ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.544.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 544/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce O. Š. , zastoupeného Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, proti žalovaným 1) M. B. , zastoupené Mgr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lublaňská 689/40, a 2) nezletilé A. Š. , zastoupené Městskou částí Praha jako kolizním opatrovníkem, o popření otcovství, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 168/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2013, č. j. 17Co 260/2013-55, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen nahradit první žalované na nákladech dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Martiny Váchové, advokátky se sídlem v Praze, Lublaňská 689/40.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 18 C 168/2011-34, žalobu, kterou se žalobce O. Š. domáhal určení, že není otcem druhé žalované, nezletilé A. Š., narozené z první žalované, matky M. B.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že žalobce uznal otcovství k druhé žalované souhlasným prohlášením učiněným dne 16. září 2009 před matričním odborem Úřadu městské části Praha 3, o čemž byl pořízen zápis pod č. j. Matr/1946/09. Později však žalobce pojal podezření, že není biologickým otcem druhé žalované a nechal si proto vyhotovit test DNA u soukromé společnosti, jehož výsledek ze dne 5. srpna 2010 potvrdil, že otcovství žalobce k druhé žalované je vyloučeno.
Na základě výsledku testů DNA zaslal žalobce Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství matrikového otce k nezletilé A. Š. Přípisem ze dne 8. dubna 2011, č. j. 1 NZC 334/2010-12, bylo žalobci sděleno, že Nejvyšší státní zastupitelství dospělo k názoru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro podání návrhu na popření otcovství podle §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že matrikový otec dítě nezplodil.
Následně dne 6. září 2011 podal žalobce žalobu na popření otcovství. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žaloba na popření otcovství je nedůvodná, neboť je podána po uplynutí šestiměsíční zákonné prekluzivní lhůty, kterou stanoví §61 zákona o rodině. V řízení navíc nebylo spolehlivě prokázáno, že žalobce dítě nezplodil. Označení testovaných subjektů ve výsledkové zprávě provedeného anonymního testu DNA totiž nekoresponduje se jmény účastníků řízení v projednávané věci. Nicméně takový důkaz by byl s ohledem na uplynutí prekluzivní popěrné lhůty v řízení nadbytečný. Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. srpna 2013, č. j. 17Co 260/2013-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci, tak jak je provedl soud prvního stupně. Zdůraznil zejména, že žaloba byla podána po uplynutí popěrné lhůty, jejímž cílem je stabilizace a neměnnost otcovství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Rozhodnutí soudu odvolacího soudu spočívá dle názoru dovolatele v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a o. s. ř.
Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za protiústavní, neboť zasahuje do jeho ústavně zaručených základních lidských práv a nezohledňuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a judikaturu Ústavního soudu. Dovolatel se domnívá, že stanovená popěrná lhůta v trvání šesti měsíců je nepřiměřeně krátká. Omezení popěrného práva matrikového otce na pouhých šest měsíců je dle názoru dovolatele v rozporu s článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dovolatel se domnívá, že je zasaženo do jeho práva na soukromý a rodinný život, když nemůže popřít otcovství k dítěti, jehož prokazatelně není biologickým otcem. Dovolatel se dále domnívá, že z toho pramení i porušení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny a článku 6 a 13 Úmluvy, neboť fakticky nemá možnost domáhat se svých práv u soudu, respektive tuto možnost má pouze po nepřiměřeně krátkou dobu. V neposlední řadě pak dovolatel uvádí, že bylo zasaženo také do jeho práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 Listiny, neboť je kvůli nevhodně nastavené popěrné lhůtě nucen platit výživné na druhou žalovanou, a to i přesto, že se s ní nestýká, nepodílí se na její výchově a nemá k ní žádný citový vztah. Dovolatel také poukazuje na disproporci v úpravě popěrné lhůty v případě popírání otcovství manžela matky a v případě popírání otcovství určeného na základě souhlasného prohlášení rodičů. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a určil, že dovolatel není otcem nezletilé druhé žalované, A. Š. a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení.
K dovolání se prostřednictvím právní zástupkyně vyjádřila první žalovaná. Ve svém podání ze dne 31. ledna 2014 uvedla, že se stále domnívá, že dovolatel je biologickým otcem druhé žalované, že se s jinými muži v rozhodné době nestýkala a že žalobce nikterak nedoložil, že není otcem druhé žalované nebo že by jejím otcem mohl být jiný muž. První žalovaná dále popírá, že by dovolateli bránila v kontaktu s dcerou. Ztotožňuje s názorem obou soudů, že nárok dovolatele v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty zanikl. Dále poukazuje na časovou prodlevu mezi vyhotovením testu DNA a podáním popěrné žaloby dovolatelem. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 22. srpna 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když dovolatel v svém dovolání předložil soudu otázku, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a sice otázku ústavnosti a proporcionality lhůty stanovené k popření otcovství muže, jehož otcovství bylo stanoveno podle §52 zákona o rodině.
Podle §61 odst. 1 zákona o rodině muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, je může popřít před soudem, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno. Lhůta neskončí před uplynutím šesti měsíců od narození dítěte.
Podle §62 odst. 1 zákona o rodině ve znění účinném v rozhodné době uplynula-li lhůta stanovená pro popření otcovství jedním z rodičů, může nejvyšší státní zástupce, vyžaduje-li to zájem dítěte, podat návrh na popření otcovství proti otci, matce a dítěti.
Jádrem dovolatelových námitek je tvrzení, že zákonná úprava popěrné lhůty, která dovolateli znemožňuje uvést do souladu stav faktický a stav právní, představuje zásah do jeho ústavně zaručených práv. K tomu je třeba předně uvést, že celý systém popírání otcovství, tak jak byl stanoven v zákoně o rodině, je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem a právním otcem, případně i otcem biologickým, existují. Stanovení lhůty, ve které lze otcovství popřít, je výrazem požadavku právní jistoty a stability rodinných vztahů. Možnost popření otcovství totiž nemůže být chápána jako trvalý prostředek vyvázání se z právního postavení otce pro osobu, která současně není otcem biologickým (analogicky rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 677/2013).
Nutnost posuzování, resp. vyvažování jednotlivých dílčích zájmů v řízení o popření otcovství dovodila již dříve judikatura Nejvyššího soudu, od které dovolací soud nevidí důvod se odchylovat. V rozsudku ze dne 14. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, Nejvyšší soud vyslovil, že v řízení o popření a následném určení otcovství je třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989, vyhlášené sdělením č. 104/1991 Sb. - dále jen "Úmluvy o právech dítěte"). V zájmu dítěte je bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodičovství), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství). Není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje.
Rovněž Ústavní soud judikoval, že požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli - podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem pro rozhodování orgánů veřejné moci, přičemž však má dítě na základě čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte rovněž právo znát své biologické rodiče.
Možnost státu omezit popěrné právo matrikového otce v zájmu dítěte na stabilitě rodinných vztahů, stejně jako nutnost poměřovat zájmy všech zúčastněných a posuzovat význam biologického a sociálního rodičovství lze dovodit také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). K té je třeba přihlížet zejména proto, že v přezkoumávané věci je nepochybně dotčeno právo dovolatele na soukromý život, jak koneckonců sám dovolatel uvádí. Zároveň je dotčeno i právo žalovaných na rodinný život. Ve věci Nylund proti Finsku (stížnost č. 27110/95) ESLP odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte. Ve věci Věc Söderbäck proti Švédsku (stížnost č. 24484/97) nebo ve věci Eski proti Rakousku (stížnost č. 21949/03) biologický otec neúspěšně bránil osvojení dítěte. ESLP neshledal zásah do práva na rodinný život chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod s odůvodněním, že za daných okolností a s ohledem na způsob, jakým vnitrostátní soudy posoudily nadřazený zájem dítěte, jakož i na omezené vztahy mezi stěžovatelem a dítětem, byl ESLP přesvědčen, že vnitrostátní rozhodnutí nepřekročilo prostor, jaký vnitrostátní soudy k posouzení mají. V rozhodnutí Rožaňski proti Polsku (stížnost č. 55339/00) ESLP připustil, že v určitých situacích nemusí mít ani biologická realita přednost před právní domněnkou (jež odpovídá realitě sociální). Ve věci Kautzor proti Německu (stížnost č. 23338/09) neshledal ESLP porušení článku 8 Úmluvy v případě, kdy národní soudy neumožnily biologickému otci popřít otcovství otce právního, protože mezi matrikovým otcem a dítětem existovaly blízké rodinné vztahy a popření otcovství by proto nebylo v zájmu dítěte.
S ohledem na vše výše uvedené je zřejmé, že zákonodárce i soudy musí při své činnosti přiznávat přední význam zjištěnému zájmu dítěte. Jeho zájem nemůže být omezován na pouhý požadavek souladu biologického a právního rodičovství, ale je třeba jej hodnotit v širších souvislostech. Takový výklad odpovídá nejen judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, ale plyne i ze samotného ustanovení článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; srov. General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1). Nelze také přehlédnout, že nemožnost popřít otcovství po uplynutí prekluzivní šestiměsíční lhůty stanovené ustanovením §61 zákona o rodině není absolutní. Zákonodárce zohlednil fakt, že situace každého dítě je jiná a existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní šestiměsíční popěrné lhůty, nemusí být v zájmu dítěte. Právě pro tyto situace je do zákona o rodině včleněno ustanovení §62, které umožňovalo (do 31. 12. 2013) nejvyššímu státnímu zástupci popírat otcovství i po této lhůtě, vyžaduje-li to zájem dítěte. Stanovená popěrná lhůta je tedy v souladu s požadavkem na vyvažování zájmů dítěte, biologické matky dítěte, právního otce, který se chce domoci popření otcovství a případně i putativního otce a je třeba ji chápat jako výraz zájmu dítěte na právní jistotě a stabilitě rodinných vazeb, který převáží nad zájmem právního otce domoct se popření otcovství k dítěti, má-li o svém otcovství pochybnosti (byť i důvodné).
Stěžovatel dále uvádí, že lhůta stanovená k popření otcovství určeného souhlasným prohlášením rodičů je disproporční ke lhůtě pro popření otcovství manželem matky dítěte. Přestože délka objektivní popěrné lhůty se v obou případech významně liší, nelze přisvědčit závěrům stěžovatele, že tato odlišnost je nedůvodná. Je třeba totiž poukázat na fakt, že postavení matrikového otce, jehož otcovství bylo určeno podle §51 zákona o rodině, tedy na základě tzv. první domněnky otcovství a postavení muže, jehož otcovství bylo určeno podle §52 zákona o rodině, tedy na základě tzv. druhé domněnky otcovství, se zásadně liší.
Podle §51 odst. 1 zákona o rodině, narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky. V případě manžela matky tak otcovství vzniká, aniž by byl nutný souhlas právního otce. Může tedy docházet k situacím, kdy otec vůbec neví, že je právním otcem dítěte. Z tohoto důvodu je namístě určit delší objektivní popěrnou lhůtu.
Podle §52 odst. 1 zákona o rodině se za otce považuje muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem. V takovém případě tedy otcovství vzniká z vůle právního otce. Sám své otcovství uznává, tedy lze předpokládat, že je přesvědčen o tom, že je otcem dítěte a má v úmyslu převzít rodičovskou zodpovědnost, o dítě se starat a zastávat v jeho životě roli otce sociálního. Zároveň, neboť otcovství vzniká na základě jeho prohlášení, má možnost předem uvážit pochybnosti o svém otcovství a případně je i vyvrátit či potvrdit. Má samozřejmě také možnost prohlášení o určení otcovství neučinit. Takové možnosti manžel matky dítěte nemá, neboť jeho otcovství vzniká nezávisle na jeho souhlasu či někdy dokonce bez jeho vědomí. Nelze tedy přisvědčit názoru dovolatele, že jsou lhůty vzájemně disproporční. Zákonodárce při jejich stanovení vycházel z výrazně odlišného postavení muže, jehož otcovství vzniká na základě první domněnky otcovství a muže, jehož otcovství vzniká na základě druhé domněnky otcovství.
Lze tedy shrnout, že stanovená popěrná lhůta není pouze svévolným omezením práv dovolatele, ale je výrazem provedeného vážení zájmů všech zúčastněných a je nastavena s ohledem na odlišné postavení otců, jejichž otcovství vzniklo na základě různých domněnek otcovství. Z výše vyložených důvodů tak nelze přisvědčit názoru dovolatele, že stanovením objektivní popěrné lhůty v délce šesti měsíců, nebo její aplikací v konkrétním případě dochází k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nelze proto ani přisvědčit jeho názoru, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, ani jeho tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a o. s. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a v dovolacím řízení vznikly první žalované náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, a tak je dovolatel povinen nahradit první žalované její náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby za vyjádření k dovolání určené podle ustanovení §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s ustanovením §7 a s ustanovením §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). První žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 2.178,- Kč, včetně DPH.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu