ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5253.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5253/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J. B. , zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) DEMVED a. s. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 446, identifikační číslo osoby 259 71 077, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, a 2) arch. T. M. , zastoupenému JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 533/28, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 108/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. června 2015, č. j. 18 Co 463/2014-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. června 2015, č. j. 18 Co 463/2014-154, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. června 2014, č. j. 5 C 108/2011-107, ve znění opravného usnesení téhož okresního soudu ze dne 28. července 2014, č. j. 5 C 108/2011-106, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2014, č. j. 5 C 108/2011-107, ve znění opravného usnesení ze dne 28. července 2014, č. j. 5 C 108/2011-106, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech označených nemovitostí (dále již „bytová jednotka“), a dále zamítl žalobu na určení, že „zástavní právo pro pohledávku druhého žalovaného T. M. ve výši 631.904,- Kč k bytové jednotce...neexistuje.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně se v řízení zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 31. května 2006, kterou uzavřela žalobkyně (prodávající) s žalovanou 1), kdy jejím předmětem byl převod vlastnického práva k předmětné bytové jednotce z žalobkyně na žalovanou 1), přičemž neshledal její (absolutní) neplatnost ve smyslu námitek žalobkyně. Uvedený soud neshledal neplatnou ani nájemní smlouvu ze dne 15. června 2006, uzavřenou mezi žalovanou 1) (coby pronajímatelkou) a žalobkyní (coby nájemkyní), jejímž předmětem byl pronájem předmětné bytové jednotky žalobkyni, když nepřisvědčil žalobní argumentaci, že „v této nájemní smlouvě v čl. III. odst. 4 je zcela neurčitým způsobem ujednána úhrada služeb spojených s nájmem bytu. Služby jsou uvedeny pouze demonstrativně (‚zejména‘) a není ujednána výše záloh, ani způsob jejich výpočtu. Žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4836/2007 ze dne 20. 1. 2009..“ K tomu soud prvního stupně uvedl, že „se ztotožnil se závěrem soudu ve věci vedené sp. zn. 25 C 1/2011, že nájemní smlouva ze dne 15. 6. 2006, je, vyjma bodu III. 3 a 4., platně uzavřená. Žalobkyně v bytě bydlí, prvému žalovanému ničeho neplatí za jeho užívání, neboť se s ním dohodla tak, že si kupní cenu ‚odbydlí.‘“ Soud žalobu „vyhodnotil jako nemravnou. Smlouvu o prodeji bytu uzavřela žalobkyně s prvým žalovaným jako osoba svéprávná. V řízení žalobkyně netvrdila, že je osobou, která nemá rozum průměrného člověka se schopností užívat ho s běžnou péčí a opatrností, což od ní prvý žalovaný důvodně očekával (viz §4 NOZ). Její povinností bylo jednat v právním styku poctivě; její chování – podání žaloby k soudu – má k poctivosti daleko. Soud tak nemohl poskytnout žalobkyni právní ochranu jenom proto, že ona sama zpochybnila platnost kupní smlouvy, kterou sama uzavřela. Připomíná jí, že z kupní ceny za byt zaplacené prvým žalovaným byla uhrazena exekuce na ni vedená. Pokud by soud žalobě vyhověl, umožnil by jí těžit z nepoctivého protiprávního stavu. Soud k tomu připomíná §6 NOZ, který výslovně konstatuje, že nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal anebo nad kterým má kontrolu. Soud konstatuje, že by žalobě nemohlo být vyhověno ani dle SOZ, neboť ust. §3 odst. 1 deklarovalo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu nesmí zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“ S ohledem na zjištění stran platnosti předmětné smlouvy soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná 1) po právu uzavřela s žalovaným 2) platnou zástavní smlouvu; proto i tuto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorních výrocích, změnil jej pouze v jeho výrocích o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu „nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 15. 6. 2006 není neplatná, neboť v ní bylo nájemné zcela určitým způsobem stanoveno částkou 537.000,- Kč za dobu od uzavření nájemní smlouvy do 31. 5. 2015. Vedle toho bylo dohodnuto, že nájemce bude platit i příspěvky do fondu oprav, aniž by byla uvedena konkrétní částka. Z tohoto důvodu nepovažuje odvolací soud nájemní smlouvu za neplatnou, neboť to byla žalobkyně, která byla vlastnicí bytu a byla jí výše příspěvku do fondu oprav známa, především však se tyto příspěvky během času mění a pokud byla nájemní smlouva uzavřena na dobu 9 let, bylo podle názoru odvolacího soudu zcela určitým způsobem stanoveno, co bude ještě součástí nájemného, tedy příspěvky do fondu oprav, jejichž výši bylo možné samozřejmě vždy zcela konkrétním způsobem zjistit. Pokud žalobkyně namítala, že nájemní smlouva jako celek je neplatná proto, že nebyla sjednána výše zálohy na služby spojené s nájmem bytu, tak ani z tohoto důvodu odvolací soud nájemní smlouvu za neplatnou nepovažuje, neboť to, že nájemce neplatil zálohy na služby spojené s nájmem bytu – elektřinu, vodu, teplo, plyn, jde spíše k tíži pronajímatele – prvního žalovaného, který tyto služby spojené s nájmem bytu platil, aniž by od nájemkyně – žalobkyně dostával na tyto služby zálohy. I výše těchto plateb není možné samozřejmě konkrétně stanovit a podle odvolacího soudu postačí ujednání, že nájemce je povinen cenu služeb hradit podle vyúčtování a dle faktické spotřeby konkrétní služby. Pokud tedy nebyla nájemní smlouva okresním soudem ani odvolacím soudem shledána neplatnou, mohl si první žalovaný jako pronajímatel započíst svůj dluh na kupní ceně proti své pohledávce vůči žalobkyni na nájemném, což učinil a lze uzavřít, že kupní cenu za byt žalobkyni řádně zaplatil, nedostal se do prodlení a tudíž žalobkyně od kupní smlouvy pro prodlení prvního žalovaného se zaplacením kupní smlouvy (zjevně míněno kupní ceny) nemohla odstoupit (§517 odst. 1 obč. zák. – zák. č. 40/1964 Sb.) a pokud tak učinila, nemělo to žádný právní význam, vlastnické právo žalobkyně k bytu se nemohlo obnovit, vlastníkem bytu je první žalovaný, který by koupil od žalobkyně a mohl dát byt také do zástavy druhému žalovanému. Pokud okresní soud žalobu žalobkyně proti oběma žalovaným zamítl, rozhodl správně.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud vyřešil otázku neplatnosti předmětné nájemní smlouvy a zástavní smlouvy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručeného práva dovolatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka primárně vytýká odvolacímu soudu (oběma soudům), že nijak nereflektoval na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4836/2007, jímž podepírala svou argumentaci o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy. Nesprávný je rovněž právní závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil odvolací soud, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví může být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru dovolatelka odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, sp. zn. 22 Cdo 5125/2008, nebo sp. zn. 22 Cdo 4000/2008. Konečně dovolatelka brojí také proti závěru odvolacího soudu o platnosti předmětné zástavní smlouvy, který koliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 984/2011, nebo ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 892/2012). Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i – jak bude rozvedeno níže – důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, vyložil, že má-li být v dovolacím řízení posouzena právní otázka, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, musí z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu řešení takové právní otázky vyplývat; jinak jde (s ohledem na absenci přezkoumatelné aplikační úvahy) o věcně nesprávné rozhodnutí.
V daném případě řešení právní otázky určení vlastnického práva k předmětné bytové jednotce bylo závislé na posouzení předběžné otázky platnosti nájemní smlouvy z hlediska zjištění, zda žalovaná 1) po právu učinila předmětný kompenzační projev vůči pohledávce žalobkyně z titulu neuhrazené kupní ceny, resp. zda žalobkyně po právu od kupní smlouvy z důvodu prodlení žalované 1) odstoupila. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně na podporu své právní argumentace odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4836/2007 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky /dále již „Ústavní soud“/ jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), ovšem soud prvního stupně, ani odvolací soud v tomto směru na právní argumentaci dovolatelky nijak nereagovaly. Taková absence sice představuje jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž je možné přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., ovšem jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, jejíž esenciální součástí je vyřešení dílčích právních otázek, které (zcela nebo jen zčásti) jsou podchyceny v užité právní argumentaci předmětného účastníka řízení, přičemž odvolací soud si (jak lze zjistit z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku ve vazbě na obsah podané odvolání žalobkyně) byl takto uplatněnou právní argumentací žalobkyně vědom, avšak přesto na ni nijak v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval, pak popsaná absence vypořádání se s takovou právní argumentací jde i na vrub správnosti právního posouzení věci, tedy uplatní se závěr judikovaný v již shora připomenutém rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 5243/2014.
Kromě toho jde o zásadní defekt na poli odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku; je tomu tak z toho důvodu, že součástí pojmu právního státu je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08).
Ústavní soud České republiky např. ve svém nálezu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (publikovaném pod číslem 38 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 38) zaujal (pro soudní praxi závazný) právní názor, že „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten, který soud zvolil.“ Obdobně judikoval ve svém rozsudku ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, také Nejvyšší soud, který zaujal právní názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Absence vypořádání se s argumentací odvolatele, jenž odkazuje na právní závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu, které mohou být pro daný případ (analogicky) využitelné, tedy ve světle citované judikatury představuje (jinou) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009).
Obdobné závěry lze učinit i v odvolacím soudem (implicitně) řešené právní otázce „nemravnosti podané určovací žaloby“ (kdy odvolací soud se zcela ztotožnil se shora již připomenutými právními závěry soudu prvního stupně), aniž by zaregistroval a do své právně kvalifikační úvahy promítl, resp. reflektoval dovolatelkou relevantně připomenuté ustálené závěry judikatury dovolacího soudu v otázce, zda lze takový aplikační názor vskutku zaujímat právě při podání žaloby na určení vlastnického práva, odvíjející se od ústavně garantovaného práva vlastníka na ochranu jeho vlastnického práva (v podrobnostech postačí odkázat na dovolací argumentaci žalobkyně na str. 5 a 6 jejího dovolání, obsahující výseč relevantní judikatury dovolacího soudu vztahující se k předmětné materii).
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že právní otázka aplikace ustanovení části právní hlavy I občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“), byla již Nejvyšším soudem vyřešena v jeho rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb. (stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“ ) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Proto právní posouzení věci soudem prvního stupně, který na daný případ aplikoval pravidla chování občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., kdy odvolací soud se i s tímto aplikačním užitím zcela ztotožnil (k tomu srov. poslední větu na str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; rozhodnutí odvolacího soudu tedy i v tomto směru nemůže obstát.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu