ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4653.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4653/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně R. D., zastoupené JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Bařinou, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 53, o zaplacení 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 393/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2008, č.j. 44 Co 118/2006-190 , takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.472,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jáchyma Kanarka, advokáta se sídlem v Brně, Smetanova 17.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č.j. 11 C 393/2001-126, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 66.000,- Kč (původně 72.000,- Kč) z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému mělo dostat tím, že bez jejího souhlasu a bez právního důvodu užíval po dobu 24 měsíců (od 1.11.1998 do 31.10.2000) byt v B., který je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný od roku 1999 předmětný byt neužíval, umožnil tam bydlet svému bratrovi a jeho tehdejší přítelkyni, a proto neshledal žalovaného ve sporu pasivně legitimovaným. Soud konstatoval, že by se žalobkyně musela domáhat úhrady nároku po skutečných uživatelích bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. března 2008, č.j. 44 Co 118/2006-190 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 66.000,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak učinil jiný právní závěr. Podle jeho názoru bezdůvodné obohacení spočívající v neoprávněném užívání bytu vznikne tomu, kdo ztratil důvod byt užívat nejenom tehdy, pokud byt sám dál fakticky užívá, tedy bezprostředně „užitek bydlení“ konzumuje, ale i tehdy, pokud jej přenechá jinému.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 9. června 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 18. července 2008 včasné dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a odkazuje na dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř., tj. má za to že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvádí, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaný v předmětném bytě od roku 1999 nebydlel, ani tam neměl své věci a byt ve skutečnosti užíval jeho bratr. S poukazem na toto zjištění a judikaturu Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně nevzniklo jemu, ale jeho bratrovi, který také jedině může být v řízení pasivně legitimován. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyjádření, v němž se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Připomněla, že žalovaný měl předmětný byt ve svém držení a nakládal s ním jako vlastník nebo oprávněný uživatel. Navrhla proto, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto a uložena mu povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté rozsudek Krajského soudu v Brně přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Jestliže dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 o.s.ř., pak podle tohoto ustanovení je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132, protože
-soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
-soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo,
-v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor,
-nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Lubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michalů Mazanec, 6. vydání 2003, C.H.BECK, str. 1067, násl.)
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí založil na konkrétních skutkových zjištěních vyplývajících z konkrétně provedených důkazů. Své rozhodnutí v tomto smyslu též řádně odůvodnil. Nelze proto dovodit, že by byly splněny předpoklady opodstatněnosti dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel pak především uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Podle ustanovení §123 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Podle ustanovení §451 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §458 odst. 1 o.z. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Protože bezdůvodné obohacení spočívající v užívání bytu bez právního důvodu nelze vrátit, je povinností poskytnout za ně peněžitou náhradu; její výše musí odpovídat peněžnímu ocenění prospěchu, který žalovanému na úkor žalobkyně užíváním bytu vznikl.
V posuzovaném případě bylo prokázáno, že žalovaný, jako druh žalobkyně bydlel v předmětném bytě s jejím souhlasem a společně s ní ho užíval od roku 1994. Žalobkyně v roce 1998, poté, co jejich známost byla ukončena, již s bydlením žalovaného v jejím bytě nesouhlasila. Od té doby žalovaný užíval byt bez právního důvodu a fyzicky ho předal žalobkyni až dne 1.11.2001. Do té doby nakládal s bytem tak, že ho přenechal k užívání třetím osobám. Teprve poté měla žalobkyně možnost s ním disponovat.
Žalovanému v souvislosti se zánikem oprávnění užívat byt vznikla povinnost byt vyklidit; ke splnění této povinnosti přitom nestačilo odstranit z něj věci neoprávněného uživatele, případně třetích osob, jimž neoprávněný uživatel umožnil jejich užívání. Vyklizení v sobě zahrnuje též odevzdání bytu oprávněnému tak, aby k němu měl volný přístup a mohl realizovat svá vlastnická práva ve smyslu §123 o.z. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení tak může být spojována se situací, kdy byt nebyl po skončení práva ho užívat odevzdán majiteli a tím mu bylo znemožněno realizovat jeho právo ho užívat a dále s ním disponovat. Z hlediska posouzení, zda žalovaný získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, bylo proto významné zjištění, zda žalovaný ke dni skončení užívacího práva byt žalobkyni odevzdal ve smyslu jeho zpřístupnění (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. září 2003, sp.zn. 33 Odo 506/2002). Naopak bez významu je okolnost, zda žalovaný byt po zániku svého užívacího práva fakticky užíval, případně zda ho umožnil užívat jiným subjektům. Obrana žalovaného, že byt fakticky neužíval, takže ve sporu není pasivně legitimován, se tudíž nemůže prosadit. Jestliže poté, co jeho právo užívání bytu zaniklo, žalovaný byt neodevzdal, tj. nezpřístupnil jej žalobkyni, užíval ho bez právního důvodu a získal tím na její úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat (§451 a §458 odst. 1 o.z.).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] v napadeném měnícím výroku správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 9.260,- Kč (srov. §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 9.560,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, představována částkou 11.472,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu