ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5079.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5079/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce nezletilého K. K., zastoupeného matkou Martinou Kotyzovou, bytem v Praze 8, Na Průhonu 653/19, zastoupené JUDr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 1, proti žalované Fakultní nemocnici Na Bulovce, IČO 000642111 , se sídlem v Praze 8, Budínova 2, zastoupené JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D ., advokátem se sídlem v Praze 5, Kotlářka 1259/1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 47/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č.j. 1 Co 491/2008-94, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č.j. 1 Co 491/2008-94, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2008, č.j. 32 C 47/2006-72, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. srpna 2008, č.j. 32 C 47/2006-72, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že při narození žalobce došlo k zanedbání zdravotní péče ze strany žalované, v jejímž důsledku onemocněl sepsí a došlo u něho k nevyvinutí kyčelního kloubu s trvalým následkem. Postup non lege artis žalované tak byl neoprávněným zásahem do osobnostní sféry žalobce chráněné ustanovením §11 obč. zák. Při úvaze o přiznání náhrady nemajetkové újmy konstatoval, že v mezidobí se judikatura ohledně promlčení nároku podle §13 odst. 2 obč. zák. sjednotila na názoru, že právo na ochranu osobnosti, pokud je vyjádřeno jako nemajetková újma v penězích, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (viz stanovisko č. 1/2008 Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu ČR pod č. 4). Vzhledem k této skutečnosti soud prvního stupně uzavřel, že s přihlédnutím k tomu, že k neoprávněnému zásahu došlo dne 28.června 1998 a žaloba byla podána až dne 3. dubna 2006, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, nezbylo než ji zamítnout, aniž soud prováděl další důkazy. K námitce žalované, že se jedná o věc již rozsouzenou, uvedl, že nárok podle §13 odst. 2 obč. zák. je jiným nárokem, než nárok na náhradu škody podle §444 téhož zákona.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č.j. 1 Co 491/2008-94, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Připomněl, že přestože se právo na ochranu osobnosti nepromlčuje, promlčuje se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích jako každé jiné majetkové právo. Dále uvedl, že si je vědom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, stejně jako s judikaturou Ústavního soudu, podle níž toto platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. V dané věci však neshledává, že by námitka promlčení uplatněná žalovanou byla zneužitím práva v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Připomíná také, že občanský zákoník zdůrazňuje i vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv (III. ÚS 158/99). Nedovodil však, že by byla opodstatněná námitka překážky věci pravomocně rozsouzené, připomínaná žalovanou.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce 19. května 2009, přičemž právní moci nabyl dne 1. června 2009.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 17. července 2009 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že až dosud nelze považovat judikaturu týkající se promlčení či nepromlčení práva na náhradu nemajetkové újmy (podle §13 odst. 2 obč. zák.) za ustálenou. Názor, že toto právo se promlčuje, považuje za nesprávný, nespravedlivý, zakládající nerovnost občanů před zákonem, když do roku 2008 podle téhož předpisu se nárok nepromlčoval, a od jisté doby ano. Domnívá se, že je nutné vyřešit otázku zásadního právního významu, zda je možné, aby práva neoddělitelně spojená byla v různém režimu promlčení. Zákonodárce v uspořádání občanského zákoníku vyřadil do zvláštního ustanovení ochranu práv osobnostních, kdy je výslovně oddělil od nároků reparačních. Právo na peněžitou satisfakci podle §13 odst. 2 obč. zák. neplní tedy v daném případě podobnou reparační funkci jako u majetkových nároků na náhradu škody, ale jde v daném případě o vyvážení poškozeného lidského zdraví fyzického či psychického, pověsti a lidské důstojnosti. Jako podstatné uvádí, že pokud by se žalobce měl domáhat svého práva v obecné promlčecí lhůtě tří let, musel by se tak domáhat v době, kdy by skutečnosti citované v ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. prakticky nemohl prokázat, protože jeho zdraví sice bylo poškozeno, ale vzhledem k útlému věku nebyl poškozením svého zdraví v životě výrazně limitován (byl kojen, nechodil, jezdil v kočárku apod.). Ke ztížení jeho důstojnosti ve značné míře došlo až v průběhu dospívání, kdy nemůže vyrůstat jako ostatní jeho vrstevníci, je vyloučen ze sportovních činností, je předmětem posměchu spolužáků a pohybuje se tak na okraji dětské společnosti. Žalobce se tak domnívá, že námitka promlčení uplatněná žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, když žalovaná využila v průběhu sporu změny právního hodnocení dané věci. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která opětovně připomněla, že podle jejího názoru je ve věci dána překážka „rei iudicatae“, neboť předmět řízení je vymezen skutkovými tvrzeními a pouze odlišná právní kvalifikace nemá za následek jinakost předmětu. Shodně se soudy obou stupňů souhlasí s promlčením nároku a navrhuje odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Přípustnost tohoto dovolání je dána ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je třeba pokládat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože řeší vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku v souvislosti s aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
S ohledem na námitky dovolatele obsažené v dovolání se jeví jako potřebné připomenout nález ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS 1275/10, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k otázce důsledků změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Konkrétně šlo o posouzení situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, avšak je konfrontován s její (pozdější) zásadní změnou v jeho neprospěch. Podle Ústavního soudu jde o posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé.
Ústavní soud ve zmíněném nálezu reaguje na případ, kdy v průběhu řízení Nejvyšší soud v analogické kauze změnil svoji dosavadní judikaturu, když (rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008) upravil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Poukázal mimo jiné na to, že „maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných. Uvedl, že „pro posouzení věci v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení."
Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.
Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva.
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona.“.
Dále je třeba zmínit skutečnost, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003, (stejně jako v několika po té v jiných věcech následujících rozsudcích tohoto soudu) bylo judikováno, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obecně, a tedy i na zadostiučinění v penězích, se nepromlčuje . Pak ovšem došlo ke změně judikatorní situace zejména v souvislosti s rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník 2009, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) v napadeném rozsudku z tohoto právního názoru při svém rozhodování ve věci samé vyšel a zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. Jen pak zcela obecně současně konstatoval, že neshledal, že by námitka promlčení byla zneužitím práva v natolik výjimečné intenzitě, aby to odůvodnilo významný zásah do principu právní jistoty. Tuto úvahu však odvolací soud nikterak blíže nevysvětluje a na konkrétních okolnostech posuzované věci nedokumentuje, přičemž nadto jím užitá formulace („... že by námitka promlčení byla zneužitím práva v natolik výjimečné intenzitě ...“) v zásadě nevylučuje možnost, že soud případně seznal „zneužití práva“, byť v menší, než intenzitě výjimečné.
Je třeba poukázat na to, že Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe připomíná, že určujícím pro nalézání práva je vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Složitost případu a jeho specifické okolnosti nevyvazují soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení zmíněných principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též optikou kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997, ve kterém uvedl: „Ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Podle Ústavního soudu „je ústavněprávně ustanovení §3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva“. V nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, v souvislosti s ústavní stížností brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské péče, mimo jiné konstatuje, že „nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Vznesení námitky promlčení dle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srovnej nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000.“
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, jeho zvažování, zda se uplatněná námitka promlčení v této věci příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., se jeví pouze jako zcela formální. Totéž platí ve své podstatě např. i o jeho úvahách pojících se ke zmínce o požadavku přičinění se subjektů pro ochranu svých práv tak, aby sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (v době podání žaloby bylo přitom nezletilému žalobci, byť příslušně zastoupenému, necelých osm let).
Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu