ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4987.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4987/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. F. P. , zastoupené JUDr. Petrou Budíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Nad Kajetánkou 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 62.298,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 261/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010, č. j. 13 Co 57/2010-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 62.298,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o náhradu škody proti státu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 58/2005.
Posuzované řízení sp. zn. 26 C 58/2005 bylo zahájeno žalobou ze dne 18. 3. 2005, dne 1. 4. 2005 vyzval soud I. stupně žalovanou k vyjádření se k žalobě, která však nereagovala, proto soud vyzval žalovanou opětovně k vyjádření dne 20. 12. 2005, a na základě žádosti žalované jí usnesením ze dne 16. 1. 2006 prodloužil lhůtu k vyjádření o dalších 20 dnů. Vyjádření žalované bylo podáno dne 17. 2. 2006. První jednání ve věci se konalo dne 5. 10. 2006, kdy bylo provedeno dokazování, a dále bylo odročeno za účelem vyžádání spisů Obvodního soudu pro Prahu 6. Další dvě jednání (8. 2. 2007 a 3. 5. 2007) byla odročena z důvodu vyžádání spisů. Dne 13. 9. 2007 byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně, jímž byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení žalobkyní uplatněného nároku. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2008 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním sepsaným pouze jí, aniž by měla právnické vzdělání. Na výzvu soudu I. stupně ze dne 5. 8. 2008 ke zvolení si právního zástupce žalobkyně nereagovala, proto soud I. stupně dovolací řízení usnesením ze dne 22. 10. 2008 zastavil. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání s tím, že již dne 23. 7. 2008 požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení, o žádosti však nebylo rozhodnuto. Soud I. stupně tedy zaslal žalobkyni k vyplnění formulář pro účely rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce a dne 1. 6. 2009 jí ustanovil právní zástupkyni.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze uvedl, že podmínky pro projednání věci bez nařízení jednání u soudu prvního stupně byly splněny. Soud I. stupně účastníky v usnesení ze dne 20. 3. 2009 vyzval, aby se do sedmi dnů ode dne jeho doručení vyjádřili k tomu, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, žalobkyně však zaslala vyjádření k jiné spisové značce téhož soudu, proto soud I. stupně vycházel z nečinnosti žalobkyně a správně předpokládal, že proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání nemá výhrady. K předmětu sporu odvolací soud uvedl, že žalobkyně se ve sporu vedeném pod sp. zn. 26 C 58/2005 domáhala náhrady škody ve výši 124.586,- Kč, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudních orgánů, které nedokázaly tuto částku jako výživné vymoci od povinného otce žalobkyně, přičemž žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku. K datu rozhodování odvolacího soudu probíhalo v této věci dovolací řízení. V nyní souzené věci požaduje žalobkyně přiměřené zadostiučinění ve výši poloviny částky, kterou učinila předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 26 C 58/2005, tj. 62.298,- Kč, dle odvolacího soudu však přiměřené zadostiučinění nemůže být derivátem původního výživného. Pokud jde o průběh posuzovaného řízení, za průtah by bylo možno označit snad jen časový úsek asi od 17. 4. 2006, tj. dva měsíce poté, kdy soudu došlo vyjádření žalovaného k žalobě, a dnem 5. 10. 2006, tj. necelých šest měsíců, kdy se konalo u soudu prvního stupně prvé jednání. Další jednání již následovala v přiměřených tří či čtyřměsíčních intervalech a věc byla pravomocně skončena za tři roky a dva měsíce, což považuje odvolací soud za dobu, kterou lze ještě pokládat za přiměřenou s ohledem na složitost řízení a aktivitu účastníků. Mírný průtah v jedné fázi řízení může být tolerován, když celková délka řízení není nepřiměřená. Porovnání průměrné délky řízení v občanskoprávní agendě vyřizované soudy v roce 2008 v Praze, která byla 439 dnů, s délkou řízení sp. zn. 26 C 58/2005 závěr o průtazích a nesprávném úředním postupu soudu neumožňuje, neboť průměrná délka řízení je jen statistická veličina, nepřihlížející ke konkrétní povaze věci. Pokud jde o případné průtahy v řízení o dovolání, ty byly způsobeny tím, že žalobkyně, která sama nemá právnické vzdělání, nebyla v tomto řízení v době, kdy podala dovolání, povinně zastoupena právním zástupcem. Další podmínkou vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu je to, že poškozený utrpěl újmu nemajetkového charakteru, tedy určitý zásah do psychické rovnováhy či osobní integrity. V tomto směru žalobkyně nic netvrdila, v odvolání psala jen o majetkové újmě, utrpěnou imateriální újmu, kterou žádá nahradit, však nijak nekonkretizovala. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně vlastnoručně sepsaným dovoláním, ve kterém zpochybnila otázku zákonnosti rozhodnutí soudu I. stupně bez nařízení jednání, neboť na výtisku „el. dopisu“ s jejím vlastnoručním podpisem bylo již chybné označení senátu opraveno a sdělení bylo rovněž adresováno osobně soudkyni JUDr. E. M. Žalobkyně rozhodně nevyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a i s ohledem na další okolnosti nebyly dány podmínky pro použití výjimky ze zásady ústnosti a osobní přítomnosti žalobkyně. Dovolatelka je toho názoru, že „náhrada za nemajetkovou újmu formou peněžitého plnění je vždy derivátem předmětu sporu (...), to ostatně plyne z toho, že zákon jako jedno z hledisek stanoví význam sporu pro účastníka, který je nepochybně dán i předmětem sporu.“ Tvrdil-li soud, že průměrná délka řízení je jen statistická hodnota, měl vysvětlit, proč bylo řízení ve věci sp. zn. 26 C 58/2005 tak neobvyklé resp. náročné, že si objektivně vyžádalo zhruba dvojnásobnou délku než věci s průměrnou náročností. Tvrdil-li rovněž odvolací soud, že žalobkyně nemajetkovou újmu nijak nekonkretizovala, pak ji měl dle §118a odst. 1 o. s. ř. poučit o nedostatku tvrzení. Za přiměřenou lhůtu pro rozhodnutí o žádosti o ustanovení právního zástupce považuje dovolatelka 14 dnů, v době dovolených max. 1 měsíc, v uvedeném řízení však byla prodleva 3 měsíce. Dovolatelka uvedla, že z rozsudku vyvstávají minimálně tři otázky zásadního právního významu:
1. zda lze rozhodnout bez jednání ve věci, když je sice chyba v č. j. v „el. dopise“, avšak je v něm uvedeno jméno soudce a v podání s vlastnoručním podpisem je již chyba opravena, nadto je třeba znát výklad práva cizím soudem, který není ve spise (rozsudek ESLP ve věci Apicella)
2. zda, když délka řízení dosahuje dvojnásobku průměrné délky řízení zjištěné z věcí projednávaných u daného krajského soudu, je povinností soudu zkoumat, zda existovaly objektivní důvody pro takové překročení délky, nebo zda i tak lze učinit závěr, že nedošlo k nepřiměřené délce řízení
3. zda je třeba zohlednit i délku řízení po právní moci, kdy se jedná o dobu od podání žádosti o ustanovení advokáta do rozhodnutí o této žádosti, a to s ohledem na zásadu dle §154 o. s. ř.,
a navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Dovolání žalobkyně bylo ve lhůtě doplněno podáním ustanovené právní zástupkyně žalobkyně, která vymezila, že žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu výroku I. odvolacího soudu. Dovolatelka dále upřesnila a rozšířila dovolací důvody o posouzení právních otázek:
- zda v řízení vedeném pod sp. zn. 26 C 58/2005 u Obvodního soudu pro Prahu 2 došlo k porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když soud způsobil odklad rozhodnutí ve věci v důsledku dožádání spisu, který nakonec soud neobdržel a ve věci přesto rozhodl; zohlednit je třeba i průtah uznaný soudem druhé instance v délce 6 měsíců a prodlevu v řízení při ustanovení právního zástupce,
- zda lze státu přičítat odpovědnost za průtahy z důvodu, že je vyvolal účastník řízení opožděným podáním vyjádření,
- zda soud prvního a druhého stupně nepochybil při zjišťování skutkového stavu věci (dovolací důvod dle §241 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřadnímu postupu a princip uvedený soudem druhého stupně, tj. že lze tolerovat ojedinělý průtah, pokud celková délka řízení není nepřiměřená, je třeba korigovat tak, že nepřijatelné jsou takové průtahy, které jsou důsledkem zjevně zbytečných úkonů. V období od 6. 10. 2006 do 13. 9. 2007 se jednání neustále odročovala z důvodu neschopnosti soudu získat spisy Obvodního soudu pro Prahu 6, aniž by ve věci samé došlo k výraznějšímu posunu vpřed, čímž žalobkyni vznikla imateriální újma spočívající v narušení právní jistoty v dané věci. Z hlediska doby řízení soudy nezohlednily průtahy při určení právního zástupce žalobkyni pro dovolací řízení, přestože soud vychází ze stavu k vydání rozhodnutí podle §154 o. s. ř. Otázka existence nemajetkové újmy je koncipována jako vyvratitelná domněnka, takže bylo na žalované, aby podala námitky proti její existenci, což neučinila, namítala pouze, že k nesprávnému úřednímu postupu vůbec nedošlo. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že ji soudy podle ust. §118a odst. 1 o. s. ř. nepoučily o doplněních jejích tvrzení ohledně utrpěné imateriální újmy a soud druhé instance nezohlednil důsledky hospitalizace žalobkyně od 20. 7. 2009 do 11. 8. 2009. Stát se vyjádřil k žalobě po více než 10 měsících, což žalobkyně považuje za dobu nepřiměřenou. Žalobkyně opět zdůraznila, že rozhodnutím bez nařízení jednání bylo zasaženo do jejího ústavního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pochybení soudu I. stupně i soudu odvolacího spočívají v tom, že se omezily pouze na časové shrnutí doby trvání řízení bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem a v důsledku toho nesprávně aplikovaly ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a ztotožnila se správními závěry odvolacího soudu. Dovolatelka se zřejmě snaží o nahrazení majetkové újmy institutem újmy nemajetkové, k čemuž však tento institut neslouží. Navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka v posuzované věci napadla rozhodnutí odvolacího soudu ze všech tří důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., vzhledem k výše uvedenému je však zřejmé, že pro posouzení přípustnosti dovolání jsou relevantní pouze ty otázky, které směřují k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Žalobkyně brojila zejména proti závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení nedošlo, a to s ohledem na hodnocení kriteria postupu orgánu veřejné moci během řízení (§31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Dovolatelka namítla, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo tím, že soud I. stupně způsobil odklad rozhodnutí ve věci v důsledku opakovaného dožádání spisů Obvodního soudu pro Prahu 6; a dále je stát odpovědný za průtahy spočívající v tom, že žalovaná podala opožděné vyjádření, a sice po 10 měsících, zatímco přijatelná by byla lhůta 2-3 měsíců.
Otázka posouzení přiměřenosti celkové délky řízení však byla v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) a podrobně je tato otázka zodpovězena i ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011.
Nejvyšší soud v uvedeném Stanovisku pod bodem IV. dospěl k závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk, jak vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Při zvažování přiměřenosti délky řízení je proto nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 66). Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.
Postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Obecné vyjádření žádoucího postupu je ostatně obsaženo např. v §6 o. s. ř., tedy, že „v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.“
Odvolací soud i soud prvního stupně v dané věci konstatovaly, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 58/2005 nebylo prosto jakýchkoliv průtahů. Soud prvního stupně zohlednil skutečnost, že řízení bylo odročováno z důvodu dožádání zapůjčení spisů Obvodního soudu pro Prahu 6, odvolací soud naopak považoval za možný průtah dobu od sdělení vyjádření žalované do nařízení prvního jednání ve věci. Oba soudy však shodně uzavřely, že se jednalo o mírné průtahy, a proto celkovou dobu řízení lze ještě pokládat za přiměřenou složitosti věci a aktivitě účastníků řízení.
Tento závěr odpovídá i názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v uvedeném Stanovisku bod bodem III., kde Nejvyšší soud uvedl, že „je nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.“ Dovolací soud tedy toleruje ojedinělé průtahy v řízení, pokud se neukáží jako dostatečně závažné pro to, aby mohl být učiněn závěr o zjevně nepřiměřené celkové délce řízení (srov. taktéž rozsudek ESLP ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii , stížnost č. 7984/77, odst. 37).
Z této úvahy zjevně vycházel i odvolací soud, a jelikož se v právním posouzení věci neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže tato otázka představovat ani otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Na otázce, zda je stát odpovědný za průtahy v řízení vyvolané účastníkem řízení, který není osobou poškozenou nepřiměřenou délkou řízení, v tomto případě vyvolané pozdním vyjádřením žalované k žalobě, pak odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a výslovně se jí ani nezabýval, neboť žalobkyně tuto skutečnost v průběhu řízení netvrdila a výslovně ji uvádí až v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu