ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5766.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5766/2017-219
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce B. N. , zastoupeného JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Alešem Popelkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 282/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 21 Co 377/2016-151, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 21 Co 377/2016-151, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. března 2016, č. j. 15 C 282/2014-105, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. března 2016, č. j. 15 C 282/2014-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „je vlastníkem pozemku st. p. č., jehož součástí je stavba č. p. , a pozemku p. č. “ [aniž by z výroku bylo zřejmé, v jakém katastrálním území se předmětný pozemek nachází a v jaké obci (případně její části) je označená stavba postavena; z obsahu spisu vyplývá, že předmětný pozemek se nachází v katastrálním území K., a že jeho součástí je zmíněná stavba nacházející se v části obce K. (dále též „předmětné nemovitosti)], a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení prvoinstančního rozsudku) se podává, že soud prvního stupně „provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení...“ , když „případné závěry trestního řízení vedeného proti žalovanému za situace, kdy nebyl projednáván skutek, který je předmětem tohoto řízení, žalobce v trestním řízení nevystupoval jako poškozený, a řízení bylo dosud nepravomocně skončeno zproštěním obžaloby, soud nezohledňoval. Dále...zamítl jako nadbytečný rovněž tak výslech účastníka.“
Po takto subtilně provedeném dokazování a při tvrzení žalobce, že od žalovaného si chtěl pouze půjčit peníze, nikoliv mu prodat předmětné nemovitosti, soud prvního stupně neshledal, že by kupní smlouva ze dne 27. listopadu 2007, v níž žalobce vystupuje jako prodávající předmětných nemovitostí a žalovaný jako kupující, a na základě které byl (ve prospěch žalovaného) povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, je absolutně neplatná, případně že by byla relativně neplatná ve smyslu §49a obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. prosince 2016, č. j. 21 Co 377/2016-151, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ani odvolací soud neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy, či z důvodu, že žalobce tento právní úkon učinil v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, anebo že by jej učinil v omylu vyvolaném žalovaným.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se pochybení odvolacího soudu (obou soudů) ohledně výkladu učiněného právního úkonu (kupní smlouva) ve vazbě na posouzení jeho platnosti, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím (vycházeje z obsahu podaného dovolání), že při řešení uvedené právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), na kterou dovolatel odkazuje, a dále že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. V neposlední řadě dovolatel namítá, že v jeho případě byly splněny podmínky předvídané v §133a o. s. ř., že „bylo povinností soudu přenést důkazní břemeno toho, zda žalobce smlouvám skutečně porozuměl a nepodepisoval je v tísni i toho, zda byl poučen o možnosti od nich případně odstoupit, na žalovaného.“ Z toho dovolatel dovozuje, že „minimálně dvě podmínky uvedené v §237 o. s. ř., tedy, že dovolání (je) přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, byly splněny. Jde o otázku odchylek od posuzování lichevních smluv, v daném případě jako komplexu smluv, a o otázku závislosti dané věkem a chudobou na poskytovateli půjčky, a tudíž diskriminaci při uzavírání smluv.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítl žalobcem uplatněnou dovolací argumentaci. Zdůraznil mj., že po obsáhlém dokazování jsou veškeré závěry obou soudů náležitě odůvodněny a mají oporu v provedeném dokazování; dovolání tak není důvodné a mělo by být zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), s přihlédnutím též k §3028 odst. 2 o. z., konstatuje, že dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ), k výkladu právních úkonů vyložil následující závěry:
1. Soudy se musejí při výkladu smlouvy vyhnout takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.
2. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě samotné smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, respektive všechny osoby, které se zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupily.
3. Pokud se účastníci ve svých výpovědích podstatně liší ohledně okolností, vlastním průběhu či snad o tehdy jejich (jimi) projevené vůli v době uzavírání posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na základě provedeného dokazování (po případné předchozí procesní signalizaci vůči tomu kterému účastníkovi o jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému tvrzení, které je z hlediska právního posouzení věci zásadně významné) zákonu odpovídajícím způsobem (§132 o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí coby důsledek realizovaného právně kvalifikačního závěru.
4. Je-li (ohledně právně významných okolností) rozpor mezi písemným vyjádřením a výslechem účastníka smlouvy (ať již v pozici účastníka řízení či svědka), je na soudu, aby v procesu zhodnocení důkazů, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zjistil právně významné okolnosti, tj. na podkladě přiznané validity těm kterým informacím vyplývajícím z toho které důkazu učinil předmětná dílčí skutkové zjištění, a současně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (logicky) vyložil, proč ohledně jiných informací takto nepostupoval.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Dovolatel již ve své žalobě mj. vylíčil, že neměl v úmyslu prodat své nemovitosti, pouze si potřeboval půjčit peníze k úhradě svého dluhu. V žalobě také uvedl, že: „V průběhu doby...několikrát navštívil CS Financování Group, s. r. o. v Pardubicích, kde podepisoval různé listiny. Těmto listinám bohužel příliš nerozuměl, ale byl opakovaně ujišťován, že jde o obvyklý postup, že s tím mají zkušenosti, a že jim jde jenom o to, aby mu pomohli. Tak se stalo, že místo smlouvy o půjčce a případně smlouvy zástavní, podepsal smlouvu o finančním leasingu nemovitostí a dokonce také kupní smlouvu, kterou na M. M. převedl svůj dům i s pozemky, a to za cenu 1.500.000,- Kč, kterou údajně převzal ve splátkách. K tomu ovšem nikdy nedošlo, ve skutečnosti žalobce převzal pouze částku 60.000 Kč, jak je již výše uvedeno.“ I pro toto své (dílčí skutkové a pro rozhodnutí zásadně významné) tvrzení dovolatel navrhl mj. provedení důkazu výslechem účastníků.
Dále z obsahu procesního spisu vyplývá, že při jednání u soudu prvního stupně dne 14. března 2016 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 99-102) advokát žalobce mj. opětovně navrhl soudu prvního stupně, aby byl žalobce „vyslechnut k okolnostem, za jakých byly uzavřeny smlouvy...“ , na což uvedený soud reagoval vydaným usnesením, kterým i tento důkazní návrh zamítl. Přitom ani odvolací soud nepovažoval za nezbytné, aby s ohledem na diametrálně rozdílné postoje účastníků k událostem, jež měly nastat v souvislosti s uzavřením předmětné kupní smlouvy, přistoupil k výslechu účastníků, případně v důsledku kasace rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby v dalším řízení bylo přistoupeno k výslechu účastníků mj. za účelem zjištění okolností, za kterých byla předmětná kupní smlouva uzavřena.
V této souvislosti dovolací soud připomíná ustálený právní názor (se zřetelným ústavněprávním rozměrem souvisejícím s realizací práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), podle kterého odmítnutí provedení účastníkem řízení navrhovaných důkazů, jež mohou (nikoliv musí) vést ke zjištění skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, je porušením práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. května 2001, sp. zn. IV. ÚS 376/2000, in https://nalus.usoud.cz ). Jakkoliv nelze přeceňovat význam důkazního prostředku výslechem účastníků, a to zpravidla s ohledem na účastníky sledované rozdílné zájmy v řízení, přesto nelze tento důkazní prostředek (z hlediska možné validity získaných informací) podceňovat. Navíc soudy i v této věci měly zohlednit dosah významu např. nálezu Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, v němž český orgán ochrany ústavnosti (s ohledem na znění občanského soudního řádu) připomenul, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by – v rámci hodnocení důkazů - poznatky výslechem účastníků získané musely vždy nutně (a priori) být pro soud méně spolehlivé, méně významné, nevěrohodné apod. (než poznatky dovozené z jiného důkazního prostředku). Výslech účastníka je podle §125 o. s. ř. jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako důkaz každý jiný ad hoc s tím, že případný závěr o té které míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř. [soud pak musí vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí řídil (§157 odst. 2 o. s. ř.)]; nelze z logiky věci hodnotit a priori důkaz, který soud ještě neprovedl.
Byl-li v předmětnou dobu žalovaný trestně stíhán za skutky, které podle tvrzení dovolatele do jisté míry naznačovaly okolnosti, za nichž dovolatel uzavíral předmětnou kupní smlouvu, do níž měl být žalovaným vmanévrován pod rouškou, že se jedná toliko o půjčku, je nasnadě, že předmětem dokazování měl být i předmětný trestní spis, na nějž dovolatel odkazoval a k prokázání svých tvrzení navrhoval jeho provedení k důkazu, neboť v dané fázi rozhodující soud nemohl vyloučit, zda, a pokud ano, pak jaké - pro verifikaci žalobních skutkových tvrzení - uvedený trestní spis obsahuje informace, a zda jsou využitelné z hlediska zjištění skutkového stavu věci nezbytného pro meritorní rozhodnutí.
Teprve poté, co by předmětným dokazováním nebylo prokázáno skutkové tvrzení žalobce vedoucí k závěru o (absolutní) neplatnosti předmětné kupní smlouvy, by mělo být vůči žalobci zrealizováno příslušné procesní poučení o jeho důkazním břemenu. Pokud však řízení v procesu zjišťování skutkového stavu bylo zatíženo popsanými procesními defekty, je třeba považovat zjištěný skutkový stav za nedostatečný pro meritorní rozhodnutí ve světle shora již připomenutého rozhodnutí dovolacího soudu, kterážto okolnost již sama o sobě zakládá důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí. Na druhé straně dovolací argumentace žalobce poukazujícího na postup předvídaný v §133a o. s. ř. je zcela nepatřičná, neboť v daném případě pochopitelně nejde o žádnou (přímo či nepřímou) diskriminaci žalovaného vůči žalobci.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude žalobci dán též procesní prostor k precizaci žalobního petitu tak, aby pro případ jeho převzetí do meritorního rozhodnutí takto vydaný rozsudek splňoval též náležitosti veřejné vkladové listiny podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) ve znění pozdějších předpisů.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu