ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.654.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 654/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci žalobkyně Dr. M. Ch., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.960.027,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 244/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 15 Co 440/2008-83, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 15 Co 440/2008-83, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2008, č. j. 14 C 244/2007-63, se v části zamítající nárok žalobkyně na zaplacení částky 172.500,- Kč zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2008, č. j. 14 C 244/2007-63, zastavil řízení do částky 2.121.245,- Kč, úroku z této částky za dobu od 18. 12. 2007 do zaplacení a do úroku z prodlení z částky 1.783.709,- Kč za dobu od 16. 6. 2007 do 17. 12. 2007; žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 2.000,75 Kč; žalobu zamítl do částky 836.782,- Kč, úroku z prodlení z částky 838.782,75 Kč za dobu od 16. 6. 2007 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 337.536,- Kč za dobu od 16. 6. 2007 do 17. 12. 2007; rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení, spočívající jednak v náhradě škody (ve vynaložených nákladech na pojištění domu v částce 27.000,- Kč, daň z nemovitosti ve výši 141.048,50 Kč, vodné a stočné ve výši 496.233,50 Kč), jednak v náhradě nemajetkové újmy ve výši 172.500,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobkyni byla podána žaloba dne 29. 7. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 1, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 13 C 359/92 (dále také „posuzované řízení“). Předmětem tohoto řízení bylo určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí. V katastru nemovitostí byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána žalobkyně. Žalobkyni byla předběžným opatřením zakázána dispozice s těmito nemovitostmi. Řízení probíhalo až do roku 2006, když ve věci rozhodovaly soudy obou stupňů i dovolací soud. Nebyla zjištěna nečinnost nebo neodůvodněné průtahy. Věc byla poměrně složitá, bylo třeba se vypořádat s mnoha procesními návrhy. V průběhu řízení čelila žalobkyně exekuci, kdy exekuční titul zrušil k jejímu dovolání až Nejvyšší soud. Žalovaná žalobkyni na její žádost mimosoudně vyplatila částku 29.890,- Kč jako náhradu škody vzniklou žalobkyni exekučním řízením a částku 77.500,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Žalobkyně podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“) na nepřiměřenou délku řízení a na nemožnost nakládat s nemovitostmi. ESLP rozhodl, že Česká republika má žalobkyni zaplatit 12.800,- EUR jako náhradu materiální újmy, 8.000,- EUR jako náhradu imateriální újmy a náhradu nákladů řízení.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, po zvážení kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), že ohledně náhrady nemajetkové újmy je mimosoudně vyplacené zadostiučinění dostatečné.
Co se týče náhrady škody, oprávněnost nároku na náhradu nákladů vynaložených v rámci exekučního řízení ve výši 2.000,75 Kč uznala sama žalovaná. Soud prvního stupně se neztotožnil s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci stížnosti žalobkyně, neboť má za to, že mezi náhradou nákladů vynaložených na pojistné, daně, vodné a stočné na nemovitosti a mezi úředním postupem soudů není příčinná souvislost. Tyto částky byly žalobkyní placeny z titulu vlastnictví k nemovitostem. Žalobkyně přitom vedla posuzované řízení proto, aby prokázala, že je právoplatným vlastníkem těchto nemovitostí, a nelze poté, když soud rozhodl, že není vlastníkem, přenášet dosavadní povinnost plynoucí z vlastnictví na stát jen proto, že řízení trvalo delší dobu. Škoda, která žalobkyni vznikla, nemůže představovat skutečnou škodu, neboť by v tomto směru bylo potřeba zohlednit nejen výdaje, ale také zisky na nemovitosti, např. z nájemného. Vydané předběžné opatření mělo zabránit nakládání s nemovitostmi ve smyslu je nezatěžovat, žalobkyně jím naopak nebyla omezena v hospodaření s nemovitostmi za účelem dosažení zisku či v obstarávání běžného provozu. Proto žalobu v této části zamítl.
Odvolací soud v zamítavém výroku, v části týkající se úroků z prodlení z částky 838.782,75 Kč od 16. 6. 2007 do zaplacení a z částky 337.536,- Kč od 16. 6. 2007 do zaplacení, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, včetně navazujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ohledně částky 836.782,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho závěrem právním, na který odkázal. Konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel z §31a OdpŠk. Zdůraznil, že ESLP ve své judikatuře připouští (v rozsudku ve věci Apicella proti Itálii ), že odškodnění nemajetkové újmy na národní úrovni může být nižší, než by přiznal sám ESLP, a to s ohledem na životní standardy v dané zemi.
Neztotožnil se zcela s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároků na náhradu škody ve vztahu k rozhodnutí ESLP. Odvolací soud uvedl, že mu nepřísluší rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva posuzovat, neboť ten o věci rozhoduje z jiných hledisek, než soudy národní. Stejně jako soud prvního stupně však neshledal mezi nepřiměřenou délkou řízení a mezi vynaloženými náklady na udržování nemovitosti příčinnou souvislost. Skutečnost, že v posuzovaném řízení nebylo rozhodnuto v přiměřené době, zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy, nikoli nárok na náhradu újmy majetkové. Vydané předběžné opatření žalobkyni zamezovalo zcizit nemovitosti či zatížit je zástavním právem, věcným břemenem nebo jinak zatížit. Zůstala však zachována možnost brát z předmětných nemovitostí užitky a také povinnosti spojené s vlastnictvím nemovitosti, které nesla žalobkyně jako vlastník zapsaný v katastru nemovitostí. Proto i v této části odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je zatíženo vadou (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Co se týče posouzení nároku na náhradu imateriální újmy, vytýká soudům, že jejich rozhodnutí postrádají bližší objasnění toho, jakým postupem a dle jakých kritérií dospěly ke stanovení výše zadostiučinění. Poskytnuté odškodnění podle žalobkyně odpovídá řízení trvajícímu pět, nikoli čtrnáct let. Proto je považuje za velmi nízké a neodpovídající kriteriím uvedeným v zák. č. 82/1998 Sb., tedy v rozporu s hmotným právem. Podotkla, že kvůli stresu vzniklému nepřiměřeně dlouhým sporem byla uznána invalidní, což doložila zprávou MUDr. F. pro Pražskou správu sociálního zabezpečení. Soudy na tuto skutečnost, kterou měly zohlednit z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni, nijak nereagovaly. ESLP žalobkyni přiznal částku 8.000,- EUR jako zadostiučinění za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v trestním řízení. Jelikož civilní řízení trvalo výrazně delší dobu než řízení trestní, mělo by jí být ve vztahu k němu přiznáno odškodnění vyšší.
Ohledně nároku na náhradu majetkové škody nesouhlasí s názory odvolacího soudu, že nepřiměřená délka řízení může vést ke vzniku nároku na náhradu imateriální újmy, nikoliv k náhradě majetkové škody, a že mezi tvrzenou škodou a nepřiměřenou délkou řízení sp. zn. 13 C 359/92 není příčinná souvislost. Je přesvědčena, že v případě porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době nezřídka dojde ke vzniku majetkové škody. Zdůraznila, že posuzované řízení bylo řízením o určovací žalobě, kde žalobce musí prokázat naléhavý právní zájem. Naléhavostí je přitom míněna i naléhavost ve smyslu časovém, tj. potřeba vyjasnění právního postavení je aktuální, neboť jinak hrozí účastníkům újma, resp. škoda vyjádřitelná v penězích. Nezřídka půjde právě o škody odvozující se od toho, že se určitá osoba považuje za oprávněnou (typicky za vlastníka), jedná jako oprávněný, vykonává práva a plní povinnosti spojené s tímto postavení, avšak posléze je zjištěno, že oprávněným ve skutečnosti není. To vyžaduje vypořádání mezi spornými stranami, které bývá problematické, pokud řízení o určovací žalobě trvá neúměrně dlouho, neboť dochází k promlčení některých nároků, k důkazním obtížím, ale též k rozšíření okruhu a rozsahu nároků, které je třeba vypořádat, a tím i vyšším nákladům na případný spor o ně. Tím je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti státu (soudu) postupovat v řízení rychle na straně jedné a vznikem škody na straně druhé. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky pro ni tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení věci (předběžné opatření nebylo podle odvolacího soudu způsobilé přivodit jí škodu), na které nemohla reagovat. Žalobkyně upozornila, že vedle předběžného opatření v civilním řízení bylo v platnosti opatření v trestním řízení, jež ji výslovně zakazovalo brát si užitky z předmětné nemovitosti. Dovozuje tedy, že stát jí bránil brát si z nemovitosti užitky, byla dokonce stíhána pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí (omezujícího opatření v trestní věci). Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí ESLP vydané v její věci, kde ESLP konstatoval i příčinnou souvislost mezi porušením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. ve znění pozdějších zákonů, (dále jen „Úmluva“) a mezi vznikem škody v majetkové sféře žalobkyně. Pokud ESLP přiznal žalobkyni na náhradě škody částky nižší, než požadovala, nelze v tom podle dovolatelky spatřovat zamítnutí nároku, neboť před ESLP neprobíhá dokazovací řízení a přiznané částky modifikuje kritériem přiměřenosti. Považuje za zcela nepřijatelné, aby obecné soudy nebyly vázány rozhodnutím ESLP v konkrétní věci, když tato jsou závazná pro Ústavní soud podle §117 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním za správné a ztotožňuje se s právními názory vyjádřenými soudem odvolacím. Má za to, že rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí. Proto navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Žalobkyně předmět tohoto řízení vymezila v žalobě požadavkem na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 359/92 a v případě majetkové škody také tím, že jí bylo předběžným opatřením vydaným v rámci daného řízení zakázáno nakládat s nemovitostmi, k nimž mělo být v předmětném řízení určeno vlastnické právo.
Vedle toho bylo proti žalobkyni vedeno trestní řízení, zahájené dne 30. 3. 1992, v rámci kterého jí bylo uloženo, aby se zdržela nakládání s nemovitostmi, jež byly předmětem shora uvedeného občanskoprávního řízení, a jejich užívání a využívání. Z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006 ve věci Chadimová proti České republice, č. stížnosti 50073/99, vyplývá, že v rámci uvedeného trestního řízení došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a dále v období od 14. 6. 1994 do 27. 5. 1999 k porušení čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě z důvodu zákazu nakládat s předmětnou nemovitostí, vydaného v rámci trestního řízení (body 117 a 132 rozsudku). Rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 2007 v téže věci byla žalobkyni přiznána náhrada materiální újmy v částce 12.800,- EUR a náhrada morální újmy v částce 8.000,- EUR.
Evropský soudní dvůr nerozhodoval o porušení práv žalobkyně v rámci posuzovaného občanskoprávního řízení, a to ani ve vztahu k předběžnému opatření v něm vydanému. Dovolatelkou vznesená otázka závaznosti rozsudku ESLP ve vztahu k národním soudům je proto otázkou hypotetickou, jejíž případně odlišné řešení dovolacím soudem se nemůže v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí její dovolání v dané otázce ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na vymezení předmětu řízení je pak nevýznamné i tvrzení žalobkyně o tom, že jí v dispozici s nemovitostí mělo být zabráněno rozhodnutím vydaným v rámci trestního řízení, ke kterému nadto nemohl dovolací soud přihlédnout (241a odst. 4 o. s. ř.).
Otázka odpovědnosti za škodu způsobenou nařízeným předběžným opatřením v rámci občanskoprávního řízení rovněž není zásadně právně významná, neboť taková odpovědnost stíhá výlučně navrhovatele předběžného opatření, nikoli stát (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, uveřejněný pod č. 32/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a její jiné posouzení v dovolacím řízení se proto nemůže v poměrech žalobkyně projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, v daném případě představovaným porušením práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk) a vznikem škody, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Posuzoval-li odvolací soud existenci příčinné souvislosti mezi postupem soudu a žalobkyní tvrzenou škodou, jeho závěr o nedostatku příčinné souvislosti je závěrem skutkovým, a již proto nemůže představovat otázku zásadního právního významu.
V uvedeném rozsahu proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustné pro posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného jako jednoho z kritérií rozhodných pro stanovení výše odškodnění podle §31a odst. 3 OdpŠk, neboť v dané otázce neodpovídá právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem judikatuře soudu dovolacího. V rozsahu přípustném je dovolání důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedl k tomu, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě /dále jen „Stanovisko“/, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
V deváté právní větě Stanoviska Nejvyšší soud dovodil, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V části VI. Stanoviska se k tomu dále uvádí, že pro poměry České republiky považuje Nejvyšší soud za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč).
Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním.
S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn IV. ÚS 128/11). V daném ohledu nelze vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti).
V posuzované věci odkázal odvolací soud stran hodnocení kritérií §31a odst. 3 OdpŠk na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se však kritériem významu předmětu řízení pro žalobkyni nezabýval. V tomto směru posoudil odvolací soud nárok žalobkyně neúplně a tedy nesprávně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přípustnosti dovolání zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ve stejném rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí zohlední soud závěry dosažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, o tom, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. presumuje.
Soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu