ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.5079.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 5079/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně A. H. , zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem Mělník, Fibichova 218, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze , IČO 00064165, se sídlem Praha 2, U Nemocnice 499/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 210/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č.j. 72 Co 377, 379, 563/2014-335, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá náhrady škody na zdraví - mimo jiné též náhrady za ztížení společenského uplatnění zvýšené podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., účinné do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška“) - způsobené jí operačním zákrokem žalované.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č.j. 18 C 210/2009-269, shledal nárok žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění včetně mimořádného zvýšení vyplývající z poškození zdraví žalobkyně (přerušení nervů v oblasti levé horní končetiny) při chirurgickém zákroku provedeném žalovanou dne 11. 12. 2006 důvodným ve výši 432 000 Kč, což představuje devítinásobek základního bodového ohodnocení (48 000 Kč).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č.j. 72 Co 377, 379, 563/2014-335, změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 240.000 Kč představující část mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění tak, že se žaloba zamítá, ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že při operačním zákroku v r. 2006 došlo k poškození nervů levé horní končetiny žalobkyně, což má za následek výrazné a nevratné omezení hybnosti této končetiny, jakož i deprese. Před poškozením zdraví žalobkyně pracovala jako zdravotní sestra, běžně řídila automobil, jezdila na kole, rekreačně se věnovala tenisu, turistice a vodáctví, pečovala o rodinu a domácnost. Nyní má problémy se spaním, neboť musí spát ve vynucených polohách. Není nadále schopná vykonávat své předchozí zaměstnání, omezuje ji dlouhodobé stání či sezení, může vykonávat práci v rozsahu do čtyř hodin denně, avšak pravidelně střídavě vsedě a vestoje. Má potíže se zvládáním situací v přeplněných prostorách (prostředky hromadné dopravy) s ohledem na obavu o další možné poranění postižené končetiny. Postiženou končetinu může používat pouze k nesení lehčích břemen do 5 kg, poté ale mívá větší bolesti, stejně jako při volné poloze končetiny bez zavěšení. Nemůže se nadále věnovat svým sportovním koníčkům ani řídit automobil, potřebuje pomoc třetí osoby s péčí o domácnost (nákupy, vaření) a svou osobu (hygiena, oblékání). Po zhodnocení zjištěného skutkového stavu odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu uzavřel, že v daném případě je přiměřené mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky v částce 192.000 Kč představující čtyřnásobek základního bodového ohodnocení. Uvedené navýšení odpovídá skutkově obdobným případům poškození zdraví žen ve věku 30 – 40 let, naopak soudem prvního stupně zvolené navýšení o devítinásobek je vyhrazeno především těm případům, kdy je poškozený téměř vyřazen ze života, jeho předpoklady pro budoucí uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, popřípadě není vůbec schopen samoobslužných úkonů.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v jeho zamítavé části co do částky 240.000 Kč. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že dovolací soud má vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Judikatura Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud odkázal, vychází ze starého občanského zákoníku, „kdy náhledy soudů a obecně společenské přístupy k náhradě škod na zdraví a k veškerým újmám byly chápány poměrně přísně a co do finančního hodnocení velmi nepříznivě vůči poškozeným“. Namítá, že vzhledem k jejímu věku, osobním poměrům, míře životní aktivity před poškozením zdraví a intenzitě poškození zdraví je přiměřené navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o devítinásobek základního bodového ohodnocení. I když je v daném případě rozhodná právní úprava účinná do konce roku 2013 (zákon č. 40/1964 Sb.), je nespravedlivé, aby nebyla reflektována změna právní úpravy provedená zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, když posouzení věci dle tohoto aktuálně účinného právního předpisu by pro žalobkyni bylo příznivější. Poukazuje též na to, že trvalé následky poškození zdraví se u ní nadále zhoršují.
Lze předeslat, že dovolatelkou formulovaný předpoklad přípustnosti dovolání („by měla být dovolacím soudem řešena posuzovaná právní otázka jinak“) striktně vzato neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Avšak se zřetelem k dalšímu obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), v němž dovolatelka zpochybňuje judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se interpretací a aplikací právních norem upravujících do 31. 12. 2013 náhradu škody na zdraví (byť bez konkrétního označení příslušných rozhodnutí), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání netrpí vadou bránící jeho projednání a přípustnost dovolání je dovolatelkou spatřována v naplnění předpokladu, dle nějž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění) posouzena jinak.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud posoudil věc v souladu s dosavadní judikaturou, od níž dovolací soud nemá důvod se odchylovat, a zohlednil všechny okolnosti případu, jež vedly k přiznání odškodnění za ztížení společenského uplatnění, které nelze považovat v daném případě za nepřiměřeně nízké.
Dovolací soud je především přesvědčen, že jeho aktuální judikatura k náhradě nemajetkové újmy na zdraví interpretující právní předpisy účinné do 31. 12. 2013 (zejména rozhodnutí vydaná po přijetí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, publikovaného pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není „velmi nepříznivá vůči poškozeným“ a respektuje ústavněprávní požadavek přiměřenosti a srovnatelnosti s jinými obdobnými případy.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1096/2013, všechna i dále citovaná rozhodnutí jsou dostupná na webové stránce Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Jestliže odvolací soud po zhodnocení všech individuálních okolností skutkově jedinečného případu a zvážení právně relevantních kritérií dospěl k závěru, že je v případě žalobkyně přiměřená částka náhrady za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 240.000 Kč (základní odškodnění, jež bylo uhrazeno před podáním žaloby, ve výši 48.000 Kč a jeho mimořádné navýšení o 192 000 Kč), tedy celkově pětinásobek základního bodového ohodnocení, nelze jeho úvahu považovat za nepodloženou, nesprávnou či zjevně nepřiměřenou. Nelze přisvědčit dovolatelce, že nebyl dostatečně zohledněn její věk a společenské zapojení před poškozením zdraví, neboť i tato hlediska odvolací soud náležitě uvážil. Veškerá hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, respektují požadavky zákona a zásadu přiměřenosti (k tomu srov. např. citované stanovisko sp. zn. Cpjn 203/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005). Lze sice připustit, že zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním předpise a že podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 975/2012). Jde zároveň o nástroj odstraňující rigidnost bodového systému, který umožňuje soudu dostát požadavku proporcionality. Samotný bodový systém slouží objektivizaci jinak těžko kvantifikovatelných subjektivních obtíží, přičemž právě možnost mimořádného zvýšení o přiměřené násobky vyvazuje soud z vlivu paušálních sazeb nastavených mocí výkonnou a dává prostor pro náležitou diferenciaci odškodnění zohledňující individuální okolnosti konkrétního případu.
Odvolací soud přiznané odškodnění přiléhavě srovnal také s ostatními (v určitých kritériích) skutkově srovnatelnými případy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 830/12, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011, ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 830/12, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Zároveň je zřejmé, že další navýšení odškodnění (žalobkyní požadovaný devítinásobek) by odpovídalo mnohem těžším následkům utrpěným v podstatně nižším věku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011).
Lze tedy uzavřít, že výše odškodnění přisouzená žalobkyni plně odpovídá principu proporcionality a rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka přiměřené výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že měla být zohledněna právní úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“).
Vzhledem k §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 o. z. odvolací soud správně posuzoval věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť ke škodné události ve smyslu §421a obč. zák., z níž je dovozována odpovědnost žalované, došlo před 1. 1. 2014. Uvedená přechodná ustanovení jsou projevem obecné zásady zákazu retroaktivity, jež je konkretizací požadavku právní jistoty subjektů práva. Výjimku v oblasti náhrady újmy pak představuje pouze §3079 odst. 2 o. z., který umožňuje přiznat poškozenému náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb., i když je jinak pro posouzení konkrétní věci rozhodným právem předchozí právní úprava. Jedním z nezbytných předpokladů aplikace §3079 odst. 2 o. z. je návrh poškozeného. V daném případě však z obsahu spisu neplyne, že by dovolatelka kdykoliv v průběhu řízení takový návrh učinila. Odvolací soud tak otázku případného přiznání nemajetkové újmy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, v napadeném rozhodnutí vůbec neřešil a bez návrhu dovolatelky ani řešit nemohl, napadené rozhodnutí tedy na uvedené otázce nespočívá (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na charakter a meze dovolacího přezkumu pak nelze návrh ve smyslu §3079 odst. 2 o. z. vznést až v rámci dovolání (§241a odst. 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.). Konečně je třeba dodat, že dovolatelka na principy odškodnění nemateriální újmy podle nového občanského zákoníku poukazuje pouze v obecné rovině, aniž by specifikovala konkrétní mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §3079 odst. 2 o. z. svědčící pro aplikaci daného ustanovení v jejím případě, zároveň takové důvody nevyšly najevo ani v průběhu řízení.
Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.) a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.), proto dovolací soud nemohl přihlížet k tvrzení dovolatelky o zhoršování jejího zdravotního stavu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů řízení, jelikož tímto rozhodnutím řízení nekončí. O nákladech řízení včetně dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu