ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1943.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1943/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem v Třinci, Husova 401, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 329.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, č. j. 20 Co 486/2012 - 270, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, č. j. 20 Co 486/2012 - 270, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá po žalované náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o vydání věci vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 120/95 a následně pod sp. zn. 6 C 75/2003, v jehož důsledku se žalobce nedomohl vydání věci (osobního vozidla) na žalované v posuzovaném řízení, neboť před tím, kdy již mělo být o vydání rozhodnuto, došlo k odcizení vozidla. Žalobce se nemohl náhrady škody, jež mu odcizením vozidla vznikla, domoci u žalované v původním řízení pro její insolvenci.
Věc byla již jednou řešena Nejvyšším soudem, který svým rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyšší soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz), zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 20. 11. 2008, č. j. 15 C 215/2007 - 94, a rozsudek Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 22. 10. 2009, č. j. 20 Co 184/2009 - 135, ve výrocích, z nichž vyplývala povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu škody. Podle judikatury Nejvyššího soudu totiž nastupuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem až ve chvíli, kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči původnímu dlužníku právě z důvodu nesprávného úředního postupu, ačkoliv pohledávku vůči němu měl a byl by dosáhl jejího uspokojení, nebýt nesprávného úředního postupu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě však soudy nižších stupňů přiznaly žalobci náhradu škody, aniž by zkoumaly, zda žalobce tvrdil a prokázal, že tentýž nárok na náhradu škody nemůže vymoci vůči původnímu dlužníkovi právě v důsledku nesprávného úředního postupu.
V dalším řízení soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, č. j. 15 C 215/2007 - 236, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 329.100,- Kč jako náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, v němž se žalobce domáhal vydání předmětného osobního vozidla.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původním dlužníkem žalobce je společnost Vicinitex. Konkursní řízení této společnosti skončilo uspokojením pouze pohledávek z pracovněprávních nároků. Byť se tedy žalobce v konkursním řízení domáhal jiné pohledávky než náhrady škody, ani té by se v konkursním řízení nedomohl. Žalobce tak prokázal, že svůj nárok na náhradu škody nemůže vymoci vůči původnímu dlužníkovi, a proto je dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou původního řízení o vydání vozidla a škodou, která by žalobci nevznikla, nebýt tohoto nesprávného úředního postupu.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba s návrhem na zaplacení 329.100,- Kč zamítá. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 6.300,- Kč.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce zahájil dne 10. 4. 1995 řízení u Okresního soudu ve Zlíně, vedené pod sp. zn. 6 C 120/95 a následně pod sp. zn. 6 C 75/2003. V něm se žalobce domáhal vydání osobního vozidla Rover, SPZ: ZLE 66-68, nejprve na společnosti MUXXX IMPEX, s.r.o. v likvidaci (dále jen „MUXXX IMPEX“), poté na společnosti Vicinitex, s.r.o. v likvidaci (dále jen „Vicinitex“), do jejíž dispozice se vozidlo dostalo posléze. Dle žalobních tvrzení žalobce uzavřel se společností IMEXI s. r. o. zprostředkovatelskou smlouvu, kterou se tato společnost zavázala zajistit pro žalobce zájemce o koupi uvedeného vozidla. Zprostředkovatelská společnost uzavřela se společností MUXXX IMPEX kupní smlouvu na výše uvedené vozidlo, čímž měla překročit své oprávnění ze zprostředkovatelské smlouvy.
Žaloba na vydání vozidla byla Okresním soudem ve Zlíně zamítnuta rozsudkem ze dne 16. 4. 1996, proti kterému se žalobce odvolal. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 8. 1998 rozhodl, že je žalovaná společnost povinna vydat předmětné vozidlo. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 1999 rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně dne 24. 1. 2002 nárok žalobce zamítl. Na podkladě žalobcem podané ústavní stížnosti však Ústavní soud rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 28. 7. 1999 i Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2002 zrušil. Ve věci pak definitivně rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, jímž potvrdil první rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 1998 ukládající žalované povinnost vydat žalobci předmětné vozidlo. To bylo nicméně již dne 4. 3. 1999 odcizeno, což zapříčinilo faktickou nemožnost jeho vydání. Odvolací soud vycházel z toho, že se žalobce o odcizení vozidla dozvěděl dne 14. 6. 2002 z dopisu advokátní kanceláře.
Dále bylo zjištěno, že společnost Vicinitex vstoupila dne 4. 2. 2005 do likvidace, do které žalobce dne 9. 9. 2005 přihlásil svoji pohledávku na náhradu nákladů řízení. Dne 1. 9. 2006 byl na majetek společnosti Vicinitex prohlášen konkurs, do kterého žalobce pohledávku na náhradu nákladů řízení přihlásil dne 14. 5. 2007 a zároveň společnost opětovně vyzval k vydání předmětného vozidla. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2009, č. j. 94 K 30/2006 - 129, soud prvního stupně zjistil, že pohledávka žalobce nebyla uspokojena (pouze pohledávky z pracovněprávních nároků byly uspokojeny). Žalovaná žalobci odmítla mimosoudně vyplatit jím požadované nároky.
Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá výše uvedenému závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, vyslovenému v rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010. Podle odvolacího soudu totiž za původní žalovanou, vůči které měl žalobce tvrdit a prokázat, že se nemůže domoci náhrady škody, Nejvyšší soud považoval společnost MUXXX IMPEX, nikoli Vicinitex. Ode dne 14. 6. 2002, kdy se žalobce dozvěděl o odcizení vozidla, bylo soudní řízení o vydání vozidla vedeno zjevně neúčelně a žalobci nic nebránilo, aby uplatnil svůj nárok na náhradu škody vůči společnosti MUXXX IMPEX. Okolnost, že je tato společnost v současné době v likvidaci a nemá žádný majetek, je pro věc nerozhodná, neboť žalobce, jak sám potvrdil, vůči této společnosti nikdy nárok na náhradu škody z uvedených důvodů neuplatnil. Proto nemůže – vzhledem k její subsidiární povaze – vzniknout odpovědnost státu. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek prvního stupně změnil tak, že žalobu s návrhem na zaplacení 329.100,- Kč zamítl.
Žalobce (dále také „dovolatel“) napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010, i od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce, koho je třeba považovat za primárního dlužníka dovolatele. Za něj dovolatel považuje společnost Vicinitex, neboť to byla právě tato společnost, která neoprávněně zadržovala jeho vozidlo v době, kdy došlo k jeho odcizení, čímž mu vůči této společnosti vznikl nárok na náhradu škody. Následně byla podle dovolatele i nesprávně posouzena otázka vzniku odpovědnosti státu jako subsidiárního dlužníka. Dále dovolatel tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu, neboť tím, že odvolací soud považoval za primárního dlužníka společnost MUXXX IMPEX, se odchýlil od názoru soudu prvního stupně, a měl proto vyzvat žalobce k vylíčení skutečností, kterými by prokázal, že nemůže své nároky proti této společnosti vymoci. V tomto ohledu odkazuje žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání ze dne 4. 11. 2013 uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, včetně určení společnosti MUXXX IMPEX jako původního dlužníka.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V této věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti napadenému rozsudku ve výroku, kterým odvolací soud žalobu v celém rozsahu zamítl, je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, zejména od rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1412/2010.
V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí ve věci za původní žalovanou výslovně neoznačil ani společnost MUXXX IMPEX ani Vicinitex. Nejvyšší soud pouze konstatoval, že žalobci zůstal „vůči původní žalované zachován nárok na náhradu škody spočívající v tom, že původní žalovaná, která neoprávněně osobní automobil žalobce zadržovala, jej o něj připravila a jeho ztrátou mu způsobila škodu“. Pojem „původní žalovaná“ zde ovšem neoznačoval společnost MUXXX IMPEX, jak se zřejmě domnívá odvolací soud, ale byl použit za účelem rozlišení žalovaných z původního řízení o vydání věci (nejprve byla žalovanou společnost MUXXX IMPEX, posléze společnost Vicinitex) oproti žalované v probíhajícím kompenzačním řízení (Česká republika). Žádný závazný právní názor, ohledně určení konkrétní osoby jako původního dlužníka, kterým argumentuje odvolací soud, tedy v tomto rozhodnutí vysloven nebyl. Jiné argumenty pro závěr, že je původním dlužníkem žalobce společnost MUXXX IMPEX, nikoli společnost Vicinitex, odvolací soud neuvedl.
Z předchozího rozsudku Nejvyššího soudu naopak vyplývá, že se soudy nižších stupňů měly v dalším řízení zabývat tím, která osoba žalobci neoprávněně vozidlo zadržovala, připravila jej o něj a jeho ztrátou mu způsobila škodu (k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1061/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000). Tato osoba je původním dlužníkem žalobce a ve vztahu k ní mají soudy zkoumat, zda se žalobce mohl domoci svého nároku na náhradu škody. Platí přitom, že ke ztrátě pohledávky za solidárně zavázanými dlužníky a tedy ke vzniku škody na straně věřitele dochází, jakmile vzhledem k okolnostem případu je nepochybné, že pohledávka je definitivně nevymahatelná, a to na všech solidárních dlužnících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2024/2012). Vzhledem k tomu, že se odvolací soud touto otázkou fakticky nezabýval, je jeho právní posouzení nároku žalobce neúplné, a tudíž nesprávné.
K tomu je třeba dodat, že ve vztahu ke společnosti Vicinitex byla tato otázka v zásadě vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 33 Odo 259/2004, který dospěl k závěru, že žalobci svědčí vlastnické právo k předmětnému vozidlu a společnost Vicinitex do tohoto vlastnického práva neoprávněně zasahovala tím, že měla vozidlo ve svém držení a odmítala je vydat.
Tento závěr však nevylučuje, že vedle společnosti Vicinitex může být za původního dlužníka žalobce považována také společnost MUXXX IMPEX, pokud taktéž neoprávněně zadržovala žalobcovo vozidlo ve smyslu výše uvedené judikatury a žalobci v důsledku svého protiprávního jednání způsobila škodu, popř. i zprostředkovatel prodeje vozu společnost IMEXI s. r. o., která zjevně porušila smluvní povinnost, v důsledku čehož se předmětný vůz dostal ze sféry dispozice žalobce a došlo ke vzniku tvrzené škody.
Pokud žalobce následně v řízení prokáže, že vůči původnímu dlužníkovi (či dlužníkům) svůj nárok na náhradu škody nemohl vymoci právě v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce původního řízení, bude dána příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem státu a vznikem škody na straně žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), za níž by tak odpovídal stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“.
V této souvislosti odvolací soud nepřehlédne závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013. V něm Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž zatímco při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, která představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, se na řízení hledí jako celek, tj. celková délka řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) se nahlíží optikou kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. V případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, již mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup (§13 odst. 1 věta první OdpŠk) nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu. Z uvedeného vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající ve ztrátě pohledávky v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly.
Nejvyšší soud shrnuje, že právní závěry, kterými odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí, nemohou z výše uvedených důvodů obstát, a proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupil k jeho zrušení, včetně navazujících výroků o náhradě nákladů (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 ve spojení s §243g odst. 1, částí věty první za středníkem, o. s. ř.). Jeho úkolem tak bude zejména posoudit, zda některá (či některé) ze zmíněných společností odpovídají za žalobcem tvrzenou škodu, a následně, zda se žalobce mohl vůči této společnosti (případně těmto společnostem) úspěšně domoci její náhrady v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 6 C 120/95 a následně pod sp. zn. 6 C 75/2003.
Podle §243 g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu