ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.707.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 707/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, IČ: 00048852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 187/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 17 Co 424/2012-129, takto:
I. Dovolání proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 17 Co 424/2012-129, kterou byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 3.500,- Kč s příslušenstvím zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, se zamítá .
II. Ve zbylé části se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 7. 2012, č. j. 15 C 187/2011-85, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 175.000,- Kč s příslušenstvím a písemné omluvy jako náhrady nemajetkové újmy. Ta mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o nařízení exekuce vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 Nc 1075/2002 a následně u soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky pod sp. zn. 77 Ex 157/2002.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně částky 3.500,- Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 16. 11. 2002 podal žalobce návrh na zahájení exekuce, dne 21. 12. 2002 bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce, které nabylo právní moci dne 18. 2. 2003. Exekutor JUDr. Růžička podal dne 27. 11. 2002 žádost o poskytnutí součinnosti a ve dnech 9. a 10. 11. 2003 byly vydány exekuční příkazy na přikázání pohledávky a prodej movitých věcí. Dne 26. 2. 2003 byl proveden soupis majetku a s povinným byly domluveny splátky, dne 3. 3. 2003 uhradil povinný první splátku. Dne 23. 9. 2003 požádal exekutor opět o součinnost a dne 24. 11. 2003 vyzval povinného k dodržování splátek. Dne 2. 12. 2004 vydal další exekuční příkaz přikázáním pohledávky. Celkem exekutor z dlužné částky 18.486,- Kč s příslušenstvím vymohl 5.000,- Kč. Po prosinci 2004 už jakékoliv další pokusy exekutora o vymožení částek selhaly a od roku 2006 se povinná společnost nacházela v likvidaci. Exekuční řízení v dané věci ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo ukončeno.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že délka exekučního řízení nebyla nepřiměřená, nejsou proto splněny podmínky pro přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které nemusí jít o nepřiměřeně dlouho vedené vykonávací nebo exekuční řízení jen proto, že řízení formálně trvá. Exekuční řízení bylo smysluplně vedeno do konce roku 2004, kdy exekutor v řízení řádně konal a vymáhal pro oprávněného dlužnou částku. Od roku 2005 již nebyl zjištěn žádný majetek povinného a k imateriální újmě na straně žalobce nemohlo docházet, ačkoliv žalobce v exekučním řízení pokračoval i v dalších letech. Ohledně částky 3.500,- Kč s příslušenstvím dospěl odvolací soud k závěru, že tato nebyla uplatněna u žalované, řízení proto v uvedeném rozsahu zastavil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním.
Žalobce vymezil v dovolání několik otázek, jež považuje za zásadně právně významné. Předně žalobce uvádí, že soud posoudil v rozporu s judikaturou délku posuzovaných řízení, která trvala v době rozhodování soudu prvního stupně pět let, jako přiměřenou, když podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, je přiměřená délka řízení dva roky. Podle žalobce nelze na jeho případ aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, neboť v případě žalobce pohledávka nezanikla, uvedený rozsudek se navíc týká výkonu rozhodnutí, což je zcela jiná problematika než řízení exekuční. Žalobce dále uvádí, že stát odpovídá za zákony, podle kterých lze v exekučním řízení z platu strhávat ve prospěch oprávněného pouze omezená částka, díky čemuž trvá exekuční řízení déle. Nemajetnost povinného nemůže být brána v úvahu při posuzování celkové délky řízení, ale lze ji zohlednit v rámci kritéria složitosti řízení. V úvahu nelze brát ani výsledek posuzovaného řízení. Žalobce upozorňuje na rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když nepřiznání finančního zadostiučinění připadá podle judikatury v úvahu jen tehdy, pokud je význam napadeného řízení pro poškozeného nepatrný. Význam vymáhané pohledávky dovolatel za nepatrný nepovažuje, poukázal na terminologii trestního práva, podle které škoda nikoliv nepatrná vzniká od částky 5.000,- Kč. Žalobce dále uvádí, že je povinností exekutora řízení zastavit, pokud povinný nemá majetek, že posuzované exekuční řízení dosud trvá, a to nikoliv jen formálně, že v exekučním řízení měl být proveden soupis majetku. Žalobce závěrem vytknul odvolacímu soudu, že řízení trpělo vadami, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. 11. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Jelikož ohledně částky 171.500,- Kč s příslušenstvím byla práva a povinnosti účastníků řízení soudy posouzena shodně, může být přípustnost dovolání žalobce ohledně této části napadeného rozhodnutí zvažována pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – by tedy musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce posouzení přiměřenosti délky exekučního řízení napadený rozsudek nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že předmětné exekuční řízení nelze posoudit jako nepřiměřeně dlouhé jen proto, že trvá dlouhou dobu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, /dále jen „Stanovisko“/, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, který závěry uvedené ve Stanovisku dále rozvádí pro účely posouzení vykonávacího řízení; rozhodnutí a Stanovisko Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Ani námitka, že nemajetnost povinného nelze v rámci hodnocení přiměřenosti délky řízení brát v úvahu, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, když zkoumal, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení exekučního řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztratil svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stalo vzhledem k nemajetnosti povinného nereálné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Rovněž pokud soudy nekladly prodloužení řízení v důsledku nemajetnosti povinného k tíži státu, postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, a v něm odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39, veřejnosti dostupný ve francouzském jazyce na webovém portálu Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc).
V otázce, zda stát odpovídá za domnělou újmu žalobce v důsledku právní úpravy vedení exekučního řízení, nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud dovodil, že obsah právní úpravy nepředstavuje úřední postup, a tím méně případný nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 132/2012).
Otázka, zda je povinností exekutora řízení z moci úřední zastavit, pokud povinný nemá po dlouhou dobu žádný majetek, přípustnost dovolání nezakládá, když napadený rozsudek je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012).
Námitka, že výsledek posuzovaného řízení nelze brát v úvahu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když zkoumal, zda se v případě exekučního řízení jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).
Námitka žalobce, že nepřiznání přiměřeného zadostiučinění ve formě peněžité částky je podle judikatury dovolacího soudu možné jen tehdy, pokud je význam napadeného řízení pro poškozeného nepatrný, není na místě v situaci, kdy podle právního posouzení odvolacího soudu vůbec nedošlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, resp. řízení nebylo shledáno nepřiměřeně dlouhým. Tím je diskvalifikována z možnosti založit zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky týkající se prodlení exekutora s provedením některých úkonů v exekučním řízení nejsou otázkami zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť směřují do skutkových zjištění, nikoliv do právního posouzení věci, když v řízení nebylo prokázáno, že by exekutor byl v prodlení s vyhledáním a zajištěním majetku povinné.
Dovolání je však přípustné do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 3.500,- Kč s příslušenstvím zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno. Přípustnost dovolání do této části napadeného rozhodnutí zakládá ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podmínku, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou s odkazem na §237 odst. 3 o. s. ř.), lze mít za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1903–1904.
Odvolací soud nepostupoval správně, když uzavřel, že nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř.
Podle §14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odst. 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).
Smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy podle §14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 110 a násl., ale také důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – „Smyslem tohoto ustanovení je usnadnit řešení škodných případů mimosoudní cestou.“).
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila dvě výjimky z povinnosti předběžného projednání. První je „situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011).
Druhou výjimkou je případ, kdy nárok žalovaný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání v situaci, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá. Tehdy by byl požadavek na předběžné projednání podle §14 odst. 3 OdpŠk zcela nadbytečný a je třeba vycházet z toho, že byl splněn ve vztahu k celé výši žalobou uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011).
V posuzovaném případě uplatnil žalobce u žalované podáním ze dne 4. 1. 2011 nárok na nemajetkovou újmu v celkové částce 171.500,- Kč. Ohledně částky 3.500,- Kč žalobcův nárok uplatněn nebyl. Žalovaná k nároku žalobce uvedla, že konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, toto konstatování považuje vzhledem k okolnostem případu za dostačující formu zadostiučinění. Žalovaná tedy dala najevo, že domnělý nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinení v penězích uspokojit nehodlá. Vzhledem k tomu se v posuzovaném případě jedná o situaci, ve které lze výjimečně od požadavku předběžného projednání nároku upustit a postup podle §104 odst. 2 o. s. ř. není na místě. Názor odvolacího soudu, že absence předběžného projednání části nároku žalobce musí vést pro nesplnění podmínek řízení k zastavení řízení ohledně této části nároku, je tedy nesprávný.
Přes výše uvedené Nejvyšší soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu týkajícím se částky 3.500,- Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že soudy v posuzovaném případě dospěly k závěru, že exekuční řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, a že základ nároku žalobce není dán, nemohlo by zrušení napadeného rozsudku v rozsahu týkajícím se části domnělého nároku žalobce přivodit žalobci příznivější rozhodnutí ve věci.
Konečně dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce bylo shledáno částečně přípustným, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce namítá, že odvolací soud se nevyjádřil ke všem jeho tvrzením uvedeným v průběhu řízení, k citované judikatuře a ustanovením zákona. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, dostupného veřejnosti na http://nalus.usoud.cz/ , jsou obecné soudy povinny se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to však vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud však takovou vadu řízení neshledal, když odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku se všemi tvrzeními žalobce, která měla vztah k projednávané věci, vypořádal dostatečným způsobem.
K námitce, že soud nerozhodl o návrhu žalobce na spojení věcí, lze uvést, že spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému řízení (srov. §112 o. s. ř.) je postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Žalobce dále namítá, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na provedení důkazu přečtením všech žalob. Ve smyslu §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a není tudíž povinen provést všechny navržené důkazy. Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). Neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. S ohledem na skutečnost, že navrhovaný důkaz přečtením všech žalob žalobce včetně jejich příloh nemohl přinést objasnění skutečností významných pro posuzované řízení, když tyto žaloby se týkají řízení odlišných od posuzovaného řízení, nelze ani tuto námitku žalobce považovat za důvodnou. Předmětem řízení, jak jej žalobce vymezil, byla náhrada újmy jemu způsobené v konkrétním řízení, nikoli újma působená žalobci ve více řízeních či snad fungováním českého soudnictví jako takového. Pro zhodnocení takto vymezeného nároku žalobce by proto nebylo důvodné zjišťovat, zda žalobce v jiném řízení rovněž utrpěl újmu a případně v jakém rozsahu.
Žalobcem namítané nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř. by znamenalo pouze to, že by žalobce mohl i v průběhu odvolacího řízení tvrdit nové skutečnosti a k těmto navrhovat důkazy, popřípadě navrhovat důkazy k prokázání těch skutkových tvrzení, k nimž doposud žádné důkazy nepřiřazoval, a odvolací soud by byl povinen rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i na základě těchto nových skutečností či důkazů (§205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Jestliže však odvolací soud provedení důkazních návrhů předložených žalobcem v odvolacím řízení z uvedených důvodů nezamítl, nelze, jak činí žalobce, dospět k závěru o tom, že by řízení bylo postiženo vytčenou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žádné další vady řízení žalobce nenamítal a dovolací soud ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezjistil.
Nejvyšší soud z výše popsaných důvodů dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí o částce 3.500,- Kč s příslušenstvím, zamítl, a ve zbývajícím rozsahu jej odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu