ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4863.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4863/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České republice-Ú. p. z. s. v. v. m., a 2) České republice-M. f. ČR, jako právní nástupkyni po zrušeném F. n. m., o zaplacení částky 1.933.447,10 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 68/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2005, č. j. 20 Co 150/2005-85, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 1. 2005, č. j. 12 C 68/2003-58, zamítl žalobu „s návrhem, aby první žalovaná eventuálně druhý žalovaný (F. n. m.) byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 1.646.072,30 Kč“, druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 287.374,80 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V této věci se žalobkyně domáhala proti první žalované náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s neplatným převodem vlastnického práva k privatizovaným nemovitostem (v žalobě blíže specifikované nemovitosti původního státního podniku M. P.), a to tím, že vynaložila náklady na opravu nemovitostí, a proti druhému žalovanému vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy a „vydání obohacení, jež je vyjádřeno zhodnocením nemovitostí po dobu jejich užívání žalobkyní“. Podle jejího názoru za škodu odpovídá první žalovaná z titulu nezákonného rozhodnutí – usnesení vlády ČR ze dne 23. 6. 1993 o privatizaci – podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 10. 1993 uzavřel druhý žalovaný se žalobkyní kupní smlouvu, na jejímž základě se stala vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 1684 k. ú. D., které F. n. m. nabyl na základě privatizačního projektu schváleného vládou ČR dne 23. 6. 1993, č. 339. Tyto nemovitosti byly následně převedeny na syna žalobkyně R. V. darovací smlouvou s právními účinky vkladu ke dni 21. 4. 2000. Rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-jih, referátu Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 10. 2001 a ze dne 26. 8. 2002, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 30 Ca 305/2001, se na základě uplatněného restitučního nároku ze dne 23. 12. 1992 stali vlastníky nemovitostí právní nástupci L. K. a kupní smlouva mezi druhým žalovaným a žalobkyní byla pro porušení ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, prohlášena za neplatnou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, (nebo zákon č. 82/1998 Sb.) na danou věc nedopadají a to vzhledem k nálezům Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 380/97 a sp. zn. II. ÚS 93/99, podle nichž rozhodnutí státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je rozhodnutím státu jako vlastníka privatizovaného majetku a projevem vlastníkovy vůle, který tak neodpovídá podle ustanovení speciálního zákona; žaloba vůči první žalované proto nemůže obstát. Nárok žalobkyně není dán ani vůči druhému žalovanému F. n. m., který je zvláštním zákonem zřízenou právnickou osobou, nikoliv orgánem státu. Žalobkyně pak nevložila investice do majetku druhého žalovaného, nýbrž do majetku restituentů, vůči nimž jí tím vznikl nárok z bezdůvodného obohacení, a proto žalovaní nejsou pasivně legitimováni. Opodstatněnou shledal obvodní soud žalobu proti druhému žalovanému na zaplacení částky 287.374,80 Kč z titulu vrácení kupní ceny, zaplacené žalobkyní podle smlouvy ze dne 1. 10. 1993. Dovodil, že tato smlouva je absolutně neplatná vzhledem k tomu, že na předmětné nemovitosti byl uplatněn restituční nárok, a uplatněný nárok žalobkyně na vrácení kupní ceny tak vyplývá z §457 obč. zák.; kompenzační námitku druhého žalovaného ohledně náhrady za užívání nemovitostí za důvodnou nepovažoval, neboť žalobkyně se „eventuálně“ bezdůvodně obohatila na úkor restituentů.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku a k odvolání druhého žalovaného proti vyhovujícímu výroku Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č. j. 20 Co 150/2005-85, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi a ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozsudek ve vyhovujícím výroku potvrdil a v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně vůči první žalované nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. (ani zákona č. 82/1998 Sb.), a to s odkazem na ustálenou judikaturu v otázce rozhodování státu v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., jako rozhodování vlastníka, nikoli nositele veřejné moci (usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 380/97), bez ohledu na to, o jaké konkrétní otázce jím bylo rozhodováno. Okolnost, že stát při privatizaci rozhoduje jako vlastník, nevylučuje jeho pochybení z hlediska zákonných ustanovení, je však vyloučeno, aby se na daná pochybení vztahovaly zákony o odpovědnosti státu (zákon č. 58/1969 Sb. a zákon č. 82/1998 Sb.). Tím však nemůže být dotčen nárok žalobkyně na náhradu škody podle §420 obč. zák., vzniklé porušením právní povinnosti při privatizaci ze strany druhého žalovaného, který předmětné nemovitosti prodal přes uplatněný nárok restituentů (v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb a §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vynaložením investic do cizího majetku bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.) v okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, proto nelze nárok na zhodnocení uplatňovat vůči tomu, kdo později nabyl nemovitost, ale vůči tomu, kdo ji vlastnil v době, kdy k tomuto zhodnocení došlo; není zde proto nedostatek pasivní legitimace druhého žalovaného odůvodněný tím, že došlo ke zhodnocení majetku restituentů, kteří jsou jeho nynějšími vlastníky.
Proti tomuto rozsudku, a to do jeho potvrzujícího výroku ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou a proti výroku o nákladech řízení mezi těmito účastníky podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů aplikovaly nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 380/97 na daný případ nesprávně, vzhledem k jeho odlišnému obsahu vztahujícímu se pouze na proces privatizace ve smyslu výběru uchazečů pro převod vlastnictví privatizovaného majetku. V posuzované věci však žalobkyně spatřuje nezákonnost v postupu státu představovaného vládou, který nakládal s majetkem, s nímž disponovat nemohl, neboť již dne 23. 12. 1992 byl uplatněn restituční nárok oprávněných osob na vydání předmětných nemovitostí. Až poté, dne 23. 6. 1993, přijala vláda usnesení č. 339, kterým schválila privatizační projekt na přímý prodej nemovitostí, čímž porušila blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že podle §1 odst. 1 zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení F. n. m. České republiky a o působnosti M. f. při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení F. n. m.), byl dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2006, tj. po pravomocném skončení odvolacího řízení) zrušen F. n. m. České republiky, přičemž podle odstavce 2 tohoto ustanovení veškerý majetek F. přešel tímto dnem na stát, který vstoupil do všech práv a povinností F. z právních vztahů, jejichž účastníkem byl F., rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 8. 2008, č. j. 12 C 68/2003-110, podle §107 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení bude pokračováno s Českou republikou-M. f. ČR, jako s právním nástupcem druhého žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání proti napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi ní a první žalovanou potvrzen, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k dovoláním dotčenému výroku ve věci samé založeno na právním závěru, že postup orgánu státu při nakládání s majetkem, byť by byl v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu státu na jiné osoby (tzv. velká privatizace), nezakládá odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Tento právní závěr je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, publikované pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 613/2005, či obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, event. usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1890/2005) a odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (zejména Usnesení ÚS ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, publikované pod č. 27 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998).
Nelze přitom přisvědčit dovolatelce, že uvedené závěry se uplatní pouze na tu fázi rozhodování státu o nakládání s majetkem, při níž je vybírán uchazeč, a nikoliv na případy, kdy dojde k prodeji majetku, který není ve vlastnictví státu. Základním předpokladem pro aplikaci zákona o odpovědnosti státu č. 58/1969 Sb. (případně nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.) je, že stát prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, tj. za situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní)
s tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to nejen v souvislosti
s volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci privatizace, ale rovněž
i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zařazuje vhodné nemovitosti
do procesu privatizace ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebo schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle §10 odst. 1 citovaného zákona. Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci tyto dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům)
o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní.
Z toho je zřejmé, že z pohledu dovoláním vytčené právní otázky není napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, tím spíše, že žalobkyně se ve skutečnosti domáhá nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého vynaložením investic do cizích nemovitostí, nikoli náhrady škody, jak svůj nárok
v žalobním návrhu sama označuje. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný,
a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Stejně tak bylo podle citovaných ustanovení odmítnuto i dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi
ní a první žalovanou, neboť proti tomuto výroku, který má povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád dovolání nepřipouští (srov. §236 až §239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů a první žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu