ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2822.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2822/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce L. Ž. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, se sídlem Strakonice, Bezděkovská 53, proti žalovanému V. S. , za účasti ČSOB pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB, IČO 455 34 306, se sídlem Pardubice – Zelené předměstí, Masarykovo nám. 1458, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 477/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2011, č.j. 8 Co 204/2011-201, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 3.600.000,- Kč s odůvodněním, že v důsledku dopravní nehody zaviněné žalovaným utrpěl rozsáhlé poškození zdraví s trvalými následky, je zcela vyloučen z dřívějších sportovních a dalších aktivit a omezen ve studiu, čímž se kvalita jeho života zhoršila mimořádně závažným způsobem, a proto je namístě mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č.j. 17 C 477/2008-128, uložil žalovanému zaplatit žalobci 3.600.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 22. 7. 2006 rozsáhlá poranění, když jej žalovaný při řízení motorového vozidla srazil u krajnice vozovky v katastru obce Koloměřice, za což byl žalovaný uznán vinným ze spáchání trestného činu. Zranění žalobce si vyžádalo dlouhodobé léčení, vyvinula se u něj poúrazová epilepsie a organický psychosyndrom, snížil se jeho celkový intelekt, došlo ke snížení rychlosti psychomotorického tempa, zhoršení pozornosti a krátkodobé vizuální paměti, projevuje se u něj deprese, úzkost, pocity deprivace a frustrace. Poškození zdraví je nevratné a prognóza vývoje spíše nepříznivá. Žalobce je pro následky úrazu zásadně omezen ve všech sférách života – nemůže vykonávat fyzicky či psychicky náročnější činnosti, není schopen pokračovat ve vzdělávání na vyšší než středoškolské úrovni, dokončit studium je schopen pouze se zvýšeným úsilím v individuálním režimu, musí se zcela vyvarovat požívání alkoholických nápojů, nesmí řídit motorová vozidla, musí užívat antiepileptika, je neustále ohrožen na životě možností náhlého epileptického záchvatu, nemůže sportovat (dříve hrál aktivně házenou a působil i jako rozhodčí) a věnovat se ostatním dříve provozovaným zájmovým aktivitám (koncerty, hudební festivaly), je omezen v oblasti pracovního zařazení i partnerských vztahů. Jeho intelektové schopnosti byly zachovány natolik, že si svou situaci uvědomuje. Soud dospěl k závěru, že se u žalobce jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, tudíž je namístě aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), a přiznal žalobci požadovanou částku, která představuje dvacetinásobek znaleckým posudkem stanoveného bodového ohodnocení (1.500 bodů). S přihlédnutím k věku žalobce v době úrazu (21 let) a průměrné délce života mužů v České republice (75 let) dovodil, že požadovaná částka rozdělená do denních dávek po hypotetický zbytek života žalobce činí 200,- Kč/den. Bez ohledu na to, o jaký násobek bodového ohodnocení se jedná, považoval odškodnění v žalované výši za přiměřené; konstatoval přitom, že žádná částka nemůže být tak vysoká, aby byla dostatečnou kompenzací toho, o co žalobce ve svém životě přišel.
K odvolání vedlejšího účastníka podanému se souhlasem žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č.j. 8 Co 204/2011-201, v rozsahu napadeném odvoláním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 240.000,- Kč a ohledně částky 2.160.000,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho závěrem, že jsou u žalobce dány předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Důvod hodný mimořádného zřetele představuje především srovnání jeho sportovních aktivit, když před úrazem hrál házenou na krajské a ligové dorostenecké úrovni a v důsledku úrazu je jeho působení jako hráče i jako rozhodčího vyloučeno. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že žalobce utrpěl úraz ve věku 21 let. Co se týče výše odškodnění, odkázal odvolací soud na judikaturu soudů vyšších stupňů a konstatoval, že odškodnění ve výši přesahující desetinásobek základního bodového ohodnocení je vyhrazeno případům, kdy se poškozený stal zcela nebo částečně nehybným a je odkázán na péči třetí osoby. Dospěl pak k závěru, že přiměřeným je v případě žalobce odškodnění ve výši osminásobku základního bodového ohodnocení, tj. ve výši 1.440.000,- Kč. Zohlednil skutečnost, že žalobci bylo pravomocně přiznáno 1.200.000,- Kč v nalézacím řízení, když přiznaný nárok v této výši nebyl napaden odvoláním, a proto napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil do částky 240.000,- Kč a ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že se žaloba zamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a výrokům, které na měnící výrok obsahově navazují, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání vyjadřuje názor, že pro úvahu soudu ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není rozhodující hodnota násobku základního bodového ohodnocení dle znaleckého posudku, ale celková částka ve vztahu k věku poškozeného a omezením, jimiž je poznamenán jeho další život, a to vše v kontextu společenské a ekonomické reality v okamžiku úrazu a v době rozhodování soudu. Připomíná, že jeho možnosti uplatnění při studiu, sportu, v pracovních, společenských a partnerských vztazích by – nebýt úrazu – byly obrovské. Stejně tak významná byla perspektiva budoucího finančního zaopatření; v tomto kontextu je požadovaná částka zanedbatelná, neboť stejného ekonomického prospěchu by zajisté dosáhl vlastním přičiněním, kdyby nebyl limitován následky úrazu. Nárok v uplatněné výši tedy považuje za zcela adekvátní celoživotnímu omezení, s nímž je nucen se potýkat, a navrhuje, aby dovolací soud nesprávný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné, přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace dle §450 obč. zák.) významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
Lze sice souhlasit s názorem, že zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním předpise a že podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů.
Základem pro určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je objektivní bodové ohodnocení poškození zdraví stanovené znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Již tedy sama okolnost, že v daném případě bylo poškození zdraví žalobce ohodnoceno 1.500 body, vyjadřuje jeho závažnost a při úvaze o zvýšení odškodnění je nutno zachovat rozumný poměr k částkám odškodnění v případech, kdy bodové ohodnocení je několikanásobně vyšší.
Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem desetinásobku) je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny (nikoli jen omezeny), není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru pod C 3129, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009). V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalobce (aniž by byla jakkoli bagatelizována závažnost poškození jeho zdraví) je v zásadě z hlediska sebeobsluhy soběstačný (bydlí na internátě) a z hlediska somatického nemá podstatné omezení, jeho intelektové schopnosti zůstaly zachovány natolik, že je schopen pokračovat ve studiu na střední škole.
Namítá-li dovolatel, že nárokovanou částku je možno považovat za nicotnou v porovnání se ztracenou perspektivou na trhu práce, neboť stejného ekonomického prospěchu by – nebýt úrazu – zcela nepochybně dosáhl vlastním přičiněním, poukazuje dovolací soud na ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle něhož se již při odškodnění ztížení společenského uplatnění v základní výměře bere v úvahu možnost poškozeného uplatnit se při výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání a možnost dalšího vzdělávání (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90, publikovaný pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1988/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5071). Náhrada za ztížení společenského uplatnění je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy na zdraví, nelze ji proto směšovat s nároky na náhradu újmy majetkové, jako je např. náhrada za ztrátu na výdělku. Není tudíž přiléhavá argumentace ztrátou ekonomického prospěchu, jehož by žalobce dosáhl nebýt úrazu.
Pokud tedy odvolací soud za shora popsaných skutkových okolností přiznal žalobci odškodnění ve výši 1.440.000,- Kč, což je částka odpovídající osminásobku bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění dle znaleckého posudku, neshledal dovolací soud v kontextu výše uvedeného jeho rozhodnutí nesprávným, a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu