ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.259.2004.1
sp. zn. 33 Odo 259/2004-150
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. M., proti žalované V., o vydání osobního automobilu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 75/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 1998, č. j. 13 Co 474/96-84, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 1998, č. j. 13 Co 474/96-84, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. dubna 1996, č. j. 6 C 120/95-49, tak, že žalované bylo uloženo vydat žalobci automobil značky R., se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 1996, č. j. 13 Co 474/96-84, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po původně žalované společnosti M. I. (dále též „původní žalovaná“), domáhal vydání automobilu zn. R. (dále jen „předmětný automobil“ či „automobil“). Uváděl, že společnost I. (tato společnost ke dni 30. 12. 2003 zanikla - dále jen „společnost I.“, resp. „zmocněnec“), s níž uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění uzavření kupní smlouvy s třetí osobou ohledně předmětného automobilu za cenu 850.000,- Kč, prodala automobil původní žalované za kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Tím překročila zmocnění dané jí žalobcem na základě plné moci. Žalobce se proto domáhá ochrany svého vlastnického práva ve smyslu §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“).
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. dubna 1996, č. j. 6 C 120/95-49, zamítl žalobu, aby byla původní žalované uložena povinnost vydat žalobci předmětný automobil, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost I. (s předmětem podnikání obstaravatelská činnost při prodeji ojetých motorových a nemotorových vozidel) uzavřela coby zprostředkovatelka dne 8. 9. 1994 se žalobcem coby zájemcem zprostředkovatelskou smlouvu za účelem zajištění příležitosti pro zájemce uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou na prodej automobilu, která mimo jiné v čl. I. odst. 3 obsahovala ujednání, že požadovaná cena za prodej předmětného automobilu činí 850.000,- Kč, přičemž zprostředkovatelka je oprávněna se od této požadované ceny odchýlit při zprostředkování a následném uzavření kupní smlouvy v zastoupení zájemce o částku 50.000,- Kč. Téhož dne žalobce udělil společnosti I. plnou moc k uzavření kupní smlouvy v rozsahu vymezeném zprostředkovatelskou smlouvou. Společnost I. jménem žalobce uzavřela s původní žalovanou dne 17. 10. 1994 kupní smlouvu o prodeji automobilu za kupní cenu ve výši 500.000,- Kč. Předmětná kupní smlouva byla sjednána a podepsána zaměstnankyní společnosti I. G. B., která tento právní úkon učinila v souvislosti s předmětem činnosti této společnosti a za situace, kdy kupující - původní žalovaná nemohla o případném překročení oprávnění touto zaměstnankyní vědět. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že z kupní smlouvy vznikly práva a povinnosti pouze společnosti I. (§20 odst. 2 obč. zák.), po níž se může žalobce domáhat vyplacení kupní ceny poskytnuté původní žalovanou. Uzavřel tedy, že původní žalovaná není v tomto řízení věcně pasivně legitimována. Námitce žalobce, že kupní smlouva je neplatná, protože společnost I. k jejímu uzavření nezmocnil, nepřisvědčil, neboť ze zprostředkovatelské smlouvy a plné moci ze dne 8. 9. 1994 vzal za prokázané, že uvedená společnost byla oprávněna kupní smlouvu za žalobce uzavřít za podmínek stanovených ve zprostředkovatelské smlouvě.
Poté, co proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, bylo zjištěno, že původní žalovaná předmětný automobil prodala kupní smlouvou uzavřenou v měsíci srpnu 1996 společnosti V. (dále jen „společnost V.“). Na základě této skutečnosti žalobce při jednání před odvolacím soudem dne 4. 12. 1997 uplatnil procesní nástupnictví formou singulární sukcese společnosti V.
Rozsudkem ze dne 6. srpna 1998, č. j. 13 Co 474/96-84, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované společnosti V. povinnost vydat žalobci předmětný automobil do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Především konstatoval, že kupní smlouvou uzavřenou v srpnu 1996 došlo k převodu práv a povinností spojených s předmětem řízení, kterým je předmětný automobil, z původní žalované na společnost V., aniž dosavadní účastník na straně žalované pozbyl způsobilost být účastníkem řízení. V důsledku uplatněné singulární sukcese proto v dalším průběhu odvolacího řízení jednal se společností V., která se stala procesním nástupcem původně žalované společnosti. Ztotožnil se sice se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, nikoli však s jeho právními závěry. V prvé řadě dovodil, že zaměstnankyně společnosti I. (zmocněnce) G. B., která kupní smlouvu s původní žalovanou uzavřela, učinila tento právní úkon za právnickou osobu v souladu s §20 odst. 2 obč. zák., neboť - jak bylo zjištěno z výpovědi jednatele této právnické osoby - uvedená zaměstnankyně tyto úkony za svého zaměstnavatele běžně činila a předmětný úkon - jak bylo zjištěno z výpisu z obchodního rejstříku této společnosti – se týkal předmětu její činnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná, neboť žalobce není obsahem kupní smlouvy ze dne 17. 10. 1994 vázán (§33 odst. 1 obč. zák.) a žalovaná mu předmětný automobil neoprávněně zadržuje. Uvedený závěr učinil na základě zjištění, že společnost I. coby zmocněnec uzavřením kupní smlouvy s původní žalovanou překročila, pokud jde o výši sjednané kupní ceny, plnou moc udělenou jí žalobcem (zmocnitelem), který poté, co se o překročení zmocnění v průběhu prosince 1994 a počátkem ledna 1995 dozvěděl, oznámil původní žalované dopisem ze dne 9. 1. 1995 (tedy bez zbytečného odkladu), že tuto kupní smlouvu neschvaluje. Na okraj ještě dodal, že žalovaná se může domáhat ochrany svých práv podle §33 odst. 2 věty druhé obč. zák. proti společnosti I., jež je ve vztahu k ní z kupní smlouvy v důsledku překročení oprávnění zavázána.
K dovolání žalované společnosti V. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28. července 1999, č. j. 25 Cdo 458/99-102, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v posuzované věci nedošlo k procesnímu nástupnictví společnosti V. v důsledku singulární sukcese. Uvedl, že procesní nástupnictví je důsledkem výlučně té situace, kdy v průběhu řízení účastník objektivně pozbyde způsobilosti být účastníkem řízení; singulární sukcese tento právní následek nepřináší a nemůže být proto s procesním nástupnictvím podle §107 o. s. ř. spojována. Odvolací soud proto jednal s někým (a uložil mu povinnost), kdo se účastníkem řízení nestal, zatímco o nároku žalobce vůči skutečně žalovanému subjektu, jenž svého procesního postavení žádným účinným způsobem nepozbyl, nerozhodl.
Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 24. ledna 2002, č. j. 13 Co 686/99-127, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 1996, č. j. 6 C 120/95-49, ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odvolacím řízení přitom jednal se společností M. I., a protože tato původní žalovaná již neměla v držení předmětný automobil, jehož vydání se žalobce domáhá, dovodil nedostatek věcné pasivní legitimace a napadené rozhodnutí ve věci samé potvrdil (i když se jinak s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil).
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 6. ledna 2003, sp. zn. I. ÚS 272/02, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 13 Co 686/99, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 458/99, a současně zamítl návrh vedlejšího účastníka řízení společnosti V. na náhradu nákladů řízení. Důvodné shledal námitky stěžovatele, že obecné soudy neaplikovaly zákon v zájmu zajištění ochrany jeho vlastnického práva a že v otázce singulární sukcese nerozhodují jednotně (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000). Za situace, kdy otázka procesního nástupnictví formou singulární sukcese byla v judikatuře obecných soudů řešena nejednotně a svoji sjednocovací funkci v tomto směru nesplnil ani Nejvyšší soud, považoval za ústavně konformní řešení dvou odlišných výkladů stejného ustanovení jednoduchého práva takovou interpretaci, která je v konkrétním případě s ústavně zaručenými základním právy a svobodami souladná. Dospěl tedy k závěru, že stěžovatel - žalobce řádně uplatnil procesní nástupnictví společnosti V. z důvodu singulární sukcese při jednání u odvolacího soudu dne 4. 12. 1997 a že na nalézacích soudech bude, aby náležitě posoudily, zda se o zásahy do jeho vlastnického práva skutečně jedná či nikoli.
S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu České republiky Nejvyšší soud České republiky znovu projednal a rozhodl dovolání ze dne 2. 12. 1998, jímž žalovaná společnost Vicinetix napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 1998, č. j. 13 Co 474/96-84. Přípustnost tohoto dovolání žalovaná opřela o §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“) a výslovně v něm označila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. vytkla odvolacímu soudu nesprávný postup spočívají v tom, že v rozporu s §92 o. s. ř. připustil záměnu účastníků na straně žalované bez souhlasu účastníků, o záměně nevydal žádné rozhodnutí, o jejím provedení ji nevyrozuměl a nedoručil jí žalobu, čímž jí byla odepřena možnost řádně se před soudem hájit. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. namítla, že odvolací soud rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, když pominul podstatné skutečnosti vyplývající z účastnické výpovědi žalobce, že žalobce od zmocněnce obdržel část kupní ceny ve výši 190.000,- Kč a že podal na jednatele společnosti zmocněnce V. P. trestní oznámení. V souvislosti s posledně uvedenou skutečností se měl soud zabývat tím, zda projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené s ohledem na případné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vedeném proti jednateli zmocněnce. Za použití dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. napadla správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který jí uložil povinnost vydat automobil, aniž se zabýval vypořádáním kupní ceny. I nadále je přesvědčena, že pokud zmocněnec překročil rozsah svého oprávnění jednat jménem žalobce pouze v otázce kupní ceny, je ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. zmocněnec v otázce kupní ceny zavázán sám. Žalobce je proto pouze oprávněn požadovat po zmocněnci doplacení rozdílu mezi kupní cenou zaplacenou původní žalovanou podle sjednané kupní smlouvy a kupní cenou podle zprostředkovatelské smlouvy, a nikoli požadovat po žalované vydání automobilu. Žalovaná není srozuměna ani s rozhodnutím o nákladech řízení, jelikož vstoupila do řízení bez své vůle a svým jednáním (stejně jako původní žalovaná) nezavdala příčinu sporu. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. srpna 1998 (srovnej část dvanáctou hlavu I. bod 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou (žalovanou) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a zaměřil se na posouzení otázky jeho důvodnosti.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout vždy k tzv. zmatečnostním vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř., a v případě přípustného dovolání i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož jiné vady nebyly dovoláním namítány a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá, zkoumal dovolací soud, zda řízení je postiženo vadou, na níž poukazovala žalovaná a která podle obsahového vylíčení je podřaditelná zmatečnostní vadě podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (naplňující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.)
Ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod R 27/1998 a R 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro stručnost je možno odkázat na závazný právní závěr vyslovený Ústavním soudem České republiky ve shora uvedeném nálezu, že žalobce řádně uplatnil procesní nástupnictví společnosti V. z důvodu singulární sukcese při jednání u odvolacího soudu dne 4. 12. 1997. Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud poté, co byla singulární sukcese doložena, s procesním nástupcem pokračoval v řízení. Jednání nařízené na 8. 1. 1998, k němuž byla společnost V. řádně odvolacím soudem předvolána, bylo k její žádosti odročeno. K dalšímu jednání nařízenému na den 6. 8. 1998, při němž odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem, se žalovaná (ač řádně předvolána) bez omluvy nedostavila. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zachoval zákonem předepsaný postup a že žalované nebyla znemožněna realizace jejích procesních práv. Lze připomenout, že nejenom v případě universální sukcese, ale i v případě sukcese singulární přecházejí na sukcesora i práva a povinnosti dosavadního účastníka řízení s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna (tak jak tomu bylo v tomto případě). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, a ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněná časopise v Soudní judikatura pod č. 11/1997 a č. 82/1997, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I., pod č. 171). K námitkám žalované se patří ještě dodat, že dojde-li k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese, stane se tak bez ohledu na vůli nástupce, který pokračuje v řízení na místě svého předchůdce, tj. jsou pro něho závazné procesní úkony učiněné předchůdcem a hmotněprávní i procesní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány. Nebylo proto třeba, aby odvolací soud žalované doručoval žalobu, neboť ta již byla doručena původní žalované.
Pokud jde o námitku žalované, že se odvolací soud nezabýval možnou překážkou věci rozsouzené v souvislosti se zjištěním, že žalobce podal na jednatele společnosti zmocněnce V. P. trestní oznámení a že v rámci trestního řízení mohl proti jednateli uplatnit nárok na náhradu škody (námitku podřaditelnou pod zmatečnostní vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), postačí uvést jen to, že úspěšnost této námitky je vyloučena již tím, že se nejedná o tutéž věc mezi týmiž účastníky (§159 odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že pominul podstatnou skutečnost vyplývající z účastnické výpovědi žalobce, a to že od zmocněnce obdržel část kupní ceny ve výši 190.000,- Kč.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazku 1, pod č. C 8).
V daném případě pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. žalobci svědčí právo na ochranu proti žalované, která do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, není žalovanou namítaná skutečnost rozhodující - její zjištění nebylo z hlediska právního posouzení dané věci odvolacím soudem podstatné (jak ostatně vyplyne z posouzení oprávněnosti následujícího dovolacího důvodu). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že skutková námitka žalované nenaplňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. a při právním posouzení věci vyšel ze stejného skutkového základu jako soud odvolací.
V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž je možno namítat nesprávné právní posouzení věci, žalovaná dovolacímu přezkumu otevřela řešení právní otázky, zda z jednání, jímž zmocněnec překročil oprávnění jednat za zmocnitele, je ve vztahu k zmocniteli zavázán zmocněnec či osoba, se kterou bylo jednáno - zde původní žalovaná (resp. její právní nástupce).
Nesprávným právním posouzení věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §33 odst. 1 obč. zák. překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán, jen pokud toto překročení schválil. Neoznámil-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil. Podle odst. 2 téhož ustanovení překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním.
Uvedené ustanovení upravuje smluvní zastoupení, kdy rozsah oprávnění zmocněnce je vymezen plnou mocí (§31 odst. 1 obč. zák.). Otázku vázanosti zmocnitele právními účinky právního úkonu učiněného za okolností, kdy zmocněnec překročil rozsah svého oprávnění, upravuje §33 odst. 1 obč. zák. Podle něho překročí-li zmocněnec své oprávnění plynoucí z plné moci, je zmocnitel vázán právními účinky tohoto překročení jen tehdy, jestliže překročení dodatečně schválil (tzv. ratihabice). Toto dodatečné schválení pak znamená, že vznikají stejné právní účinky, jako kdyby byl právní úkon již původně učiněn zmocněncem v rozsahu jeho oprávnění jednat. Jestliže však zmocnitel neoznámil osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu, poté co se o překročení oprávnění dozvěděl, nastává nevyvratitelná právní domněnka, že překročení schválil. Jinými slovy řečeno, zmocnitel je vázán jednáním zmocněnce, který překročil oprávnění vyplývající z plné moci, nejen tehdy, jestliže překročení oprávnění vyplývající z plné moci výslovně schválil, ale i tehdy, jestliže svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce neoznámil druhé straně bez bytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění z plné moci dozvěděl. Ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. pak upravuje podmínky, za kterých je ve vztahu k druhé straně (tj. ve vztahu k osobě, se kterou zmocněnec jednal) zavázán z jednání překračujícího oprávnění vyplývajícího z plné moci zmocněnec sám. Tak je tomu tehdy, jestliže zmocnitel, za něhož bylo jednáno, překročení plné moci dodatečně neschválil.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že společnost I., ač byla jako zmocněnec oprávněna jménem žalobce (zmocnitele) uzavřít kupní smlouvu o prodeji předmětného automobilu za kupní cenu ve výši 850.000,- Kč s možnou odchylkou ve výši 50.000,- Kč, uzavřela s původní žalovanou kupní smlouvu, v níž byla sjednána kupní cena ve výši 500.000,- Kč. Žalobce poté, co se šetřením na policii v prosinci 1994 a předložením kupní smlouvy původní žalovanou v lednu 1995 dozvěděl o prodeji automobilu zmocněncem, oznámil původní žalované dopisem ze dne 9. 1. 1995, že kupní smlouvu neschvaluje. Dovolací soud považuje za správný právní závěr odvolacího soudu vycházející z takto zjištěného skutkového stavu věci (jehož správnost se žalované nepodařilo zpochybnit), že společnost I. při uzavírání kupní smlouvy překročila své oprávnění vyplývající z plné moci a že žalobce ve smyslu §33 odst. 1 obč. zák. není uvedenou kupní smlouvou vázán, neboť oznámil původní žalované (tj. osobě, s níž zmocněnec jednal) svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl. Není-li žalobce právními účinky kupní smlouvy vázán (jinými slovy řečeno, je-li kupní smlouva ve vztahu k němu právně neúčinná), pak mu logicky i nadále svědčí vlastnické právo k automobilu a oprávněně se domáhá ochrany svého vlastnického práva žalobou na jeho vydání (§126 odst. 1 obč. zák.) proti žalované (coby právnímu nástupci původní žalované), která předmětný automobil má ve svém držení a odmítá jej žalobci vydat (tj. neoprávněně do vlastnického práva žalobce zasahuje). Z uvedených důvodů je nepřípadná argumentace žalované, že v souvislosti s vydáním automobilu měla být současně vypořádána i kupní cena. Je třeba zdůraznit, že předmětem sporu není plnění z neplatného právního úkonu (na které dopadá §457 obč. zák.), nýbrž plnění z neúčinného právního úkonu, kdy povinnost vrátit věc není vázána na vzájemnou povinnost vrátit kupní cenu. Obdobně nemohla mít úspěch ani námitka žalované, že není ve sporu pasivně legitimovaná, zdůvodněná tím, že žalobci ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. svědčí jedině nárok na úhradu kupní ceny v předpokládané výši proti společnosti I. Jak bylo výše vysvětleno, uvedené ustanovení řeší pouze následky překročení plné moci ve vztahu mezi zmocněncem a osobou, s níž zmocněnec jednal, a nikoli ve vztahu mezi zmocněncem a zmocnitelem; při splnění v něm stanovených předpokladů poskytuje právní ochranu osobě, s níž bylo jednáno, proti zmocněnci, který jednal za zmocnitele. Je-li tedy kupní smlouva, která byla s původní žalovanou uzavřena jménem žalobce společností IMEXI, vůči žalobci právně neúčinná (neboť ji žalobce dodatečně neschválil), je z tohoto právního úkonu přímo ve vztahu k žalované zavázána společnost I. Protože odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správné ustanovení, které správně vyložil, a ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry, nebyl ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. užit opodstatněně.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že žalované se nepodařilo prostřednictvím dovolacích výtek zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, a proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolacími námitkami, jimiž žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, se dovolací soud nemohl zabývat, jelikož v posuzované věci přípustnost dovolání proti těmto výrokům podle §237 odst. 1 o. s. ř. z obsahu spisu nevyplynula, a jinak přípustné není (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 25 Cdo 124/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 98/98). Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení bylo proto pro nepřípustnost odmítnuto (§243b odst. 4 věty první, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu