ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4670.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4670/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 136/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Co 187/2016-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 21 Co 187/2016-119, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2015, č. j. 27 C 136/2014-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované původně domáhal zaplacení částky 184 800 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 382/2006. Po podání žaloby žalovaná z uvedeného důvodu žalobci zaplatila 22 216 Kč; v tomto rozsahu vzal proto žalobce žalobu zpět. Předmětem řízení tak zůstala částka 162 584 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 27 C 136/2014-63, žalované uložil zaplatit žalobci 18 284 Kč (výrok I), žalobu o zaplacení 144 300 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13 600 Kč (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se posuzovaného řízení, vedeného před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 10 C 382/2006, účastnil jako první žalovaný; dalšími žalovanými byli R. Č. a Z. M. Předmětem posuzovaného řízení byla částka 40 300 Kč s příslušenstvím, jíž se Česká kancelář pojistitelů domáhala na solidárně zavázaných žalovaných z titulu náhrady za plnění, které poskytla poškozenému na škodu způsobenou mu provozem nepojištěného vozidla. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 25. 9. 2006 a k jeho pravomocnému skončení došlo dne 10. 7. 2014; jeho délka tak činila celkem 7 let a 9 měsíců. S ohledem na dobrovolná plnění žalovaných brala Česká kancelář pojistitelů, jako žalobkyně v posuzovaném řízení, žalobu opakovaně částečně zpět; počínaje 11. 3. 2008 tak předmětem řízení zůstávala částka 25 620 s příslušenstvím. Žalobci bylo v posuzovaném řízení uloženo zaplatit České kanceláři pojistitelů celkem částku 683 Kč s příslušenstvím, co do zbytku byla vůči němu žaloba zamítnuta.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Celkovou dobu posuzovaného řízení soud prvního stupně hodnotil s ohledem na zjištěné průtahy v řízení jako nepřiměřenou. Měl přitom za to, že v řízení nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, proto přiznal žalobci zadostiučinění v penězích; vyšel ze základní částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení (v prvních dvou letech snížené na polovinu). Tuto částku zvýšil o 20 % s ohledem na postup soudu v řízení, zároveň ji však snížil o 20 % z důvodu složitosti řízení a o 20 % s přihlédnutím k nižšímu významu řízení pro žalobce. Výsledná částka 81 000 Kč se dle posouzení soudu prvního stupně jevila adekvátní tomu, co bylo pro žalobce po většinu řízení v sázce. Soud prvního stupně dále přiměřené zadostiučinění dále zkrátil na jednu polovinu (40 500 Kč) s ohledem na skutečnost, že žalobce byl pouze jedním z žalovaných (mj. i se svojí matkou), a jednalo se tak o případ tzv. sdílené újmy. Od částky 40 500 Kč pak soud prvního stupně odečetl zadostiučinění, které žalobci bylo dobrovolně poskytnuto žalovanou (22 216 Kč), a dospěl tak k částce 18 284 Kč, kterou žalobci přiznal.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce i žalovaná odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“). V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce co do částky 114 800 Kč odvolání zpět. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozhodnutí soudu prvního změnil tak, že ohledně částky 29 500 Kč rozhodnutí potvrdil a ohledně zbývající částky 114 800 Kč odvolací řízení zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Konečně odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen žalované uhradit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud hodnotil ve shodě se soudem prvního stupně jak navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu postupu soudu v původním řízení o 20 %, tak i její snížení o 20% pro složitost řízení. V souvislosti s kritériem významu řízení pro poškozeného odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně o důvodnosti snížení základní částky o 20 %. Přihlédl k tomu, že význam řízení pro žalobce se v jeho průběhu postupně snižoval z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní. Dále v souvislosti s významem předmětu řízení pro žalobce odvolací soud zohlednil skutečnost, že žalobci byla v posuzovaném řízení uložena povinnost zaplatit pouze částku 683 Kč s příslušenstvím. K názoru soudu prvního stupně, že se v posuzovaném řízení jednalo o tzv. sdílenou újmu, odvolací soud uvedl, že pokud v řízení vystupovali tři solidárně odpovědní žalovaní, nelze sice význam předmětu řízení pro žalobce mít za třetinový (či dokonce za poloviční, jak usuzoval soud prvního stupně), avšak tato skutečnost význam předmětu řízení pro žalobce „výrazně“ snižuje. Konečně měl odvolací soud za to, že ani výše původně žalované částky 40 300 Kč s příslušenstvím není „natolik zásadní“, aby odůvodňovala „zvýšenou výši“ zadostiučinění. Částku 22 216 Kč, která byla žalobci již vyplacena, považoval proto odvolací soud za dostatečnou, a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítal, že se odvolací soud při řešení otázky významu řízení pro žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně měl za to, že odvolací soud při řešení této otázky pominul výši nákladů řízení a příslušenství žalované pohledávky. Dále namítal, že dovození sníženého významu řízení pro žalobce z důvodu sdílení újmy s dalšími procesními společníky nelze mechanicky uplatňovat na pozici několika samostatných společníků, neboť žalovaný v průběhu řízení nemůže vědět, zda výběr žalovaných provedený žalobcem je správný, ani nemůže vědět, jak věc posoudí soud, tj. zda vůči ostatním žalovaným bude žaloba zamítnuta, jak se stalo v posuzovaném případě ve vztahu k druhé žalované. Navíc v posuzovaném případě svědčil žalované Z. M. proti žalobci postih, a na žalobce tudíž potencionálně dopadal celý význam řízení. Žalobce odvolacímu soudu v této souvislosti rovněž vytkl, že ve svém rozhodnutí pracoval s výsledkem řízení, ačkoliv dle judikatury dovolacího soudu je výsledek řízení z hlediska posouzení významu řízení pro poškozeného nerozhodný. V závěru dovolání žalobce namítl, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že původní řízení mělo pro žalobce zvýšený význam z důvodu jeho věku a že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné, neboť odvolací soud sice dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně spočetl výši přiměřeného odškodnění, ale přesto jeho rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka žalobce, že odvolací soud při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného pominul výši nákladů řízení a příslušenství pohledávky, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť uvedená námitka se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, jenž tyto skutečnosti vzal do úvahy jako příslušenství předmětu řízení a hodnotil je v souvislosti s tím, že v důsledku opakovaných částečných zpětvzetí žaloby, jakož i toho, že ve věci vystupovali tři žalovaní, význam řízení pro žalobce postupně klesal.
Ani námitka žalobce, podle které se odvolací soud nevypořádal s tím, že původní řízení mělo pro žalobce zvýšený význam z důvodu věku, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dospěl k závěru, že původní řízení z hlediska jeho předmětu nelze zařadit mezi typová řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam pro jeho účastníky, a řízení tak pro žalobce mělo standardní význam. V případě žalobce se přitom nejednalo o situaci, která by odůvodňovala potřebu přednostního vyřízení věci, na rozdíl od řízení, v nichž je třeba přihlížet k vysokému věku či zdravotnímu stavu účastníka řízení (srov. např. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek, zda při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného je možné přihlédnout k výsledku původního řízení a zda je možné význam řízení pro žalobce hodnotit jako snížený z důvodu sdílení újmy s dalšími procesními společníky, neboť při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Dle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Dle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
V souvislosti s otázkou, zda je soud při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), nebo v případě pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015), což ze skutkových zjištění v projednávané věci neplyne.
Odvolacím soudem provedené právní posouzení kritéria významu původního řízení pro žalobce, odvíjející se mimo jiné od skutečnosti, že žalobci byla v původním řízení uložena „pouze“ povinnost k zaplacení částky 683 Kč s příslušenstvím, je proto nesprávné.
Ve vztahu k otázce sdílení újmy poškozeného s dalšími procesními společníky Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého „při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího počtu účastníků je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Vodítkem přitom může být to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám). Platí přitom, že výše zadostiučinění by měla odpovídat částkám, které jsou přiznávány v obdobných případech, a zároveň by výše zadostiučinění přisouzená všem účastníkům dohromady měla být přiměřená závažnosti porušení práva v dané věci. V posuzované věci, jakož i ve věcech obdobných, ve kterých vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální kompenzace.“
Vyšel-li v projednávané věci odvolací soud z toho, že v původním řízení vystupovali celkem tři žalovaní, jejichž odpovědnost byla solidární, a - bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění ve smyslu shora citované judikatury - z toho usuzoval, že význam řízení pro žalobce je v důsledku této okolnosti „výrazně nižší“, je jeho právní posouzení v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
Konečně je třeba žalobci přisvědčit i v tom, že napadené rozhodnuté trpí vnitřním rozporem, jenž se projevuje v rámci úvah odvolacího soudu vedoucích k závěru o nedůvodnosti žalobního požadavku. Odvolací soud na jedné straně považoval posouzení věci soudem prvního stupně (tj. přiznání částky 18 284 Kč žalobci) za souladné s právní úpravou i se Stanoviskem, na druhé straně však podle něj byla výše přiznaného zadostiučinění nepřiměřená, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil. Právní posouzení odvolacího soudu v tomto ohledu odporuje požadavku na jeho dostatečnou srozumitelnost, a jakožto takové je také nepřezkoumatelné (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu