ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5683.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5683/2017-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti žalované I. Š. , zastoupené JUDr. Věrou Liškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Žitavského 1408, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 8/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017, č. j. 26 Co 91/2017-184, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2016, č. j. 25 C 8/2016-146, zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluvlastníkem v uvedeném rozsahu označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2017, č. j. 26 Co 91/2017-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že předmětná darovací smlouva, od níž žalobce dovozoval své spoluvlastnické právo k uvedenému nemovitému majetku, nebyla za tehdy nezletilého žalobce (obdarovaného) podepsána. Kromě toho žalobce neprokázal, že by tato smlouva nabyla registrací (v předmětném období) účinnosti. Za této situace proto správně soud prvního stupně aplikoval §47 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném od 1. dubna 1983. K otázce vydržení vlastnického práva žalobcem odvolací soud poznamenal, že se jedná o tvrzení nové, uplatněné teprve v odvolacím řízení, ke kterému již nelze přihlížet, kdy žalobci bylo v řízení před soudem prvního stupně poskytnuto řádné poučení podle §119a o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatele“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž ovšem nejsou vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel totiž namítá, že: „on i ostatní účastníci darovací smlouvy byli vždy přesvědčeni, že na žalobce spoluvlastnický podíl platně přešel (tedy dle tehdejších předpisů došlo k registraci této smlouvy státním notářstvím spolu se všemi přílohami dle tehdejších požadavků pro provedení registrace smlouvy a účastníci se dostavili na výzvu notářství k registraci smlouvy).“
K předpokladům přípustnosti dovolání žalobce uvedl, že: „za právní otázku, jež má být vyřešena jinak, resp. jež byla v judikatuře Nejvyššího soudu ČR opakovaně rozhodnuta jinak (dovolatel však v dovolání neoznačuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu) , je právní ochrana vlastnického práva žalobce na základě platného právního titulu k přechodu vlastnického práva, navíc schváleného pravomocným rozhodnutím soudu, který nebyl na vůli od žalobce odlišné z neprokázaného důvodu registrován, oproti vlastnickému právu stávajícího vlastníka na základě o cca 20 let pozdějšího právního titulu, a to od téhož dárce, a to ve všech specifikách konkrétního případu.“
Kromě toho žalobce má za to, že je v dané věci „třeba posoudit, zda nejsou porušena jeho ústavně zaručená základní práva, mezi nimi právo na soudní ochranu na spravedlivý proces.“
Žalobce dále v dovolání namítá, že: „Právní otázkou, kterou měl soud v předcházejícím řízení posoudit, je...v tehdejším právním režimu oddělené vlastnické právo k pozemku a stavbě na tomto pozemku, resp. oddělený režim přechodu vlastnického práva k takovému nemovitému majetku, a to především s důrazem na skutečnost, že stavba v našem případě, kdy došlo k převodu spoluvlastnického podílu na této, nebyla dosud kolaudována. V tomto smyslu se tak žalobce neztotožňuje s nesprávným závěrem odvolacího soudu o stejném právním osudu stavby a pozemku...“
V další části dovolání žalobce namítá, že: „Právní otázka, jež měla být rovněž posouzena jinak, je otázka platnosti darovací smlouvy samé, při závěru soudu o pochybnostech o její platnosti za situace, že v původním soudním spise vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 o schválení úkonu za nezletilého se vyskytuje toliko pare darovací smlouvy s absencí podpisu žalobce jako obdarovaného coby nezletilého.“
V závěru dovolání žalobce vytýká oběma soudům, že se „měly v předcházejícím řízení zabývat žalobcem tvrzeného vydržení spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem, když byl-li prokazatelně žalobce přesvědčen o svém vlastnickém právu od 4. 8. 1982 nejméně do podzimu roku 2012, kdy zjistil v dědickém řízení po své matce, že jako spoluvlastník není zapsán v katastru nemovitostí, resp. do doby právního názoru soudů ve zdejším řízení o skutečnosti, že na základě předmětné darovací smlouvy z r. 1982 a jejím pravomocným schválením soudu na žalobce spoluvlastnické právo nepřešlo, pak je současně povinností soudu zkoumat, zda žalobce vlastnické právo k těmto nemovitostem nevydržel...“
Z vyložených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu „tak, že se žalobce vyhovuje a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.“
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k názoru, že z pohledu shora vyložených čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovolání žalobce neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že předpoklad přípustnosti dovolání je dovolatelem vymezen i tím, že je pro poměry dané věci (jako přiléhající) odkazován na právní názor vyplývající z konkrétního nálezu Ústavního soudu, přičemž např. v nálezu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, pak český orgán ochrany ústavnosti konstatoval, že i nerespektování jeho judikatury je relevantním hlediskem při posuzování přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Nicméně nezbytné je, aby dovolatel takové konkrétní porušení tvrdil s odkazem na příslušné rozhodnutí Ústavního soudu, případně je vymezil natolik konkrétně, aby bylo zřejmé, v čem spatřuje porušení předmětného pravidla ústavně právního předpisu v poměrech jeho případu. Takovému vymezení ovšem nesvědčí formulace, pokud dovolatel v dovolání předkládá Nejvyššímu soudu ke zvážení, aby on sám posoudil souladnost rozsouzené věci s blíže neurčenými ústavně právními předpisy či s pouhým obecným konstatováním, zda případně nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces atd., aniž by sám dovolatel v uvedeném směru vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, respektive k podpoře svých dovolacích námitek alespoň odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17), na jehož podkladě dovozuje takto tvrzené porušení daného (ústavního) předpisu; k takové situaci ovšem v tomto případě nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu