ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5210.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5210/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. K. , zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 52/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 25 Co 235/2009 – 49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 25 Co 235/2009-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví identifikovaným rozsudkem uložil pod bodem I. výroku žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22.500,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobkyni vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 194/98. Pod bodem II. výroku zamítl žalobu co do částky 277.500,- Kč, a pod bodem III. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 194/98 bylo zahájeno žalobou proti žalovanému spotřebnímu družstvu Jednota, spotřební družstvo, Olomouc dne 16. 7. 1998 a dosud nebylo skončeno. Předmětem řízení byla žaloba o náhradu za nevydaný pozemek, který nebylo možno původním dvěma žalobkyním v rámci restituce vydat, neboť na něm stálo nákupní středisko žalovaného. Žalobkyně se domáhaly každá náhrady ve výši 150.000,- Kč. První jednání ve věci proběhlo dne 7. 2. 2000, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2002, jímž byla žaloba zamítnuta, byl k odvolání původních dvou žalobkyň zrušen dne 27. 9. 2002. Okresní soud v Olomouci žalobu opětovně zamítl dne 25. 11. 2003, proti čemuž podaly žalobkyně odvolání dne 12. 2. 2004. V důsledku úmrtí druhé žalobkyně, bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc dne 9. 5. 2005 o procesním nástupnictví. V mezidobí (25. 3. 2005) byl prohlášen konkurs na majetek žalovaného, který trvá do současné doby, původní řízení je proto ze zákona přerušeno. V řízení byly zjištěny průtahy v období od listopadu 1998 do prosince 1999, od července 2000 do května 2001, a od května 2004 do listopadu 2004.
Žalobkyně uplatnila u žalované předběžný nárok na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup dne 8. 1. 2008. Žalovaná připustila, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu věty třetí §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., avšak jako dostačující se jí jevilo konstatování porušení práva ve smyslu §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění uzavřel, že: „Celková délka řízení přesáhla přiměřenou dobu, která byla sto způsobit žalobkyni stres a právní nejistotu. Nelze však přehlédnout skutečnost, že v průběhu řízení jedna ze žalobkyň zemřela a jistou dobu řízení neprobíhalo, protože musel být stanoven právní nástupce zemřelé. Stejně tak prohlášením konkursu na žalovanou Jednotu, spotřební družstvo, Olomouc, se řízení přerušuje ze zákona.“ Celková složitost řízení byla vysoká, neboť se jednalo o restituční spor, žalobkyně svým jednáním mohla případné průtahy řízení zmírnit, žádnou stížnost ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu však nepodala. Nelze přitom jednoznačně dovodit, jaký význam má předmět řízení pro žalobkyni, když v dosavadním průběhu sporu neuspěla. Obvodní soud pro Prahu 2 stanovil s ohledem na judikaturu ESLP jako základní částku odškodnění 75.000,- Kč, kterou snížil o 70% (30% s ohledem na složitost řízení, 20% s ohledem na částečnou možnost žalobkyně zmírnit průtahy a 20% vzhledem k významu předmětu řízení pro žalobkyni). Důvody pro zvýšení stanovené částky soud prvního stupně neshledal, a proto přiznal žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 22.500,- Kč.
Městský soud v Praze na základě žalobkyní podaného odvolání potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V otázce náhrady nákladů řízení aplikoval §150 o. s. ř., přičemž okolnosti hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že žalobkyně uplatnila nárok ve zjevně nepřiměřené výši. Požadavek žalobkyně považoval za zcela zřejmě nadsazený, když přisouzená částka přiměřeného zadostiučinění představovala 7,5 % žalobního požadavku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho důvodnost o §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka je toho názoru, že doposud není náležitým způsobem ustálena judikatura ohledně toho, co je možno považovat za přiměřenou délku řízení, a též neexistuje mechanismus ohledně obecného principu přiznávání výše odškodnění. Nesouhlasí s hodnocením kriterií podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. soudy obou stupňů, zejména má za to, že se nejednalo o složité řízení, když v době rozhodování soudu byl k dispozici dostatek judikatury pro posouzení restitučních nároků. Dovolatelka se domnívá, že soudy nevěnovaly pozornost kriteriu významu předmětu řízení pro poškozeného, přitom právě tento aspekt mohl být pro řízení dominantní. Řízení pro ni bylo velmi významné, neboť se v podstatě jednalo o faktickou majetkovou rehabilitaci za jednání, kterými byla dotčena jak ona, tak i její rodina v minulém režimu. Dle dovolatelky způsob výpočtu výše zadostiučinění neodpovídá významu jednotlivých kritérií, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému jednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 8. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť nalézací soudy posoudily otázky zásadně právně významné pro rozhodnutí ve věci v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je třeba hodnotit jednotlivá kritéria uvedená v §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 82/1998 Sb.) a jakým způsobem lze tedy dojít k výši přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .).
Přestože ustanovení §31a odst. 3 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. stanoví, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne zejména k celkové délce řízení, vyšly soudy obou stupňů z délky řízení od podání žaloby do doby, kdy bylo řízení přerušeno ze zákona na základě prohlášení konkursu na majetek žalovaného. Nejvyšší soud však vychází ze zásady, že do celkové doby řízení je třeba započítat i dobu, po niž bylo řízení přerušeno, ať už v důsledku prohlášení konkurzu na některého z účastníků, či pro nutnost vyčkat zjištění okruhu dědiců k posouzení otázky právního nástupnictví po zemřelém účastníkovi řízení. V takovém případě je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, o jehož dobu se nutně prodlužuje doba původního řízení, byla věc projednána v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .).
V posuzované věci proto bylo na soudech obou stupňů, aby se zabývaly celkovou délkou řízení, včetně řízení dědického a konkursního, s důrazem na posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení, které bylo zahájeno v roce 2005 a dosud nebylo skončeno, a které brání pokračování řízení původního. Celková délka řízení je proto podstatně delší než 6 let a 8 měsíců, ze které vyšel soud prvního stupně a kterýžto nedostatek odvolací soud nenapravil. Právní posouzení nároku žalobkyně je již z tohoto důvodu neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění zkoumá zejména to, zda základní úvahy soudu, jež byly podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, byly správné, tedy například to, zda byly v posuzované věci splněny podmínky pro snížení výše zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, jednání žalobkyně a významu předmětu řízení pro poškozenou. Odvolací soud, který se ztotožnil se způsobem určení výše přiměřeného zadostiučinění se soudem prvního stupně, sice správně určil právní normu, jež dopadá na skutkový stav věci, ustanovení §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. však na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Na základě nesprávného právního posouzení věci dospěl k celkové částce, která je zcela zjevně nepřiměřená konkrétním okolnostem případu.
Předně je třeba přisvědčit dovolatelce v tom, že kriterium významu předmětu řízení pro žalobkyni nebylo soudy aplikováno správně, resp. bylo aplikováno zcela opačně. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého „nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím.“
Soudy však spojily otázku významu předmětu řízení pro žalobkyni s tím, do jaké míry měla v dosavadním průběhu restitučního řízení úspěch, přičemž na základě negativního zhodnocení dospěly k závěru snížit základní částku o 20%. Samotný výsledek řízení (zda poškozená se žalobou uspěje či neuspěje, anebo zda dojde ke smírnému vyřešení sporu) však není pro posouzení utrpěné nemateriální újmy zásadně určující. Nemateriální újma spočívá v tom, že poškozená byla a je po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .).
V posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro snížení výše zadostiučinění z důvodu, že by význam řízení pro žalobkyni byl menší, ale právě naopak. Aplikace kriteria §31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. soudy obou stupňů tudíž není správná.
Nesprávná je rovněž aplikace kriteria §31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb., neboť účastník řízení není povinen vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Odvolací soud zejména pominul skutečnost, že v době vedení restitučního řízení žalobkyně žádný účinný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení k dispozici neměla a tedy jej ani využít nemohla. Jediný preventivní prostředek nápravy způsobilý odstranit průtahy v řízení, a sice návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle nového §174a zákona o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů, byl účinný až od 1. července 2009 (dále jen „zákona o soudech a soudcích“). Podání takového prostředku podle zákona o soudech a soudcích ve znění do 30. června 2009 nebylo shledáno Evropským soudem pro lidská práva účinným právním prostředkem nápravy (viz např. konečné rozhodnutí o přijatelnosti senátu ESLP ze dne 16.10.2007 ve věci Vokurka proti České republice , stížnost č. 40552/02, §55). O to méně lze přičítat účastníkovi řízení k tíži, že nepostupoval podle §164 odst.1. zákona o soudech a soudcích.
Jelikož pak právní posouzení kriterií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, zejména v otázce jednání poškozeného a významu předmětu řízení pro poškozeného, odvolacím soudem je nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.
Nad rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za důležité uvést, že výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09, ze dne 5. 8. 2009, dostupnému na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ . Přestože odvolací soud cituje pasáž z uvedeného nálezu Ústavního soudu, kde se mimo jiné uvádí, že „za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován“, odůvodnil odvolací soud aplikaci §150 o. s. ř. právě tím, že žalobkyně učinila předmětem řízení požadavek zcela zřejmě nadsazený, ve zjevně nepřiměřené výši..
Ustanovení §150 o. s. ř. lze aplikovat ve výjimečných případech, pokud jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele. Ty však nelze, i s ohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu, spatřovat v tom, že účastník řízení ne zcela správně odhadl výši možného zadostiučinění za nesprávný úřední postup, neboť jeho výši stanoví soud na základě své úvahy za přihlédnutí ke kriteriím §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Konkrétní návod pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění však zákon č. 82/1998 Sb. nedává. Ostatně judikatura vztahující se k této problematice přitom nebyla v době podání žaloby natolik rozvinuta, aby mohla účastníkům řízení poskytnout určitý rámec pro to, jakou částku lze po státu objektivně požadovat.
Nejvyšší soud, jenž jako soudní orgán, který má za úkol sjednocovat judikaturu obecných soudů, se k otázce náhrady nákladů řízení na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízení výslovně nevyjádřil, se zde proto přihlašuje k východisku obsaženému v uvedeném nálezu Ústavního soudu, dle nějž má poškozený - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - v zásadě plný úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění bylo přiznáno jen v poloviční výši), neboť lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi nemateriální újmou mu způsobenou a nesprávným úředním postupem - podařilo se mu prokázat základ nároku. Nejvyšší soud má shodně s Ústavním soudem za to, že lze výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu svého druhu, hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o.s.ř.), byť žalobci výrokově nebyla přiznána jím požadovaná výše plnění.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.) za současného respektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 2. března 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu