě dražitel, nikoli tedy povinný, jenž dražit nemůže.
Pokud jde o námitku odvolatelů, že dražba vůbec neměla proběhnout, jelikož v době jejího konání dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o jejich návrhu na odklad a zastavení exekuce, krajský soud uzavřel, že ani ta opodstatněná není, jelikož důvodem pro neprovedení dražby, resp. odročení již nařízeného dražebního roku, je podle ustálené judikatury podání jen takového návrhu na zastavení či odklad exekuce, na jehož základě by exekuce skutečně zastavena být mohla. V době rozhodování odvolacího soudu však již bylo zřejmé, že žádný z návrhů, o kterých v době konání dražby nebylo rozhodnuto, takový následek způsobit nemohl, protože žádnému z těchto návrhů vyhověno nebylo a k porušení zákona při provedení dražby tudíž nedošlo. Ustanovení §54 odst. 2 exekučního řád nadto exekutorovi výslovně ukládá hodnotit obsah návrhu na odklad exekuce, a posoudit, zda není svévolným či zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Exekutor návrh na odklad exekuce z hlediska jeho obsahu samostatně posoudil a dovodil, že návrh provedení exekuce nebrání. Jestliže tedy exekutor dražbu provedl, protože předběžně posoudil, že žádný z opakovaně podávaných návrhů zřejmě nepovede k zastavení či odkladu exekuce, postupoval správně.
Za důvodnou krajský soud nepovažoval ani námitku odvolatelů týkající se ceny nemovitostí, totiž že mezi oceněním nemovitostí a jejich prodejem v dražbě uplynulo více než 5 let, že ocenění v době dražby již nevyjadřovalo cenu předmětu dražby v místě a čase obvyklou, a že takový postup byl v rozporu se zákonem č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku. Výsledná cena všech nemovitostí totiž zcela odpovídá tomu, jak byla určena pravomocným usnesením o ceně, což odvolatelé ani nezpochybnili. Po právní moci usnesení o ceně nemovitostí je stanovená cena závazná jak pro účastníky řízení tak pro soudního exekutora i soud. V souladu s názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 1083/2005 by se soudní exekutor mohl od pravomocného usnesení o ceně odchýlit a vydat usnesení nové pouze v případě, že by od vydání původního usnesení o ceně došlo k podstatné změně nemovitostí (např. k jejich zániku či podstatnému znehodnocení), což se v projednávané věci nestalo a odvolatelé to ani netvrdili.
V dovolání, jehož přípustnost opírají o „všechny tři možnosti přípustnosti dovolání upravené v ustanovení §237 o. s. ř.,“ dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení následujících čtyř otázek, a to, že
1) v podstatné části odvolacího řízení rozhodovali vyloučení soudci
2) odvolatelům byla odepřena účast v dražbě
3) dražba byla konána přesto, že nebylo rozhodnuto o jejich návrhu na odklad a zastavení exekuce
4) příklep byl udělen na základě usnesení o ceně vydaného před 6 lety, kdy „nabídková cena byla o 40% nižší než v době konání dražby.“
Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Dovolací soud, jenž vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání, a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Pokud jde o námitku, že dražební jednání vůbec nemělo proběhnout, protože v té době ještě nebylo rozhodnuto o návrhu na odklad a zastavení exekuce, odkazuje dovolací soud na poslední odstavec sedmé a první odstavec osmé strany napadeného rozhodnutí (viz první odstavec druhé strany tohoto usnesení, resp. jeho reprodukční části). Způsobilá k založení přípustnosti dovolání není ani námitka, že dovolatelé měli znemožněn přístup k dražbě. Zde dovolací soud opět odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, konkrétně na čtvrtý odstavec strany sedmé a na tam uvedený odkaz na judikát sp. zn. 20 Cdo 2345/2005 (viz první odstavec odůvodnění tohoto usnesení).
V rozporu se soudní praxí není ani závěr odvolacího soudu o irelevanci časového odstupu mezi vypracováním znaleckého posudku a vydáním usnesení o ceně na jedné straně, a vydáním usnesením o příklepu na straně druhé. Judikatura (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, či z 23. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006 a mnoho rozhodnutí dalších), stejně jako literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2502 s.), zastává názor, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitostí (stanovené ve smyslu §336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání /§336/) a u dražební vyhlášky, v níž je soud povinen – kromě jiného – onu výslednou cenu uvést (§336b odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Pravomocným usnesením určujícím výslednou cenu nemovitostí i usnesením o dražební vyhlášce je soud při rozhodování o příklepu vázán (viz odůvodnění usnesení publikovaného pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s 16/46), vyjma např. podstatné změny poměrů, z nichž vycházel znalecký posudek při ocenění nemovitostí, jejich příslušenství, práv a závad spojených s nemovitostmi, např. podstatné znehodnocení stavby živelní pohromou, o kterýžto případ v souzené věci nejde. Kromě toho je třeba zdůraznit, že účelem ocenění není stanovení ceny, za kterou bude nemovitost prodána. Výsledná cena (§336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), jak je zřejmé z ustanovení §336e odst. 1 o. s. ř., představuje jen východisko pro určení výše nejnižšího podání; nemovitost se v exekuci prodává za nejvyšší podání, a kolik toto podání bude činit, se ukáže až v samotné dražbě.
Pokud jde o námitku podjatosti a z ní vyplývající vyloučenosti soudců či exekutora, ta je uplatnitelná jen jako vada řízení podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. K takovéto vadě sice dovolací soud přihlédne (§242 odst. 3 o.s.ř) avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné. O takovýto případ však v souzené věci – viz výše – nejde.
Protože tedy není splněn ani jeden ze čtyř (v ustanovení §237 o. s. ř. vymezených) předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu