ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4693.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4693/2018-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 80/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018, č. j. 53 Co 173/2018-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 3. 2018, č. j. 14 C 80/2016-207, odmítl námitky proti usnesení ze dne 15. 11. 2017, č. j. 14 C 80/2016-167 (výrok I), zastavil řízení o odvolání žalobce ze dne 25. 10. 2017 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Odvolací řízení bylo soudem prvního stupně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání žalobce ze dne 25. 10. 2017, které směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 8. 2017, č. j. 14 C 80/2016-129, jímž soud rozhodl o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 706 392,45 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, a o nárocích na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím nezákonným rozhodnutím a v rozsahu 100 014 Kč s příslušenstvím nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení.
Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací odmítl odvolání žalobce do výroku I usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce není podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné proti výroku I napadeného usnesení, kterým odvolací soud odmítl odvolání žalobce směřující proti výroku I usnesení soudu prvního stupně.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
Námitka žalobce, že řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím tvoří jeden celek, a proto nejde v případě podání odvolání o zahájení nového samostatného řízení, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že zásada jednotnosti občanskoprávního řízení se při výkladu poplatkových otázek neuplatní, když úprava poplatkové povinnosti je pro svou povahu relativně autonomní a samostatná, a zákonodárce v ní promítá i jiné regulační a fiskální zájmy nežli ty, které se vztahují k účelu civilního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018).
Otázka vzniku poplatkové povinnosti přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že žalobci vznikla povinnosti zaplatit soudní poplatek za jím podané odvolání. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, pro účely vzniku poplatkové povinnosti je nutno dovodit samostatnou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dále jen „ZSoP“, zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem [podání návrhu dle písm. a) či podáním odvolání dle písm. b) §4 odst. 1 ZSoP]. Takový úkon je plně v dispozici účastníka, který jej činí, a právě na dojití tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2867/2016). Závěr odvolacího soudu o vzniku poplatkové povinnosti za žalobcem podané odvolání se tedy neodchyluje od závěrů, ke kterým Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi.
Ani námitky žalobce směřující proti výkladu části třetí čl. VI zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V již citovaném usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, Nejvyšší soud postavil na jisto aplikaci čl. VI citovaného zákona, přičemž uzavřel, že zásadní pro aplikaci ZSoP ve znění účinném do 29. 9. 2017, je, aby do 29. 9. 2017 (včetně) poplatková povinnost vznikla (existovala), tedy byl soudu doručen určitý úkon (v daném případě odvolání), avšak doposud nebyl poplatek splatný. To však není případ žalobce, proto se odvolací soud neprotivil uvedeným závěrům, aplikoval-li ZSoP ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Konečně ani otázka disproporcionality mezi výší soudního poplatku za zahájení řízení ve věci samé a za podání odvolání přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, když odvolací soud při posuzování vzniku poplatkové povinnosti za odvolací řízení a při stanovení soudního poplatku za žalobcem podané odvolání postupoval v souladu s výše vyjádřenými poznatky, k nimž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, a jež byly nadto aprobovány i Ústavním soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1352/18).
Ohledně námitky, podle které napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo žalobce na rovnost účastníků řízení, na soudní ochranu, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem a na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde zejména práva na soudní ochranu), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok III usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu