ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.543.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 543/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) I. P. , a b) J. H. , zastoupených JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5, proti žalovaným 1) AGRO Měřín, a. s. , se sídlem v Měříně, Zarybník 516, identifikační číslo osoby 49434179, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, a 2) Ing. J. P. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 160/2001, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 16. října 2012, č.j. 54 Co 376/2012-438, takto:
I. Dovolání žalované 1) proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 16. října 2012, č.j. 54 Co 376/2012-438, kterým byl ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. ledna 2012, č.j. 10 C 160/2001-401, tak, že bylo určeno, že F. P., zemřelý dne 17. března 2004, byl ke dni své smrti spoluvlastníkem ideální jedné poloviny v cit. výroku specifikovaných pozemků, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.093- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Boženy Zmátlové, advokátky se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2012, č. j. 10 C 160/2001, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že F. P., zemřelý dne 17. března 2004, byl ke dni své smrti vlastníkem jedné ideální poloviny specifikovaných pozemků (výrok I.), a navazujícími výroky (II. až IV.) rozhodl o náhradě nákladů. Soud prvního stupně se (poté, co v řízení připustil změnu žaloby reflektující pozemkové úpravy, jimiž byly dotčeny předmětné pozemky) zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy, kterou dne 30. dubna 1998 uzavřeli za prodávající stranu spoluvlastníci (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) ve smlouvě uvedených pozemků Ing. J. P. (žalovaný 2/) a shora již označený F. P. „zastoupený na základě plné moci ze dne 14. 4. 1998 zmocněncem Ing. P. P.…“ , a za prodávající (nyní) žalovaná 1), a jejíž čl. 3 byl tohoto znění:
„Dohodnutá kupní cena
1. Prodávající touto smlouvou prodávají kupujícímu nemovitosti uvedené v čl. 2 této smlouvy, se všemi jejich součástmi a příslušenstvím, za dohodnutou kupní cenu pozemků v částce 62.871,-- Kč…s tím, že cena lesních porostů bude mezi nimi dodatečně dohodnuta dle upřesněného znaleckého posudku. Kupující tyto nemovitosti za takto dohodnutou kupní cenu od prodávajícího kupuje do svého výlučného vlastnictví. Upřesnění znaleckého posudku předloží prodávající. Kupující se zavazuje dohodnutou kupní cenu zaplatit v hotovosti ze své pokladny k rukám společného zmocněnce prodávajících pana Ing. P. P. do 14 dnů po obdržení této smlouvy od Katastrálního úřadu, opatřené doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Tím bude dohodnutá kupní cena mezi účastníky vypořádána.
2. Pro případ prodlení kupujícího se zaplacením dohodnuté kupní ceny sjednávají smluvní strany pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení až do úplného zaplacení dohodnuté kupní ceny.“
Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že v daném případě „kupní cena byla stanovena určitým způsobem, když účastníci vycházeli z předem vypracovaného znaleckého posudku z 18. 3. 1998, pouze s ohledem na složitost posudku, který se zabýval souhrnně oceněním všech lesních porostů právního předchůdce žalobců a 2) žalovaného, když převáděny byly kupní smlouvou jen menší části lesních pozemků, nebyla konkrétní cena uvedena přímo v kupní smlouvě. Takovýto postup je však možný, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 1625/2002 z 28. 1. 2003…“ Konstatoval dále (s ohledem na další žalobní argumentaci, že mezi zmocnitelem a zmocněncem došlo ke kolizi zájmů), že „V daném případě byl však zájem obou (roz. zmocnitele F. P. a zmocněnce Ing. P. P.) shodný, oba měli zájem za co nejvýhodnějších podmínek prodat »roztříštěné« velice těžko prodejné pozemky o malé výměře.“ Ze znaleckých posudků bylo vyvráceno tvrzení žalobců o tom, že předmětnou plnou moc F. P. nepodepsal. Dalším posudkem bylo rovněž prokázáno, že posledně jmenovaný byl v době uzavření kupní smlouvy k tomuto úkonu způsobilý. Protože žalobci nebylo ani tvrzeno, že jejich právní předchůdce od kupní smlouvy odstoupil, nebyla v řízení prokazována tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Konečně se soud prvního stupně vypořádal i s otázkou (žalovaným 2/) zpochybňované pasivní legitimace.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. října 2012, č.j. 54 Co 376/2012-438, ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že F. P., gen. shora, který zemřel dne 17. března 2004, byl ke dni své smrti spoluvlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ označených pozemků (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) (výrok II.) a navazujícími výroky III. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s ohledem na odvolací námitku poukazující na provedené pozemkové úpravy, jimiž byly dotčeny předmětné pozemky, mj. uvedl, že zákon č. 139/2002 Sb. neřeší důsledky pozemkových úprav pro případ, že jsou jimi dotčeny pozemky, ohledně kterých probíhá řízení o určení vlastnického práva. Vyslovil názor, že „tyto důsledky musí být nezbytně stejné, jako zákonem upravené důsledky pro řízení dědické. Dle ust. §11 odst. 1 posléze citovaného zákona, nebylo-li projednáno dědictví po vlastníkovi, jehož pozemky jsou dotčeny pozemkovými úpravami do doby rozhodnutí o přechodu vlastnických práv, jsou předmětem dědictví v souladu se schváleným návrhem namísto původních pozemků zůstavitele. V předmětné věci tak bylo třeba jako na pozemky původně kupní smlouvou převedené pohlížet (jako) na pozemky, které byly na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách namísto těchto pozemků získány.“ Odvolací soud poté dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 30. dubna 1998 je neurčitá, neboť v ní není přesně vymezena kupní cena. „Dohodnutá kupní cena 62.871,- Kč nebyla cenou konečnou. Jednalo se o cenu toliko pozemků, která nezahrnovala cenu trvalých porostů nacházejících se na čtyřech lesních pozemcích. Stran lesních pozemků přitom bylo dohodnuto, že tato bude dohodnuta dodatečně, dle upřesněného znaleckého posudku. Argumentace žalovaných, že cena byla i ohledně porostu stanovena dostatečně určitě, neboť kupní smlouva v této části odkazovala i ohledně porostu na již existující znalecký posudek (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002) byla nepřípadná. Dle zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu není vyloučeno, aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, musí se však tak stát způsobem, který bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy. Tomuto požadavku nevyhovuje odkaz na znalecký posudek, který bude teprve v budoucnu vypracován. Podmínky vymezené výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu pro stanovení ceny jiným způsobem než peněžní částkou tak nebyly splněny.“ Odvolací soud dále přisvědčil odvolatelům i potud, že „Ing. P. P. nemohl F. P. pro rozpor s jeho zájmy zastupovat ani při uzavírání kupní smlouvy z 30. 4. 1998 (§22 odst. 2 obč. zák.) a proto je třeba takto uzavřenou smlouvu považovat za neplatnou i pro rozporu se zákonem dle ust. §39 obč. zák.“ Tento svůj závěr odůvodnil tím, že v dané věci je „zjevné, že Ing. P. P. se na základě plné moci z 14. 4. 1998 pokusil připravit F. P., otce žalobců, o jeho spoluvlastnický podíl na nemovitostech za zcela neodpovídající cenu, řádově nižší, než byla cena obvyklá. To podporuje závěr žalobců o tom, že Ing. P. P. jednal v rozporu se zájmy jím zastupovaného F. P. a z tohoto důvodu jej též o svých krocích neinformoval. Stejný závěr konečně podporuje i svědecká výpověď Ing. P. P. v části, ve které uvedl, že kupní cenu ze smlouvy z 30. 4. 1998 F. P. vyplatil – a to po srážce nákladů asi ve výši 2.000,- Kč. Na prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na nemovitostech přesahující 55.000 m2, včetně 2.545 m2 lesních pozemků s hodnotnými trvalými porosty, jehož výsledkem mělo být získání pouze částky 2.000,- Kč, bez jakéhokoliv jiného profitu, zjevně otec žalobců nemohl mít jakýkoliv zájem.“ Odvolací soud z těchto důvodů shledal tedy předmětnou kupní smlouvu neplatnou ve smyslu §37 odst. 1 a §39 obč. zák. a zdůraznil, že za této situace bylo pro rozhodnutí bezvýznamným, zda žalovaná 1) „byla v době uzavření smlouvy či i po ní v dobré víře v řádnost uzavírání kupní smlouvy a v nabytí vlastnického práva na jejím základě. I v případě existence dobré víry by tato s ohledem na absolutní neplatnost kupní smlouvy a její důvody (kdy se nejednalo o nabytí od osoby, jejíž vlastnické právo bylo následně zpochybněno, závěry vyslovené Ústavním soudem např. v nálezech z 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, či z 11. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 165/11, se v tomto případě neuplatnily) mohla mít v tomto případě význam pouze pro možné vydržení vlastnického práva žalovanou. Protože se však jednalo o vlastnické (spoluvlastnické) právo k nemovitostem, činila vydržecí doba 10 let (§134 odst. 1 obč. zák.). Otec žalobců však žalobu podal již 27. 6. 2001, tedy v době hluboce před uplynutím vydržecí doby, k vydržení vlastnického práva první žalovanou tak dojít nemohlo.“
Proti tomuto rozsudku, a to jak do meritorního výroku I., tak i do nákladových výroků II. až VIII., podala v zákonné lhůtě prostřednictvím svého advokáta dovolání žalovaná 1) (dále již „dovolatelka“). Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Neztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu, který s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1625/2002 shledal předmětnou kupní smlouvu ze dne 30. dubna 1998 za neurčitou, a tudíž absolutně neplatnou ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Kupní cena byla v daném případě stanovena určitým způsobem, „kdy při stanovení ceny za lesní porosty je ve smlouvě sdělen odkaz na jejich znalecké ocenění. Kupní cena byla v tomto případě stanovena zcela určitě, kdy bylo vycházeno z předem vypracovaného posudku ze dne 18. 3. 1998, pouze s ohledem na složitost tohoto posudku, který se zabýval souhrnně oceněním všech lesních porostů na pozemcích právního předchůdce žalobců a žalovaného č. 2), nebyla kupní cena za lesní porosty uvedena přímo v kupní smlouvě. Předem vypracovaný znalecký posudek však jednoznačně určil výši kupní ceny za lesní porosty v době uzavření kupní smlouvy, přičemž smluvní strany tuto skutečnost po té deklarovaly v dohodě o ceně lesních pozemků ze dne 7. 5. 1998.“ Dovolatelka dále rozporuje závěr odvolacího soudu stran kolize při zastupování právního předchůdce žalobců žalovaným 2) a v dovolání předkládá argumentaci, jež má vytěsňovat učiněný závěr v napadeném rozsudku. Závěrem zpochybňuje napadené rozhodnutí s ohledem na pozemkové úpravy, jimiž byly dotčeny předmětné pozemky. Namítá, že na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. dubna 2011, č.j. 63176/2011-MZE-130766, o schválení komplexních pozemkových úprav U. a navazujícího rozhodnutí téhož úřadu ze dne 4. září 2011, č.j. 148077/2011, pozbyla, s výjimkou v k. ú. U. u V. M., ke všem (před změnou žaloby) k původně označeným pozemkům své vlastnické právo a namísto nich nabyla vlastnické právo k pozemkům v témže katastrálním území. Vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil, že zákon č. 139/2002 Sb. neřeší důsledky pozemkových úprav pro případ, že jsou jimi dotčeny pozemky, ohledně kterých probíhá řízení o určení vlastnického práva. Chybně odvolací soud dospěl k právnímu názoru, že tyto důsledky musí být nezbytně stejné, jako zákonem upravené důsledky pro řízení dědické ve smyslu §11 odst. 11 cit. zákona. Dovolatelka má naopak za to, že mezeru v právní úpravě ohledně důsledků pozemkových úprav pro případ, že jsou jimi dotčeny pozemky, ohledně kterých probíhá řízení o určení vlastnického práva, nelze vyplnit úpravou pro dědické řízení podle §11 odst. 11 zákona č. 139/2002 Sb. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v jeho napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání (učiněném prostřednictvím jejich advokátky) odmítli uplatněnou dovolací argumentaci a zcela se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolatelka pominula, že jednající osoby o uzavření kupní smlouvy nebyly samy schopny dle tohoto posudku kupní cenu stanovit, neboť znalecký posudek byl nesrozumitelný. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu České republiky. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu o rozporu zájmu žalovaného 2) se zájmy jeho zmocnitele F. P. Oba soudy postupovaly zcela správně i v otázce řešení důsledku pozemkových úprav. Žalobci nejsou pouze přesvědčeni o správnosti postupu odvolacího soudu ohledně (dovoláním však nenapadeného) výroku II. stran pasivní legitimace žalovaného 2) v této věci a za tím účelem prezentují svůj právní názor, a to v návaznosti na to rozporují i nákladový výrok III. Své vyjádření uzavírají s tím, že „Jestliže jsme sami dovolání nepodali, pak jen s ohledem na to, že řízení trvá již 12 let a chtěli jsme již celou záležitost ukončit, a případně jednat i s prvým žalovaným o dalším řešení a využití pozemku, což on sám nabídl, namísto dohody však podal dovolání.“
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání dovolatelky, řádně zastoupené advokátem, bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Odvolací soud se v rámci odvolacího přezkumu zabýval otázkou platnosti již shora cit. kupní smlouvy ze dne 30. dubna 1998, přičemž dospěl k závěru, že uvedená listina označená jako kupní smlouva obsahuje dva právní úkony – dvě kupní smlouvy (dále již „kupní smlouva“), jejichž předmětem byl převod spoluvlastnických podílů (v rozsahu ideální jedné poloviny) označených pozemků ze spoluvlastnictví žalovaného 2) a F. P. do vlastnictví žalované 1). Správně přitom uzavřel, že tato kupní smlouva je pro absenci přesného vymezení kupní ceny neurčitá a je tedy ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatným právním úkonem. Učiněný odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, je zcela případný, neboť v tomto judikátu (který dovolatelka ve své argumentaci nesprávně interpretuje) byl zaujat právní názor, že sice není vyloučeno, aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným způsobem než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy, neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích podstatných náležitostech. Tomuto požadavku by samozřejmě vyhovoval odkaz na konkrétní již existující znalecký posudek o ceně prodávané věci, jelikož ze závěrů tohoto posudku by bylo možno v okamžiku uzavření smlouvy bez jakýchkoli pochyb stanovit přesnou finanční částku. Naproti tomu – jak vyložil dovolací soud např. v usnesení ze dne 11. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 3101/2008 (všechna rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách tohoto soudu www.nsoud.cz ) – pokud by určení kupní ceny ve smlouvě bylo omezeno odkazem na znalecký posudek, který bude teprve v budoucnu vypracován, nemohlo by jít o určitý, a tedy platný právní úkon (§37 odst. 1 obč. zák.), neboť ani samotným účastníkům smlouvy by v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou cenu je věc vlastně prodávána, a tento nedostatek by nebylo možno překlenout ani výkladem.
Jestliže tedy podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu, pak z cit. ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena. Kupní cena představuje účastníky sjednanou úplatu v penězích za předmět koupě. Není-li kupní cena v kupní smlouvě sjednána určitě, je takový právní úkon postižen absolutní neplatností ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. S přihlédnutím k tomu, jak byla v posuzovaném případě předmětná kupní smlouva formulována (viz shora citované předmětné pasáže kupní smlouvy), nebylo objektivně zjistitelné, jaká (celková) peněžní úplata za převody spoluvlastnických podílů k předmětných pozemkům byla účastníky sjednána. Proto právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti této smlouvy ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. je zcela správný a souladný s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Byla-li v tomto směru absolutní neplatností postižena předmětná kupní smlouva, je již pro účely tohoto dovolacího řízení bez významu zabývat se otázkou její neplatnosti v důsledku (odvolacím soudem zjištěné) kolize zájmů mezi zmocnitelem a zmocněncem.
Zásadně významnou pro právní posouzení věci bylo ovšem také vyřešení otázky právních důsledků (v průběhu tohoto soudního sporu) provedených pozemkových úprav původně v žalobě označených pozemků ve smyslu zákona č. 39/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v předmětném znění (dále již „zákon č. 39/2002 Sb.“ nebo „zákon o pozemkových úpravách“). Jak již konstatoval odvolací soud, v průběhu řízení došlo (s výjimkou pozemku v cit. katastrálním území) k pozemkovým úpravám, kdy v souvislosti s již shora cit. rozhodnutími pozemkového úřadu pobyla dovolatelka své vlastnické právo ke všem nemovitostem, podle kterých došlo ke vkladu vlastnického práva v její prospěch podle kupní smlouvy ze dne 30. dubna 1998 a namísto nich nabyla vlastnické právo k pozemkům jiným, rovněž shora již specifikovaným. Odvolací soud zde dospěl k právnímu názoru, že i když zákon o pozemkových úpravách neřeší důsledky pozemkových úprav pro případ, že jsou jimi dotčeny pozemky, ohledně kterých probíhá řízení o určení vlastnického práva, musí být tyto důsledky nezbytně stejné, jako v případě zákonem upravených důsledků pro řízení dědické.
Podle §11 odst. 11 zákona č. 39/2002 Sb. nebylo-li projednáno dědictví po vlastníkovi, jehož pozemky jsou dotčeny řešením ve smyslu §2, do doby rozhodnutí o přechodu vlastnických práv podle odstavce 8, jsou předmětem dědictví pozemky v souladu se schváleným návrhem (odstavec 4), namísto původních pozemků zůstavitele. V těchto případech bude po právní moci rozhodnutí podle odstavce 8 evidován v katastru nemovitostí jako vlastník takového předmětu dědictví zůstavitel, a to až do doby provedení záznamu o změně vlastnických a jiných věcných práv ve prospěch dědiců.
Neplatnost právního úkonu vyjádřená v §37 obč. zák. je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího, že právní úkon je neplatný (srov. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSST, ČSR a SSR 1970-1983, vydaný Nejvyšším soudem ČSSR, SEVT Praha, str. 459). Absolutní neplatnost právního úkonu tedy působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 8. 1974, sp. zn. 3 Cz 32/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 33/1975).
V poměrech dané věci lze pak uzavřít, že byl-li před rozhodnutím o pozemkových úpravách spoluvlastníkem předmětných pozemků F. P., který vzhledem k absolutní neplatnosti jím uzavřené kupní smlouvy své spoluvlastnické právo k tomuto nemovitému majetku nepozbyl, je logické, že de lege lata nastal právní stav, kdy po smrti tohoto převodce uvedené pozemky se staly předmětem dědictví, které však v uvedenou dobu projedná(vá)no nebylo, a proto nastala situace právně reglementovaná §11 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách, tj., že předmětem dědictví se stávají ty pozemky, které byly předmětem realizované pozemkové úpravy ve smyslu cit. zákona. Opačný výklad by vedl k tomu, že by se zcela vytěsnil právní důsledek absolutní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti od samého počátku (ex tunc), což je závěr zjevně nesprávný a proto i v uvedených skutkových poměrech nepřijatelný (současně se připomíná hmotněprávní notorieta, že smrt fyzické osoby je v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí universální sukcese podle §460 a násl. obč. zák. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, avšak s ohledem na princip ingerence státu při nabývání dědictví, dědictví musí být soudem projednáno a rozhodnuto; teprve usnesením soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele). Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že i na daný případ doléhalo ustanovení §11 odst. 11 zákona o pozemkových úpravách, jde o věcně správný právní závěr, byť k němu odvolací soud dospěl na základě odlišné právní argumentace.
Rozsudek odvolacího soudu, kterým byl ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo určeno, že F. P., zemřelý dne 17. března 2004, byl ke dni své smrti spoluvlastníkem ideální jedné poloviny specifikovaných pozemků, je tedy z vyložených důvodů věcně správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu dovolání dovolatelky podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání dovolatelky proti vedlejším výrokům III. až VIII. napadeného rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle §238, §238a a §239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003). Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky proti těmto nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání dovolatelky bylo zamítnuto a že žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, vznikly náklady dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 13.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (§137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) částku 16.093,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. března 2013
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu