ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.581.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 581/2022-832
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Tomášem Pirkem v právní věci žalobce S. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Igorem Žídkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Želkovická 430, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 136/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 39 Co 99, 218/2021-787, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 14 C 136/2008-733, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 5. 2021, č. j. 14 C 136/2008-770 zamítl žalobu o zaplacení částky 1 500 000 Kč (výrok I) dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 78 216,21 Kč (výrok III) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 76 216,21 Kč (výrok IV).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 5 640 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu), dále rozhodl, že ve výrocích III a IV o nákladech státu se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 4 718,40 Kč a žalobce je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 150 561,53 Kč (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu), a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok IV rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, a to zahájení trestního stíhání žalobce s tím, že trestní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 16/2003 a následně 7 T 10/2007.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Tomáš Pirk
pověřený člen senátu