ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.679.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 679/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012, č. j. 68 Co 217/2008-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 157/2002, co do částky 408.907,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 5. 2009, č. j. 22 C 104/2006 - 68, uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 27.000,- Kč, a to za dobu od 5. 11. 2006 do zaplacení.
Odvolací soud, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 10. 2009, č. j. 68 Co 217/2008 – 76, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2848/2011, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 100.500,- Kč s přísl. a o zákonném úroku z prodlení z částky 308.407,80 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 1.125,- Kč s přísl., jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu soudu, který měl spočívat v tom, že soud nedoručil včas žalobní návrh žalované, odvolací soud uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť od podání žalobního návrhu (19. 1. 1999) do dne doručení žalobního návrhu žalované (5. 5. 2005) došlo ke třem obdobím nečinnosti. V daném případě však absentuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Bylo plně v moci žalobce, aby doručil výzvu k zaplacení smluvní pokuty žalované společnosti ještě před podáním žalobního návrhu nebo kdykoliv v průběhu řízení, a nemusel vázat samotné vyúčtování smluvní pokuty na doručení žalobního návrhu žalované prostřednictvím soudu. Pokud tak neučinil, nesprávný úřední postup soudu spočívající v průtazích v řízení nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, která představuje právě úrok z prodlení ze smluvní pokuty, který nebyl žalobci v původním řízení přiznán, neboť žalobce neprokázal, že žalované smluvní pokutu od 15. 1. 1999 vyúčtoval.
Ve vztahu k žalobcově nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odvolací soud uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo. Rozhodující délka řízení je 7 let a 3 měsíce, přičemž odvolací soud vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za rok a za první dva roky z částky poloviční. Základní částku 93.750,- Kč odvolací soud snížil o 20 % z důvodu procesní složitosti řízení, neboť soudy musely reagovat na četná podání a opravné prostředky podávané žalobcem, o složitosti věci svědčí i to, že věc byla projednávána na 2 stupních soudní soustavy, a o 30 % z důvodu, že žalobce svým jednáním přispěl k prodloužení celkové délky řízení a neučinil ničeho, co by vedlo k odstranění průtahů v řízení. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že je třeba základní částku o 20 % navýšit z důvodu postupu soudů během řízení, a snížit o 40 % s ohledem na hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť se jednalo o spor o zaplacení peněžité částky, kterou původní věřitel žalobci postoupil. Odvolací soud proto od základní částky odečetl 70 % a dospěl k výsledné částce 28.125,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolatel namítl, že samo řízení o odškodnění trvá již přibližně 8 roků, avšak odvolací soud tuto skutečnost nezohlednil, a že samotné posuzované řízení dosud nebylo ukončeno, neboť proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2005, č. j. 36 Cm 157/2002-101, podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, že mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody není příčinná souvislost, neboť žalobce důvodně očekával, že soud po zahájení řízení zašle žalobu dlužníkovi. Za první otázku zásadního právního významu dovolatel považuje otázku, zda délka řízení trvající 7 let a 3 měsíce, resp. dosud, je přiměřená, a zda obsahuje nesprávný úřední postup spočívající v tom, že žalovanému nebyla 6 let doručena žaloba. Dovolatel rovněž nesouhlasí s hodnocením jednotlivých kritérií §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., které vedly ve výsledku k tomu, že žalobci bylo přiměřené zadostiučinění oproti výchozí částce sníženo o 70 %. Dovolatel uvedl, že o odstranění průtahů v řízení několikrát písemně i telefonicky žádal. Za druhou otázku zásadního právního významu považuje hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného, zejména zda lze výši zadostiučinění snížit proto, že jde o postoupenou obchodní pohledávku, že účastník řízení vede větší množství sporů, že nejde o pohledávku se zvýšeným významem, a že nebyl podán návrh na provedení procesního úkonu. Dovolatel nesouhlasil se snížením základní částky o 20 % z důvodu složitosti věci a o 30 % z důvodu jednání žalobce v průběhu řízení. Jako třetí otázku zásadního právního významu pak uvedl, zda je po právu, aby soud zvýšil základní částku odškodnění o 10-50 % v případě, že délka odškodňovacího řízení je již delší než délka samotného posuzovaného řízení. Navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, v dovolání proto nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 4 o.s. ř.).
Skutečnost, že žalobce žádal o zvýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení z obsahu spisu nevyplývá, nadto by tak žalobce musel učinit do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). Namítá-li žalobce, že řízení dosud nebylo skončeno, neboť proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal odvolání, jedná se o skutkovou novotu uplatněnou až v dovolacím řízení, z jejíhož pohledu nelze správnost napadeného rozhodnutí poměřovat vůbec (§241a odst. 4 o. s. ř.). Otázka příčinné souvislosti je otázku skutkovou, jež sama o sobě přípustnost dovolání v daných procesních poměrech založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v doplnění odvolání ze dne 30. 12. 2011 tvrdil, že se domáhal urychlení posuzovaného řízení, k prokázání svého tvrzení však nenabídl žádné důkazy, a proto zůstalo jen u ničím nepodloženého tvrzení žalobce. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že k tomuto tvrzení žalobce při hodnocení jednání poškozeného během řízení (§31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, /dále jen „OdpŠk“/ nepřihlédl.
První dovolatelem vymezená otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť na ni odpověděl odvolací soud ve prospěch žalobce tak, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nezaslání žaloby žalovanému v přiměřené lhůtě došlo, a rovněž konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v celkové nepřiměřené délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu jsou dovolatelova očekávání o účincích včasného doručení žaloby dlužníkovi nevýznamná, což platí se zřetelem k nároku, jímž usiloval o kompenzaci vlastní účastnické nejistoty způsobené postupem soudu, i pro hodnocení příčinné souvislosti mezi jím v řízení řádně uplatněnou újmou a nesprávným úředním postupem.
V otázce hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud uvedl, že se nejedná o řízení, které by mělo pro jeho účastníky zvýšený význam, ale toliko o spor o zaplacení peněžité částky z postoupené pohledávky. Okolnost, že účastník vede větší množství sporů, nebyla odvolacím soudem v posuzované věci vůbec zmíněna, a taktéž nebyla v rámci tohoto kriteria hodnocena okolnost, zda účastník řízení podal návrh na provedení procesního úkonu či nikoliv.
Při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce (viz Stanovisko část IV. písm. d\). Spory o peněžité plnění nepředstavují typově řízení, která by měla pro jeho účastníky zvýšený význam. Lze zohlednit to, o jak vysokou částku se řízení vede, ale i okolnost, že se žalobce domáhá plnění z problematické pohledávky, která byla např. již v okamžiku postoupení pohledávky předmětem soudního sporu. Obtíže spojené s vymáháním pohledávky, popř. potřeba jejího uplatnění v soudním řízení, mají obvykle vliv na tvorbu její ceny při jejím úplatném převodu a bývají motivem jejího postupu. Žalobce kupující problematickou pohledávku si proto musel být vědom případných obtíží spojených s vedením soudního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010. Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz). Okolnost, že žalobce dobrovolně koupil problematickou pohledávku, o níž se dalo předpokládat, že bude obtížně vymahatelná, proto objektivně snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného.
Otázku hodnocení kriteria složitosti věci a jednání žalobce v průběhu řízení nelze považovat za otázku zásadního právního významu, neboť rozsudek odvolacího soudu ve výsledku odpovídá judikatuře a Stanovisku Nejvyššího soudu. Lze mu snad vytknout jen nepřípadnou úvahu o tom, že žalobce neučinil ničeho, co by vedlo k odstranění průtahů v řízení.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nezkoumá již to zda v důsledku aplikace toho kterého kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V hodnocení složitosti řízení a jednání poškozeného během řízení dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud zásadně odchýlil od názorů zastávaných Nejvyšším soudem.
Ani třetí dovolatelem vymezená otázka zvýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení, nepřestavuje otázku zásadního právního významu, neboť jak bylo uvedeno výše, skutečnost, že žalobce žádal o zvýšení zadostiučinění z důvodu délky kompenzačního řízení, z obsahu spisu nevyplývá.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu