ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5008.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5008/2017-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Ústí nad Labem, proti žalovanému Nadačnímu fondu Český SENIOR – sociální péče, se sídlem ve Verneřicích 258, identifikační číslo osoby 254 40 641, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem v Benešově, Malé Náměstí 73, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 273/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. května 2017, č. j. 9 Co 760/2016-233, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2015, č. j. 22 C 273/2011-196, určil, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že darovací smlouva, uzavřená dne 10. června 2003 mezi Českou republikou a žalovaným, jejímž předmětem byl převod předmětného nemovitého majetku na žalovaného, je absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák., neboť postrádá schválení tohoto právního úkonu ze strany Ministerstva životního prostředí ve smyslu §22 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v předmětném znění.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. května 2017, č. j. 9 Co 760/2016-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Odvolací soud vyložil, že „okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a odvolací soud z něho také vycházel. Pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, odvolací soud však nesdílí názor okresního soudu, že v souzené věci se jedná o neplatnost celé smlouvy o bezplatném převodu nemovitostí...ale má za to, že smlouva je částečně neplatná jen pokud jde o pozemky: pozemek, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek, trvalý travní porost, pozemek, ostatní plocha, pozemek, trvalý travní porost, pozemek, ostatní plocha, pozemek, ostatní plocha, pozemek, zahrada, pozemek, ostatní plocha, pozemek, ostatní plocha, kde chybí souhlas Ministerstva životního prostředí s převodem nemovitostí.“
5. Podle odvolacího soudu „z dosavadního průběhu řízení nepochybně vyplynulo, že darovací smlouva uzavřená dne 10. 6. 2003 se týkala nemovitostí, které tvořily areál bývalé přádelny L. kartounka podle databáze Národního památkového ústavu a s jejich bezplatným převodem také vyslovilo Ministerstvo kultury souhlas. Ostatní pozemky zahrnuté do darovací smlouvy, nebyly kulturní památkou a součást areálu netvořily. Na jejich převod se vztahoval jiný schvalovací režim vzhledem k tomu, že se nacházely v Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Povaha věci podle názoru odvolacího soudu dovoluje, aby platnost darovací smlouvy posoudil částečně v rozsahu týkající se kulturní památky, kde byly splněny potřebné podmínky pro převod majetku státu tak, že se jedná o smlouvu v tomto rozsahu částečně platnou, na rozdíl od zbývající části, která potřebný souhlas Ministerstva životního prostředí postrádá, což je v rozporu se zákonem, konkrétně ustanovením §22 odst. 4 zákona o majetku České republiky, v jehož důsledku je smlouva v této části absolutně neplatná podle ustanovení §39 zák. č. 40/1964 Sb.“
6. S přihlédnutím ke zjištění, že: „žalobkyně dne 11. 8. 2011 od smlouvy odstoupila v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě, neboť zjistila, že obdarovaný nepostupuje v souladu s podmínkou užívání nemovitostí ve veřejném zájmu a že má v úmyslu předmětné nemovitosti pronajmout či prodat“ , odvolací soud dospěl k závěru, že: „na základě odstoupení od platné části darovací smlouvy (ve vztahu ke všem převáděným nemovitostem, které jsou kulturní památkou) a na základě částečně neplatné smlouvy, se vrátilo žalobkyni vlastnické právo. Žaloba na určení vlastnického práva je proto důvodná.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalovaný (dále též „dovolatel“), které však není – jak bude níže rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
8. K jednotlivým dovolacím argumentům (uplatněnému dovolacímu důvodu a vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) uvádí následující.
9. K dovolací argumentaci týkající se otázky (částečné) neplatnosti darovací smlouvy ze dne 10. června 2003, ve znění jejího dodatku ze dne 13. května 2004:
10. V této části dovolatel polemizuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně částečné neplatnosti předmětné darovací smlouvy, a namítá, že: „tato odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, neboť žalovaný svým právním jednáním nezpůsobil neplatnost darovací smlouvy a důvěřoval aktům státu a jejich věcné správnosti.“
11. Nejvyšší soud předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
14. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
15. Z vyloženého vyplývá, že k naplnění právně relevantního předpokladu čtvrté varianty přípustnosti dovolání je nezbytné v dovolání tvrdit, že dovolacím soudem již konkrétně vyřešená právní otázka má být podle názoru dovolatele posouzena jinak, což předpokládá jednak konkrétně nastínit, jak byla dosud takováto právní otázka dovolacím soudem vyřešena, a dále uvést alespoň stručné právní argumenty, které vedou dovolatele k závěru, že je nyní nezbytné dosavadní dovolací judikatura v řešení oné právní otázky změnit.
16. O takovýto případ se však zde nejedná, neboť dovolatel se de facto domáhá přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v otázce posouzení platnosti předmětné darovací smlouvy, bez jakéhokoliv průmětu do některé ze čtyř variant, které jsou podřaditelné z hlediska naplnění podmínek pro přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
17. Pokud dovolatel odkazoval na nález Ústavního soudu ve věci ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na http://nalus.usoud.c ), ten se týkal problematiky církevního majetku (k možnosti výjimečného prolomení tzv. blokačního paragrafu), přičemž sama okolnost, že dovolatel některé pasáže z tohoto nálezu vyjmul z kontextu skutkových poměrů Ústavním soudem řešeného případu, a bez dalšího je mechanicky dosadil na podporu své dovolací argumentace, navíc bez patřičného vymezení jedné ze čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání, naplnění podmínek podle §237 o. s. ř. nezakládá.
18. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití toho či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
19. Relevantní není argumentace dovolatele poukazující na princip dobré víry a učiněný odkaz na další nález Ústavního soudu ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, neboť směřuje-li dovolatel na poskytnutí ochrany v důsledku nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry, pak je třeba reflektovat judikaturu Ústavního soudu prezentovanou především nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (srov. např. bod č. 56 odůvodnění nálezu), podle které k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi).
20. Znamená to tedy v poměrech dosavadní občanskoprávní úpravy (z níž při rozhodování vycházel odvolací soud), že byla-li absolutně neplatná převodní smlouva k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí, kterou uzavřely smluvní strany A (převádějící) a B (nabývající), pak u B se nemohl uplatnit princip dobré víry ve smyslu skutkové podstaty nabytí od nevlastníka, zavedené do právního řádu judikaturou Ústavního soudu (tato skutková podstata byla precizována v již shora uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012), nýbrž takový (originární) způsob nabytí vlastnického práva by se mohl (při splnění podmínek definovaných judikaturou Ústavního soudu) naplnit případně až u nabyvatelů (v pořadí) C, D, E atd.
21. Proto – s přihlédnutím k výše uvedenému - ani další odkazy dovolatele na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 544/06, sp. zn. II. ÚS 1693/08, nebo na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 39/2008, nevnášejí (vnášet ani nemohou) jiný pohled na řešení problematiky principu dobré víry a ochrany nabytých práv v důvěře v akty státu atd.
22. Nedůvodná je rovněž dovolací argumentace uplatněná v „čl. V. Add b)“ , v níž je poukazováno na procesní pochybení odvolacího soudu.
23. Dovolatelův odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, je nepřípadný, když sám dovolatel cituje z právní věty tohoto rozhodnutí pasáž, která zjevně nedoléhá do skutkových a právních poměrů této věci.
24. V tomto případě totiž nebylo zapotřebí doplňovat právně významná skutková tvrzení, neboť odvolací soud v dílčí (shora již vyložené právní otázce) nesdílel právní úvahy soudu prvního stupně, byť z pohledu výsledku se s jeho rozhodnutím věcně ztotožnil. Proto právní polemika dovolatele ústící v závěr o nezbytnosti poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. ve světle odkazovaného judikátu je ve skutkových poměrech této věci nepatřičná.
25. Jakkoliv již dříve Nejvyšší soud judikoval, že v otázce listinných důkazů není zapotřebí, aby odvolací soud formálně přistupoval k zopakování listinných důkazů soustředěných ve spise, byly-li již provedeny soudem prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2468/2014, a v něm učiněný odkaz na další judikaturu vztahující se k této právní materii), z obsahu spisu v této věci vyplývá, že odvolací soud při jednání konaném dne 11. května 2017 (srov. protokol o tomto jednání na č. l. 228-229) provedl „důkaz záznamem z jednání ze dne 4. 8. 2011 V. na č. l. 12 odstoupením od darovací smlouvy na č. l. 13, záznam z jednání ze dne 11. 8. 2011 na č. l. 14 výpisem z rejstříku nemovitých památek na č. l. 183“ , a poté protokoloval, že: „Účastníci jsou bez připomínek k prováděným důkazům.“
26. V těchto vyložených souvislostech nelze tedy ze strany odvolacího soudu zaznamenat žádný procesní defekt, který by měl přivodit porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, to vše v situaci, kdy se skutkový rámec posuzovaného případu nijak nezměnil.
27. K dovolatelem tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti řízení ze strany odvolacího soudu nutno uvést, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, vyplývá-li taková povinnost z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. D. v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo B. v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp. zn. II. ÚS 2826/07, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014).
28. S přihlédnutím k obsahu spisu je třeba také zdůraznit, že v odvolacím řízení nenastala – s přihlédnutím k §213b o. s. ř. – žádná z variant předvídaných v §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Všechny pro rozhodnutí zásadně významné důkazy (zejména ty listinné) byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud skutkový závěr nevybudoval (nepřípustně) na v odvolacím řízení vzešlých skutkových novotách, nýbrž jako zásadně významné informace z listinných důkazů učinil (z těchto důkazů zjistil) ty, které posléze pojal do svých skutkových zjištění (shora již vyložených), na jejichž základě pak přistoupil k právně kvalifikačnímu závěru, jenž z pohledu konečného výsledku rozsouzeného případu byl ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně.
29. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém aktuálním rozhodnutí, skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí [v Ústavním soudem posuzovaném případě se jednalo o situaci, kdy odvolací soud hodnotil zákonnou úpravu a relevantní judikaturu dovolacího soudu, jejíž obecné závěry k některým právním otázkám považoval na konkrétní skutkové okolnosti za nepřiléhavé (zejména otázku, zda lze sjednání dodatku ke smlouvě pojímat jako poskytnutí dodatečné doby plnění), zatímco dovolací soud okolnosti zdůrazněné odvolacím soudem nepovažoval za tak výjimečné a důraz kladl i na okolnosti další, které odvolací soud nepovažoval za rozhodující], neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn I. ÚS 1642/17).
30. V neposlední řadě, a na tuto významnou okolnost ostatně ve svém písemném vyjádření k dovolání poukázala žalobkyně, dovolatel v souvislosti s poslední dovolací argumentací zpochybňující existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadované soudní věcně právní deklaraci k nemovitému majetku v čl. VI. - v závěru posledního odstavce na předposlední straně dovolání mj. namítá, že (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud): „Určovací žaloba zde neplní preventivní funkci, nýbrž funkci sankční, přihlédneme-li i k odstoupení od smlouvy, mezi stranami nespornému .“
31. Dovolatel tedy na straně jedné zpochybňuje dokazování v odvolacím řízení vztahující se k odstoupení od předmětné darovací smlouvy, avšak na straně druhé závěr, který přijal odvolací soud (mimo jiné) po provedení předmětného listinného důkazu stran odstoupení od uvedené smlouvy, posledně připomenutým tvrzením nezpochybňuje, což do jisté míry samo o sobě zeslabuje jím uplatněnou dovolací argumentaci.
32. Nedůvodná je rovněž argumentace dovolatele, týkající se nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnictví.
33. V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002).
34. Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
35. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní vkladem – k tomu srov. §11 odst. 1, §17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
36. Nejvyšší soud tedy ustáleně judikuje (srov. např. rozsudek ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000), že z hlediska zájmu na určitosti vlastnických práv a jejich nespornosti a spolehlivosti jejich evidence v katastru nemovitostí platí, že žalobě na určení vlastnictví je třeba pro její jednoznačnost dát přednost před žalobou na plnění.
37. Poukazuje-li dovolatel ve svém dovolání na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž případně cituje právní závěry, přehlíží tím, za jakého skutkového základu věci bylo v tom kterém případě o podaných ústavních stížnostech rozhodováno. Nicméně, v žádném případě nebylo judikováno, že by žalující straně nesvědčil naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. na určení jejího vlastnictví k nemovitému majetku, pakliže byl zaznamenán, respektive žalobcem tvrzen (např. ohledně vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku) rozpor mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí.
38. Z žádného rozhodnutí ani neplyne, že v popsané situaci není dán naléhavý právní zájem z důvodu, že žalobce se může domáhat předmětného plnění, byť v katastru nemovitostí by byl i nadále zapsán někdo, kdo podle práva vlastníkem není.
39. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
40. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním jejího písemného vyjádření k dovolání, kdy žalobkyně nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
41. Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatele na odložení právní moci dovoláním napadeného rozsudku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu