ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5368.2016.2
sp. zn. 30 Cdo 5368/2016-252
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUdr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 452 716 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 196/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2016, č. j. 12 Co 144/2015-222, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2016, č. j. 12 Co 144/2015-222, se mění tak, že rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 9. 2014, č. j. 14 C 196/2012-144, se ve výroku I mění tak, že se žaloba i co do částky 1 868 893,62 Kč zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 2 452 716 Kč jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 53 Sm 356/2005, které měly zapříčinit, že nárok žalobce se stal nevymahatelným, neboť kdyby námitkové řízení skončilo v přiměřené době, mohl žalobce dosáhnout uspokojení svého nároku z plnění, které jeho dlužník získal od společnosti DELCIS ČR, a. s.
2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 14 C 196/2012-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 868 893,62 Kč (výrok I), řízení částečně zastavil v rozsahu návrhu na zaplacení částky 13 Kč (výrok II), žalobu částečně zamítl v rozsahu návrhu na zaplacení částky 583 809,38 Kč (výrok III) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 67 121,60 Kč (výrok IV).
3. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 53 Sm 356/2005 vzal soud prvního stupně za prokázané, že dne 19. 12. 2005 byl soudu doručen návrh žalobce na vydání směnečného platebního rozkazu proti dlužníkovi V. S.. Žalobce navrhl vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by dlužníkovi byla uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1 725 000 Kč, úrok ve výši 6 % ročně od 7. 12. 2005 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 5 750 Kč. Dne 10. 4. 2006 soud návrhu vyhověl a vydal směnečný platební rozkaz. Při jeho doručování nebyl dlužník dne 14. 4. 2006 zastižen, zásilka byla uložena na poště a po uplynutí úložní doby byla jako nevyzvednutá vrácena soudu. Na základě zjištění, že směnečný platební rozkaz byl doručován na adresu trvalého pobytu dlužníka, soud na rozhodnutí vyznačil právní moc, ve věci samé dnem 28. 4. 2006 a ohledně nákladů řízení dnem 10. 5. 2006 (doložka právní moci byla následně přeškrtnuta, a nově byla vyznačena s datem 21. 3. 2011). Dne 11. 8. 2006 bylo soudu doručeno podání dlužníka, jímž podával námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. V nich rozporoval především řádné doručení směnečného platebního rozkazu a ve věci samé namítal, že směnka byla vystavena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když žalobce vystavením směnky podmínil splnění svého závazku vůči třetí osobě. Dlužník neuzavřel s žalobcem jakoukoliv smlouvu či dohodu o vzájemném plnění, ze které by vyplývala povinnost dlužníka poskytnout plnění žalobci. Dlužník namítal nedostatek kauzy i nepřípustnost kauzy stejně jako neposkytnutí hodnoty a tíseň v kumulaci s nápadně nevýhodnými podmínkami. Dne 25. 8. 2006 zaslal soud námitky na vědomí žalobci. Dne 5. 1. 2007 zástupkyně žalobce navrhla, aby byl směnečný platební rozkaz soudem potvrzen s tím, že námitky dlužníka jsou účelové. Součástí spisu je také sdělení žalobce, adresované jeho advokátce, že dle jeho domněnky se dlužníkovi podařilo zbavit veškerého majetku a má dluhy asi 5 000 000 Kč. Zároveň dlužník vede u rozhodčího soudu spor o zaplacení zhodnocení nemovitosti, má se jednat o částku až 13 000 000 Kč a lze se domnívat, že bude alespoň částečně úspěšný. Výsledek uvedeného řízení je jedinou možností na uspokojení žalobcovy pohledávky. Ve věci bylo nařízeno soudní jednání na 23. 7. 2007 (po 11 měsících od doručení námitek soudu), na němž soud provedl účastnický výslech dlužníka a dvou svědků. Jednání bylo následně odročeno na neurčito za účelem předvolání dalšího svědka. Dne 2. 10. 2007 bylo ve věci nařízeno další jednání na 1. 11. 2007, k němuž se nedostavili účastníci ani předvolaný svědek. Za účelem opětovného předvolání stran bylo jednání odročeno na neurčito. Dne 20. 11. 2007 soud nařídil další jednání na 10. 1. 2008, k němuž znovu předvolal účastníky a svědka. Žalobce se z tohoto jednání řádně omluvil. Dlužník se dostavil a soud provedl výslech předvolaného svědka. Po provedeném výslechu dlužník uvedl, že další důkazy nenavrhuje, neboť se domnívá, že dostatečně prokázal, že v době doručování směnečného platebního rozkazu se v místě bydliště nezdržoval a nemohlo dojít k fikci doručení. Přestože jiné návrhy nebyly, soud jednání odročil na neurčito za účelem pokračování důkazního řízení ohledně důvodnosti námitek. Dne 1. 7. 2008 se žalobce dotazoval, co brání pokračování v řízení a rozhodnutí ve věci. Upozornil, že dlužník se začal zbavovat majetku a je zde nebezpečí, že pokud věc nebude bez dalších průtahů rozhodnuta, vznikne žalobci značná škoda. Dne 9. 7. 2008 (po 6 měsících od konání předchozího jednání) bylo ve věci nařízeno jednání na 4. 9. 2008, které se konalo za přítomnosti dlužníka (žalobce se omluvil), byl zde čten obsah podání stran a listinné důkazy. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem prověření doručení směnečného platebního rozkazu, eventuálně za účelem opětovného doručení (ačkoli dlužník byl u jednání přítomen a případné pochybnosti mohly být zhojeny doručením při soudním jednání), případně za účelem písemného zpracování námitek (ačkoli byly soudu podány již před dvěma lety), k čemuž byla stanovena lhůta jednoho měsíce. Posléze byl směnečný platební rozkaz znovu doručován dlužníkovi na základě pokynu ze dne 17. 11. 2008. Dne 26. 9. 2008 dlužník znovu podal námitky, které v řízení již jednou uplatňoval. Dne 23. 10. 2008 bylo ve věci nařízeno jednání na 1. 12. 2008, k němuž byli voláni účastníci a svědek. Dne 6. 11. 2008 se žalobce z jednání omluvil a zároveň upozornil, že dlužník podal stejné námitky, které byly podány již dne 14. 8. 2006. Jednání dne 1. 12. 2008 se nekonalo z důvodu žádosti žalovaného a svědka o odročení pro nemoc žalovaného a kolizi svědka s jinou věcí. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem opětovného obeslání účastníků a svědka. Dne 9. 2. 2009 bylo nařízeno další jednání na 12. 3. 2009, k němuž byli účastníci a svědek znovu předvoláni. Svědek se omluvil, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Zástupce žalobce navrhoval, aby ve věci bylo jednáno v nepřítomnosti žalovaného s tím, že žalobce na žalobě trvá beze změn. Soud jednání odročil na 9. 4. 2009 za účelem provedení výpovědi svědka. K jednání se dostavil zástupce žalobce a dlužník, při tomto jednání byl proveden výslech svědka a strany sdělily, že další důkazy ve věci nenavrhují. Dokazování bylo ukončeno a soud vyhlásil rozsudek, podle něhož se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti v plném rozsahu a dlužníkovi se ukládá povinnost nahradit náklady řízení o námitkách ve výši 72 820 Kč. Podle odůvodnění rozsudku soud hodnotil námitky dlužníka jako právně nedůvodné, a ve zbytku jako nekonkrétní, přičemž žalovaný svá nekonkrétní skutková tvrzení nedoplnil. Důvodem pro toto hodnocení však nebylo zjištění, které by vyplývalo z provedeného dokazování. Provedení důkazu výslechem svědka tudíž na právní hodnocení věci nemělo žádný vliv, což vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, výslech tohoto svědka tak byl prováděn nadbytečně. Dne 4. 6. 2009 bylo soudu doručeno odvolání dlužníka proti vydanému rozsudku. Usnesením ze dne 8. 6. 2009 soud vyzval dlužníka k odstranění vad odvolání, vady byly odstraněny podáním doručeným soudu dne 13. 7. 2009. Dne 12. 8. 2009 soud vyzval dlužníka k zaplacení soudního poplatku, a protože nebyl ve lhůtě zaplacen, usnesením ze dne 16. 10. 2009 bylo odvolací řízení zastaveno. Podáním doručeným soudu dne 4. 11. 2009 podal dlužník odvolání proti tomuto usnesení a požádal o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 18. 11. 2010 (po 12 měsících) soud přiznal dlužníkovi osvobození od soudních poplatků a dne 20. 12. 2010 byl spis s odvoláním předložen Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 17. 2. 2011 potvrdil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a dlužníkovi uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 37 760 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dnem 21. 3. 2011.
4. Dne 4. 7. 2006 bylo na návrh žalobce zahájeno u Okresního soudu Plzeň-město exekuční řízení pod sp. zn. 73 Nc 4963/2006. Usnesením ze dne 11. 7. 2006 soud nařídil exekuci k vymožení peněžitého plnění proti dlužníkovi na základě tehdy pravomocného směnečného platebního rozkazu. Dne 14. 8. 2006 podal dlužník odvolání, v němž rozporoval vykonatelnost podkladového rozhodnutí. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 11. 2006 zrušil usnesení o nařízení exekuce a věc vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 16. 12. 2008 pak Okresní soud Plzeň-město návrh žalobce na nařízení exekuce zamítl. Dne 2. 5. 2011 zahájil žalobce nové exekuční řízení pro vymožení původně uplatněných nároků a dále pro vymožení nákladů námitkového a odvolacího řízení. Usnesením ze dne 22. 5. 2011 soud nařídil exekuci dle návrhu žalobce. Usnesením soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka ze dne 28. 2. 2014, č. j. 167 EX 8883/11-61, byla exekuce zastavena pro nemajetnost dlužníka.
5. Z rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze sp. zn. Rsp 819/05 vzal soud prvního stupně za prokázané, že jím byl dlužníkovi přiznán nárok vůči společnosti DELCIS ČR, a. s., ve výši 1 894 970,75 Kč.
6. Ze sdělení Komerční banky, a. s., soud dále zjistil, že na účet dlužníka byla dne 24. 1. 2008 připsána platba od společnosti DELCIS ČR, a. s., v částce 1 757 534,75 Kč (plnění na základě rozhodčího nálezu), dlužník tuto částku v plné výši vybral v hotovosti dne 29. 1. 2008 a téhož dne účet zrušil. Na jiný účet dlužníka byla dne 26. 2. 2008 připsána platba od společnosti DELCIS ČR, a. s., v částce 75 358,87 Kč (plnění na úroky z prodlení na základě rozhodčího nálezu) a dne 4. 3. 2008 další platba od společnosti DELCIS ČR, a. s., v částce 36 000 Kč (doplatek plnění na úroky z prodlení na základě rozhodčího nálezu). Rovněž tyto částky dlužník vybral z účtu a následně byl účet dne 18. 9. 2008 zrušen. Tento účet byl postižen exekučním příkazem dne 21. 8. 2008 s právní mocí dne 16. 3. 2009, na jeho základě bylo ve prospěch exekuce vyplaceno 160 Kč. Celkem tak byly ve prospěch účtu dlužníka připsány platby v celkové částce 1 868 893,62 Kč, s nimiž dlužník fakticky zcela volně disponoval.
7. Podáním ze dne 15. 4. 2011 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody ve výši 3 186 375 Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 33 750 Kč. Následným podáním svůj požadavek na náhradu škody snížil na částku 2 452 716 Kč, což je částka uplatněná v tomto soudním řízení. Stanoviskem ze dne 12. 10. 2011 žalovaná uznala nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za „průtahy v řízení“ v částce 33 750 Kč, neuznala však nárok na náhradu škody. Dne 31. 5. 2013 žalobce znovu uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve výši 2 452 716 Kč, a to výslovně z důvodu průtahů ve směnečném řízení. Stanoviskem ze dne 25. 7. 2013 však žalovaná žádosti žalobce opětovně nevyhověla, když se neztotožnila s jeho názorem, že řízení by, nebýt průtahů, mohlo být skončeno v roce 2008, navíc dle jejího názoru nebylo doloženo, že žalobce by pohledávku vymohl v době, kdy by řízení skončilo, nebýt průtahů. Vůči dlužníkovi byla vedena řada dalších exekucí a i podle sdělení žalobce se dlužník svého majetku zbavil a má dluhy ve výši asi 5 000 000 Kč.
8. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když dospěl k závěru, že nárok žalobce je částečně důvodný, neboť ze spisu Krajského soudu v Plzni vyplynulo, že v řízení objektivně došlo k nedůvodným průtahům a délka řízení byla též výrazně poznamenána nedostatečnou přípravou, nekoncentrovaným postupem a prováděním nadbytečných úkonů a dokazování, které ve výsledku nebylo podkladem pro rozhodnutí. Z důvodu „průtahů v řízení“ byl žalobce ostatně již odškodněn vyplacením peněžního zadostiučinění. Při zohlednění celkového průběhu, objektivní náročnosti věci a dále rozsahu skutečností, které byly nakonec podstatné pro rozhodnutí ve věci, lze dle soudu prvního stupně dospět k závěru, že v námitkovém řízení mělo být rozhodnuto při jediném jednání a řízení mohlo být bez průtahů pravomocně skončeno nejpozději do konce roku 2007, a to včetně odvolacího řízení. Za tohoto předpokladu by žalobce mohl ihned dosáhnout nařízení exekuce a v jejím rámci mohl být vydán exekuční příkaz k přikázání jiné peněžité pohledávky dlužníka, konkrétně pohledávky vůči společnosti DELCIS ČR, a. s., tedy plnění mohlo být v plné výši postiženo ve prospěch žalobce. Soud prvního stupně považoval za nerozhodné, zda v té době již byl dlužník postižen jinými exekucemi, neboť dle údajů banky dlužník uvedené plnění přijal bez jakýchkoli omezení a prakticky celou částku vybral v hotovosti podstatně dříve, než byl jeden z účtů zatížen exekučním příkazem v jiné věci. Žalobce proto, díky informaci o výsledku rozhodčího sporu, disponoval znalostí o této pohledávce dlužníka a mohl tak díky tomu dosáhnout uspokojení svého nároku přikázáním uvedené pohledávky.
9. Soud prvního stupně uzavřel, že nebýt nedůvodných průtahů v řízení před soudem, mohl žalobce včas dosáhnout uspokojení své pohledávky v částce 1 868 893,62 Kč, v důsledku průtahů však o tuto možnost přišel, neboť dlužník uvedené plnění v roce 2008 přijal a zcela volně s ním disponoval, zatímco v roce 2011 již bylo uspokojení žalobcovy pohledávky nemožné pro nemajetnost, jíž si dlužník v mezidobí přivodil. V důsledku nesprávného úředního postupu soudu se tak pohledávka žalobce stala objektivně nevymahatelnou a vznikla mu v důsledku toho škoda ve výši ceny této pohledávky.
10. V rozsahu částky 583 809,38 Kč soud žalobu zamítl, neboť postrádal pozitivní zjištění, že by dlužník počátkem roku 2008 disponoval dalším postižitelným majetkem, když z tvrzení žalobce vyplynulo, že ostatního majetku se dlužník v mezidobí zbavil. Protože nad rámec přiznané částky nelze dle soudu prvního stupně předpokládat, že by pohledávka žalobce byla skutečně vymožena, chybí v tomto rozsahu příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
11. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku IV změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 24 587 Kč (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 16 080 Kč (výrok III).
12. V předmětné věci jde o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Předchozím rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Co 144/2015-180, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I), ve výroku IV byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 24 587 Kč (výrok II) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). O dovolání proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Co 144/2015-180, ve výroku I, pokud jím byl potvrzen ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně, jakož i v nákladových výrocích II a III, a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (výrok I) a odmítl dovolání žalobce do výroku I rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Co 144/2015-180, pokud jím byl potvrzen ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně (výrok II). Dle dovolacího soudu nebylo z rozsudku odvolacího soudu ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně seznatelné, na základě jakých skutečností (zjištěných dílčích průtahů) dospěl odvolací soud k závěru, že řízení mohlo skončit koncem roku 2007.
13. Odvolací soud ve svém novém rozsudku podle odůvodnění vyšel jednak ze zjištění soudu prvního stupně, jednak ze svých zjištění, k nimž dospěl po splnění pokynů Nejvyššího soudu, a věc posoudil podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk.
14. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 45 Cm 9/2018 (původně 53 Sm 356/2005) odvolací soud dále zjistil, že návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž se žalobce domáhal po V. S. částky ve výši 1 725 000 Kč s příslušenstvím, byl podán dne 19. 12. 2005. Dne 27. 12. 2005 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku a usnesením ze dne 23. 1. 2006 bylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků, toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 3. 2006. Směnečný platební rozkaz byl vydán dne 10. 4. 2006, žalobci byl doručen dne 14. 4. 2006 a dne 29. 5. 2006 na něm byla vyznačena doložka právní moci dnem 28. 4. 2006 ve výroku o věci samé a dnem 10. 5. 2006 ve výroku o nákladech řízení přesto, že směnečný platební rozkaz nebyl žalovanému S. doručen. Dne 8. 8. 2006 nahlížel S. do spisu, převzal kopii směnečného platebního rozkazu a dne 12. 8. 2006 proti němu podal námitky.
15. Usnesením ze dne 11. 7. 2006, č. j. 73 Nc 4963/2006-5, nařídil Okresní soud Plzeň-město podle směnečného platebního rozkazu exekuci. Toto usnesení však bylo v důsledku tvrzení povinného v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, že mu nebyl směnečný platební rozkaz řádně doručen a že tak nenabyl vykonatelnosti, odvolacím soudem dne 10. 11. 2006 zrušeno a věc byla vrácena exekučnímu soudu k dalšímu řízení. Ten usnesením ze dne 16. 12. 2008, č. j. 73 Nc 4963/2006-66, návrh na nařízení exekuce zamítl. Toto usnesení napadl odvoláním žalobce (v části, jíž mu byla uložena povinnost nahradit náklady exekuce) a odvolací soud je usnesením ze dne 29. 9. 2009 potvrdil.
16. Krajský soud v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Sm 356/2005 rozhodl o námitkách S. proti směnečnému platebnímu rozkazu podaným dne 12. 8. 2006 rozsudkem ze dne 9. 4. 2009. V mezidobí trvajícím 31 měsíců byla nařizována jednání. Průtahy v řízení shledal odvolací soud tam, kde bylo jednání nařízeno až dne 2. 7. 2007 na 23. 7. 2007 poté, co byl spis dne 15. 1. 2007 vrácen odvolacím soudem. Došlo tak k průtahu v trvání 5 měsíců. K dalšímu průtahu v trvání 2 měsíců došlo v důsledku toho, že jednání odročené z 23. 7. 2007 bylo nařízeno až dne 2. 10. 2007 na 1. 11. 2007. Další jednání nařízené dne 20. 11. 2007 na 10. 1. 2008 bylo odročeno až na 9. 7. 2008, tedy došlo k průtahu v trvání 5 měsíců. Jednání nařízené dne 23. 10. 2008 na 1. 12. 2008 bylo odročeno na neurčito za účelem obeslání svědka a nařízeno bylo až dne 9. 2. 2009 na 12. 3. 2009, tzn., že došlo k průtahu trvajícímu 2 měsíce.
17. Předmětné řízení dle odvolacího soudu trvalo od podání žaloby dne 19. 12. 2005 do února 2011, kdy bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 45 Cm 9/2008-166, celkem 62 měsíců. Za předpokladu, že by nedošlo ke shora uvedeným průtahům a že by řízení bylo vedeno koncentrovaně, by celé řízení skončilo nejméně o 14 měsíců dříve, tj. do konce roku 2009.
18. Dalšího pochybení se Krajský soud v Plzni dle odvolacího soudu dopustil tím, že vyznačil na směnečném platebním rozkazu právní moc a vykonatelnost přesto, že nebyl řádně doručen žalovanému. Tím došlo nejen k dalšímu zbytečnému prodloužení řízení o cca 3 měsíce, ale zejména k tomu, že se tento směnečný platební rozkaz nestal v době podání prvního návrhu na nařízení exekuce exekučním titulem a návrh na nařízení exekuce musel být poté, co bylo usnesení o jejím nařízení ze dne 11. 7. 2006 zrušeno odvolacím soudem pro nezpůsobilý exekuční titul, dne 16. 12. 2008 zamítnut. Tak dle odvolacího soudu došlo k tomu, co již zjistil soud prvního stupně, že povinný S. takřka obratem ruky vyzvedl z účtu prostředky ve výši 1 868 893,62 Kč, které byly připsány dne 24. 1. 2008, 26. 2. 2008 a 4. 3. 2008 a z nichž mohla být pohledávka žalobce zčásti uspokojena. V dalším exekučním řízení již k uspokojení pohledávky nedošlo, neboť povinný se svého majetku v mezidobí zbavil.
19. Proti povinnému byly sice v roce 2005 a 2006 vedeny další exekuce, nikoliv však pro tak vysoké částky, aby nemohlo dojít k uspokojení pohledávky žalobce ve výši představující plnění od společnosti DELCIS ČR, a. s., tj. ve výši přisouzené částky.
20. Ve vztahu k zamítavému výroku III rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že ohledně částky 583 809,38 Kč chybí příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, protože vzhledem k výše uvedeným okolnostem nebylo možné předpokládat, že by škoda nad rámec částky 1 868 893,62 Kč byla vymožitelná (ohledně této části nároku však zůstal původní rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Co 144/2015-180, kasačním rozhodnutím dovolacího soudu nedotčen; poznámka dovolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
21. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, dovoláním.
22. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 1. 3. 2016, č. j. 30 Cdo 4420/2015-210, ohledně odečítání doby průtahů, určení konce řízení a posouzení vzniku a výše škody k tomuto období.
23. Soud prvního stupně v rámci popisu průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 53 Sm 356/2005 v závorkách uvedl časové úseky (určené v měsících), které uběhly mezi jednotlivými úkony, aniž by přesně uvedl, která z těchto období lze zohlednit jako období nečinnosti na straně soudu. I v případě, že by za průtahová měla být považována data uvedená v závorkách (součet by činil 33 měsíců), pak mechanickým odečtem této doby by musel být dle dovolatelky vyvozen závěr, že řízení mělo skončit dne 21. 6. 2008 (řízení pravomocně skončilo dne 21. 3. 2011), nikoli nejpozději do konce roku 2007. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že tento shledal průtahy v délce 14 měsíců, po odečtení 14 měsíců od data pravomocného skončení v březnu 2011 vyjde konec řízení na leden 2010. I pokud by odvolací soud odečetl jím následně zmíněné další pochybení představující nesprávný úřední postup spočívající v nesprávném vyznačení doložky právní moci a s tím spojené prodloužení řízení o 3 měsíce, ani pak by řízení neskončilo na konci roku 2007 či roku 2008, nýbrž na konci roku 2009.
24. Z rozhodnutí i postupu odvolacího soudu je dle dovolatelky zřejmé, že odvolací soud nepostupoval při posuzování ztráty pohledávky v důsledku průtahů v souladu s ustálenou judikaturou, když určil průtahy a na jejich základě konec řízení bez jakékoli vazby na posouzení vzniku a výše škody. Pokud by odvolací soud postupoval v intencích závazného názoru dovolacího soudu, nejprve by na základě určených průtahů v řízení stanovil konec řízení a k jeho okamžiku by posoudil existenci majetku dlužníka, tedy by musel na jednání vyzvat žalobce k tvrzení o existenci majetku dlužníka ke stanovenému konci řízení, tedy ke konci roku 2009. Žalobce však byl na jednání vyzván bez jakékoli vazby na okamžik v rozsudku stanoveného konce řízení k tvrzení a prokázání škody k okamžiku konce roku 2007 a začátku roku 2008. Z dokazování se pak dle dovolatelky podává, že soudem přiznaná částka ve výši 1 868 893,62 Kč se na účtech dlužníka nacházela po velmi krátkou dobu na počátku roku 2008, v případě částky ve výši 1 757 534,75 Kč to byla doba 5 dnů. Není tedy zřejmé, jak mohl odvolací soud dospět k závěru, že v případě skončení řízení do konce roku 2009 by se žalobce reálně mohl domoci uspokojení své pohledávky ve výši 1 868 893,62 Kč z prostředků, které se na účtu dlužníka v roce 2009 (a po většinu roku 2008) již nenacházely.
25. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v dovoláním napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud přikázal věc v dalším řízení k projednání jinému senátu, případně aby přikázal věc k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
26. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud opřel své rozhodnutí i o jiné odůvodněné skutečnosti, než které zmiňuje dovolatelka. V dalším textu se žalobce blíže vyjádřil k jednotlivým pochybením soudu v rozkazním řízení (odročování na neurčito, nadbytečné výslechy svědků) a navrhl dovolacímu soudu, aby dovolání zamítl s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a přiznal žalobci náhradu nákladů v dovolacím řízení.
III. Formální náležitosti dovolání
27. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
28. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
29. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
30. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
31. Dovolání ve věci samé je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky je v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
32. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
33. Dovolání je důvodné.
34. Podle §13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
35. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky (v řízení uplatněná pohledávka se v průběhu řízení stala nevymahatelnou) je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě nemajetkové újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se hledí jako celek, takže celková délka řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. Naproti tomu v případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku průtahů v řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že jeho pohledávka za dlužníkem byla tehdy ještě reálně vymahatelná. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Pro stanovení okamžiku, ke kterému řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudu, mělo skončit, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Přitom se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 7/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013).
36. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud by nedošlo k výše uvedeným průtahům a řízení by bylo vedeno koncentrovaně, skončilo by nejméně o 14 měsíců dříve, tj. do konce roku 2009. Další pochybení shledal v nesprávně vyznačené doložce právní moci na směnečném platebním rozkazu, čímž dle něj došlo nejen k dalšímu zbytečnému prodloužení řízení o cca tři měsíce, ale zejména k tomu, že se tento směnečný platební rozkaz nestal v době podání prvního návrhu na nařízení exekuce exekučním titulem a návrh na nařízení exekuce musel být poté, co bylo usnesení o jejím nařízení ze dne 11. 7. 2006 zrušeno odvolacím soudem pro nezpůsobilý exekuční titul, dne 16. 12. 2008 zamítnut. To mělo za následek, že povinný vyzvedl z účtu prostředky ve výši 1 868 893,62 Kč, které byly připsány dne 24. 1. 2008, 26. 2. 2008 a 4. 3. 2008 a z nichž mohla být pohledávka žalobce zčásti uspokojena. V dalším exekučním řízení již k uspokojení pohledávky nedošlo, neboť povinný se svého majetku v mezidobí zbavil.
37. Vzhledem k tomu, že skončení předmětného řízení nebylo dle odvolacího soudu možné očekávat dříve než do konce roku 2009, resp. o další 3 měsíce dříve, a v té době se finanční prostředky, z nichž mohla být pohledávka žalobce zčásti uspokojena, na účtech jeho dlužníka již nenacházely (dle skutkových zjištění soudu prvního stupně byl účet dokonce dne 18. 9. 2008 zrušen), nedošlo ke ztrátě pohledávky žalobce v důsledku průtahů v předmětném řízení, nýbrž pro nemajetnost jeho dlužníka v době, kdy bylo lze skončení posuzovaného řízení očekávat, nebýt nesprávného úředního postupu (průtahů ve smyslu nečinnosti) soudu. Právní posouzení odvolacího soudu je tak nesprávné.
VI. Závěr
38. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky nesprávné, a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a soudem odvolacím, umožňují učinit závěr o nedůvodnosti žaloby, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu postupem podle ustanovení §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku.
39. Vzhledem k tomu, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně) změnil, rozhodl současně podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy všech stupňů a uložil žalobci zaplatit procesně zcela úspěšné žalované náhradu nákladů za 10 úkonů (podání vyjádření k žalobě, čtyři účasti na soudním jednání, podání repliky k vyjádření žalobce ze dne 27. 8. 2013, podání odvolání, podání dovolání, účast na jednání odvolacího soudu po zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem, podání dalšího dovolání), když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), á 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) za každý úkon.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu