ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5042.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5042/2017-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně R. M. , zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 23/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 28 Co 245/2016-510, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení částky 3 000 000 Kč jako náhrady za psychickou újmu a za ztrátu plnohodnotného života způsobenou psychickými útrapami v důsledku trestního stíhání a jednoročního omezení žalobkyně na svobodě. Dále se domáhala zaplacení částky 300 000 Kč jako náhrady škody na zdraví v důsledku tříštivé zlomeniny levé patní kosti způsobené ve výkonu vazby a částky 650 000 Kč představující náhradu škody vzniklé v trestním řízení, vyplývající z více důvodů (kterýžto nárok v posledně uvedeném rozsahu vzala zpět). Trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 8. 1. 2005, ČTS: ORII-3315/OOK4-2004. Vazba žalobkyně trvala od 7. 1. 2005 do 6. 1. 2006 (po dobu 365 dní), a to na základě rozhodnutí o uvalení vazby ze dne 10. 1. 2005. Trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno podle §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 56 T 2/2010. Pravomocně odsouzena byla pouze pro trestný čin podílnictví, kterého se měla dopustit se spoluobviněným N. a mělo se týkat užívání jednoho motorového vozidla. Spoluobviněný N. nesouhlasil se zastavením trestního stíhání a dne 23. 11. 2010 byl zproštěn obžaloby. Podle žalobkyně per analogiam beneficium cohaesionis svědčí zproštění obžaloby i žalobkyni.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2016, č. j. 15 C 23/2013-313, ve spojení s usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 15 C 23/2013-343, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 231 600 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v částce 3 068 400 Kč s příslušenstvím (výrok II), řízení co do částky 650 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 60 565 Kč (výrok IV) a uložil žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1 694 Kč (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 201 600 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V zamítavém výroku o věci samé jej potvrdil co do částky 2 798 400 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud, s odvoláním na ustanovení §26 OdpŠk, právně posoudil věc podle §444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška o bolesti a ZSU“), když uvedl, že z nového občanského zákoníku nevyplývá, že náhrada škody na zdraví, vzniklá přede dnem nabytí jeho účinnosti, by měla být odškodněna jinak, než podle dosavadních právních předpisů. Nevyplývá z něj ani to, že by škoda na zdraví, bez dalšího, byla mimořádným důvodem hodným zvláštního zřetele, pro nějž by bylo třeba přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Odvolací soud se zabýval požadavkem žalobkyně na navýšení odškodnění úrazu tříštivé zlomeniny patní kosti podle §7 odst. 3 vyhlášky o bolesti a ZSU, nad hranici, kterou soud prvního stupně uznal na základě znaleckého posudku. Odvolací soud neshledal, že by byly zjištěny nějaké zvlášť těžké následky způsobené úrazem, nebo že by se jednalo o náročný způsob léčení, a žalobkyně také neuvedla žádná tvrzení ohledně okolností, které by pro navýšení svědčily.
Při posouzení dalšího požadavku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy (škody na zdraví) z důvodu trestního a vazebního stíhání žalobkyně vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku MUDr. Bronislava Kobedy, který shledal perfektním, splňujícím veškeré náležitosti, které zákonná úprava na znalecké posudky klade. Ve spojení s provedeným dokazováním před soudem prvního stupně došel odvolací soud k závěru, že žalobkyni byla způsobena škoda na zdraví v přímé souvislosti s jejím trestním stíháním a nezákonným pobytem ve vazbě, a že se tato škoda projevila v psychické rovině žalobkyně. U žalobkyně došlo k rozvoji duševní choroby klasifikované jako posttraumatická stresová porucha, která je zařazena dle vyhlášky o bolesti a ZSU pod položku 016 jako vážná duševní porucha, a kdy jde konkrétně o poruchu vzniklou působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací. Tato porucha odpovídá ve vyhlášce bodovému ohodnocení ve výši 1200 bodů. Odvolací soud také souhlasil s navýšením zmíněného bodového ohodnocení újmy o 40 %, které navrhl znalec MUDr. Bronislav Kobeda, z důvodů naplnění předpokladů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o bolesti a ZSU. Odvolací soud uzavřel, že výše odškodnění újmy na zdraví žalobkyně, na základě výše uvedeného posouzení a ve spojení s ustanovení §7 odst. 2 vyhlášky o bolesti a ZSU (hodnota bodu je 120 Kč), bude činit 201 600 Kč.
Odvolací soud neshledal z tvrzení žalobkyně, ani po výzvě dle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), že by případ žalobkyně nesl znaky zvláštního zřetele hodné, na základě kterých by soud přistoupil na navýšení odškodnění, požadované žalobkyní podle §7 odst. 3 vyhlášky o bolesti a ZSU. V době trestního stíhání nebyla žalobkyně vrcholovou sportovkyní, nebyla dítětem, ani jinou osobou, ani neuvedla jiné zásadní důvody zvláštního zřetele hodné. Z výše uvedených důvodů odvolací soud nepřistoupil na požadované navýšení a setrval na závěru, že se žalobkyni přiznává odškodnění ve výši 201 600 Kč, a ve zbývající výši žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku hmotného práva dovolatelka formulovala tak, že „pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům a nedojde k procentuálnímu navýšení až o 50 % dle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o bolesti a ZSU, nelze přistoupit k dalšímu navýšení odškodnění dle ustanovení §7 odst. 3 této vyhlášky“. Což je dle dovolatelky soudem provedená nesprávná aplikace předmětné vyhlášky na její případ. Správné právní posouzení věci vidí ve zmírnění „tvrdosti dopadu soudního výkladu“ ve světle ustanovení §3030 o. z. ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 o. z. Předpoklad přípustnosti vidí dovolatelka v tom, že by dovolací soud měl rozhodnout jinak, než jak činí „původní konstantní judikatura“.
Dovolací soud shledal dovolání nepřípustné v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí na nepřiznaném navýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky o bolesti a ZSU pro důvod, že částka odškodnění navýšená dle §6 odst. 1 písm. c) nedosáhla 50 %, ale jen 40 %, jak vyplývá z předložené otázky. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že případ žalobkyně nenesl znaky zvláštního zřetele hodné, na základě kterých by soud na požadované navýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky o bolesti a ZSU mohl přistoupit, čímž se odvolací soud neodchýlil od současné rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nadto dovolatelka zřejmě vychází z nesprávně pochopeného, ale hlavně překonaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, ve kterém soud uzavřel, že „ze vzájemného vztahu ustanovení §3 odst. 1, §6 odst. 1 písm. c) a §7 odst. 3 vyhlášky (o bolesti a ZSU; pozn dovolacího soudu) je zřejmé, že výpočet tohoto odškodnění tzv. násobkem se odvíjí od základní výměry odškodnění, určené podle §3 odst. 1“. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněného pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud sjednotil do té doby rozdílnou rozhodovací praxi tak, že, „předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění, stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (o bolesti a ZSU; pozn dovolacího soudu), je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr … že nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění“. Také platí, že přiměřené zvýšení odškodnění soudem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky o bolesti a ZSU není podmíněno tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o bolesti a ZSU, tedy že nerozhoduje velikost (ani existence) případného navýšení bodového ohodnocení znalcem.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatelky, že měla být zohledněna právní úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014. Vzhledem k ustanovení §26 OdpŠk a ve spojení s ustanoveními §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 o. z. odvolací soud správně posuzoval věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť ke škodné události došlo před 1. 1. 2014. Uvedená přechodná ustanovení občanského zákoníku jsou projevem obecné zásady zákazu retroaktivity, jež je konkretizací požadavku právní jistoty subjektů práva. Výjimku v oblasti náhrady újmy pak představuje pouze §3079 odst. 2 o. z., který umožňuje přiznat poškozenému náhradu nemajetkové újmy, i když je jinak pro posouzení konkrétní věci rozhodným právem předchozí právní úprava. Jedním z nezbytných předpokladů aplikace §3079 odst. 2 o. z. je návrh poškozeného. Dovolatelka však na principy odškodnění nemateriální újmy podle nového občanského zákoníku poukazuje pouze v obecné rovině, aniž by specifikovala konkrétní mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §3079 odst. 2 o. z. (spočívající v rozporu s dobrými mravy a v krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění) svědčící pro aplikaci daného ustanovení v jejím případě. Takové důvody nevyšly najevo ani v průběhu řízení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5079/2015). Odvolací soud se tedy při řešení shora uvedené právní otázky neodchýlil od stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu