ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.737.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 737/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně L. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jelení 195/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 1, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 263/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 23 Co 318/2012 – 44, takto:
I. Dovolání se odmítá v části, v níž směřuje proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč.
II. Ve zbylém rozsahu se rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 23 Co 318/2012 – 44, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2012, č. j. 26 C 263/2011 – 28, zrušují a věc se v témže rozsahu vrací zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 69.573,- Kč (náhrada škody) a o 50.000,- Kč (náhrada nemajetkové újmy) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Výše uvedených nároků se žalobkyně domáhala z titulu odškodnění za nesprávný úřední postup Pražské správy sociálního zabezpečení a Okresní správy sociálního zabezpečení ve Frýdku – Místku, od kterých měla obdržet nepravdivé informace ohledně podmínek vzniku nároku na výplatu dávek peněžité pomoci v mateřství.
Žalobkyně uvedla, že od 1. 7. 2009 byla zaměstnaná u společnosti Ferrero Česká, s. r. o. a v této době zjistila, že je těhotná. Protože těhotenství bylo komplikované, nastoupila dočasnou pracovní neschopnost a v souvislosti s tím s ní byl ukončen pracovní poměr ve zkušební době ke dni 2. 9. 2009. Žalobkyně měla zájem na tom, aby jí byl zachován nárok na peněžitou pomoc v mateřství, proto se obrátila na Pražskou správu sociálního zabezpečení s tím, že by svou situaci mohla řešit dvěma způsoby – nechat se zaměstnat ve společnosti svého manžela nebo se stát účastnicí dobrovolného nemocenského pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná (dále též jen „OSVČ“). Ze strany příslušných orgánů jí bylo sděleno, že jí nárok na peněžitou pomoc v mateřství vznikne v obou případech. Rozhodla se tedy pro dobrovolnou účast na nemocenském pojištění jako OSVČ, kterážto účast trvala od 1. 9. 2009. Informaci, kterou takto obdržela, si žalobkyně ještě jednou u státní správy sociálního zabezpečení ověřovala, přičemž tentokrát jí bylo sděleno, že jí nevznikne nárok na peněžitou pomoc v mateřství z titulu dobrovolné účasti na nemocenském pojištění jako OSVČ, ale že nárok na tyto dávky bude mít z titulu ochranné doby z předchozího zaměstnání u Ferrero Česká, s. r. o. Následně žalobkyně požádala o peněžitou pomoc v mateřství, ale tato žádost byla zamítnuta s tím, že jí v době podání žádosti neběžela ochranná lhůta. Rovněž jí nevznikl nárok na tuto dávku ani z titulu dobrovolné účasti na nemocenském pojištění jako OSVČ.
Soud prvního stupně uzavřel, že orgány státní správy sociálního zabezpečení nejsou při své činnosti povinny poskytovat neformální informace a navádět účastníky k tomu, jak se mají chovat, aby pro ně byla situace co nejjednodušší a co nejvýhodnější. Nicméně pokud informace přece jen poskytne, musí jít o informace pravdivé. Bylo shledáno, že informace, které žalovaná žalobkyni poskytla e-mailem ze dne 8. 2. 2010, nebyly pravdivé, ale jednalo se pouze o názor a nebyla to odpověď na přímou otázku, zda žalobkyně má právo na peněžitou pomoc v mateřství či nikoliv. Na žalobkyni bylo, aby si tyto informace ověřila, jestliže sama pochybovala o jejich pravdivosti. Byť nepravdivá zpráva „nemohla způsobit žalobkyni újmu, neboť bylo na ní, jak s touto zprávou naloží, tedy zda podá žádost o peněžitou pomoc v mateřství nebo nepodá, a v případě, že by byla doložena žádost, pak úřad by rozhodl, zda nárok má či nemá.“ Žalobkyni mohla vzniknout újma pouze zamítavým rozhodnutím, které ovšem nebylo zrušeno, a nikoliv samotnou zprávou o tom, zda nárok má či nemá. Co se týče náhrady škody, soud prvního stupně zopakoval, že žalobkyni byla dána nepravdivá informace dne 8. 2. 2010, přičemž termín porodu byl 25. 3. 2010. To by znamenalo, že měsíc a půl před porodem by jí její manžel mohl zaměstnat ve své společnosti. Toto tvrzení žalobkyně je však pouze hypotetické a navíc nasvědčuje tomu, že kdyby se nechala žalobkyně zaměstnat za účelem získání nároku na peněžitou pomoc v mateřství ve společnosti svého manžela, jednalo by se o obcházení zákona.
Odvolací soud se ztotožnil jak se soudem prvního stupně, tak se žalovanou, že v daném případě ze strany státní správy sociálního zabezpečení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Proto nelze dovodit odpovědnost žalované za vznik škody či způsobení nemajetkové újmy. Sama žalobkyně pochybovala o informacích, které jí byly podány, a proto se obrátila i na jiné složky státní správy sociálního zabezpečení. Podle odvolacího soudu nelze takto podané informace považovat za nesprávný úřední postup, na podkladě kterých úřady rozhodují o žádostech občanů. Žalobkyně tvrdila, že kdyby nedostala informace od úředníků státní správy sociálního zabezpečení, pak by mohla pracovat u svého manžela, a ke škodě by v důsledku poskytnutí nesprávných informací nedošlo. Z toho lze dovodit, že žalobkyně měla právo volby a jestliže si zvolila postup, který vedl posléze k tomu, že jí nebyly přiznány dávky v mateřství, nelze odkazovat na nesprávnou informaci, která sama o sobě měla tento stav zavinit. Bylo na žalobkyni, jakou alternativu si zvolí v situaci, v níž se ocitla.
Tento rozsudek napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost spatřuje v tom, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Hlavní spornou otázkou je, zda lze kvalifikovat konzultační činnost orgánů České správy sociálního zabezpečení, tj. poskytnutí doporučení ohledně podmínek, za nichž by žalobkyni vznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství, jako úřední postup. Tato otázka je otázkou zásadního právního významu. Poskytnutí informace ze strany orgánů státní správy sociálního zabezpečení i před zahájením správního řízení, je zcela nepochybně výkonem veřejné moci, a vztahuje se tak na něj zákon č. 82/1998 Sb. Žalobkyně se na orgány státní správy sociálního zabezpečení obrátila jako na nositele veřejné moci v oblasti sociálního zabezpečení a žádala o pomoc při uplatnění svých práv ze zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Tyto orgány tak nepochybně byly ve vrchnostenském postavení vůči žalobkyni a z tohoto důvodu jí musely poskytnout odbornou pomoc před zahájením příslušného řízení. Povinnost poskytovat soukromým osobám i neformální pomoc před zahájením příslušného řízení je jasně zakotvena v zákoně č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Vyplývá též z obecných zásad správního řízení, především ze zásady dobré správy. Z toho je patrné, že při podávání informací ze strany orgánů správy sociálního zabezpečení se jednalo o úřední postup. Tento právní závěr se nepochybně podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007.
Závěr odvolacího soudu ohledně možnosti volby ze strany žalobkyně mezi zaměstnáním nebo podnikáním jako OSVČ je zcela absurdní. Žalobkyně sice tuto možnost měla a volbu provedla v září 2009 – tedy po té, kdy v těhotenství přišla o práci, avšak na základě informací od orgánů správy sociálního zabezpečení, že nárok na peněžitou pomoc v mateřství jí vznikne, ať už bude zaměstnaná nebo bude podnikat jako OSVČ. Následně byla žalobkyně Pražskou správou sociálního zabezpečení (která byla příslušná k rozhodnutí o tomto nároku) utvrzena v tom, že jí nárok na peněžitou pomoc v mateřství vznikne z titulu předchozího zaměstnání, a byla dokonce vyzvána, aby žádost o poskytnutí dávky z tohoto důvodu podala. Ze strany žalobkyně se nejednalo ani o spekulativní jednání, šlo jí jen o to, aby při nepřetržité účasti na nemocenském pojištění nepřišla o nárok na dávky peněžité pomoci v mateřství. Je tedy zřejmé, že nesprávné informace poskytnuté Českou správou sociálního zabezpečení byly přímou příčinnou toho, že žalobkyni nebyl nárok na dávky peněžité pomoci v mateřství přiznán. Odkazy odvolacího soudu na následné rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o nepřiznání peněžité pomoci v mateřství jsou zcela irelevantní, neboť žalobkyně nespatřuje příčinu vzniku škody v tomto rozhodnutí, ale v nesprávných informacích, které jí byly před zahájením řízení poskytnuty.
S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Co se týče uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50.000,- Kč, dovolání není přípustné, neboť v tomto případě nebylo v dovoláním dotčeném výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání v této části podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 08. 2011, sp. zn. 30 Cdo 727/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Dovolání je však přípustné v té části, v níž je napaden rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k nároku na náhradu škody vyčísleného žalobkyní na 69.573,- Kč, neboť v rozsudku odvolacího soudu je řešena otázka zásadního právního významu spočívající v tom, že odvolací soud posoudil (ne)existenci nesprávného úředního postupu na straně žalované v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
V této části je dovolání i důvodné.
Obdobným případem se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, v němž se žalobkyně mimo jiné domáhala náhrady škody za nesprávný úřední postup České správy sociálního zabezpečení spočívající v tom, že tento orgán ji nesprávně poučil (informoval) o tom, že ke vzniku nároku na výplatu dávek částečného invalidního důchodu bude muset doplatit dobrovolné pojištění ve výši 28.000,- Kč.
V tomto rozsudku ve vztahu k uvedenému nároku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „okresní správy sociálního zabezpečení mají ve smyslu §6 odst. 4 písm. l) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném v době podání žádosti žalobkyně, povinnost poskytovat občanům a organizacím odbornou pomoc ve věcech sociálního zabezpečení. Tato poučovací povinnost naplňuje nejen princip dobré správy, ale zároveň je součástí základního práva na právní pomoc chráněnou v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Okresní správy sociálního zabezpečení proto musí občanům a organizacím (zaměstnavatelům) poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 4 Ads 108/2006, dostupný na internetových stránkách www.nssoud.cz ). Je-li povinností správních orgánů poskytovat občanům odbornou pomoc ve věcech sociálního zabezpečení, je třeba nesprávné poučení správního orgánu považovat za porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, tedy za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 OpdŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2272/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročníku 2001, pod číslem 101). Nesprávné poučení účastníka o způsobu, jak má postupovat v řízení, představuje nesprávný úřední postup orgánu státu, byť se tím ovlivněné počínání účastníka projevilo v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007).“
Pro potřeby souzeného případu je třeba uvést, že žalobkyně se na Českou správu sociálního zabezpečení obrátila se žádostí o informaci, za jakých podmínek jí vznikne nárok na výplatu dávek peněžité pomoci v mateřství; zdali – v případě, že s ní byl ukončen pracovní poměr v době těhotenství – je třeba, aby byla zaměstnána nebo je též možné nárok získat jako OSVČ, která dobrovolně hradí pojistné na nemocenské pojištění. Dostalo se jí informace, že nárok jí vznikne tak či onak. Následně při ověřování si těchto informací se žalobkyni dostalo již konkrétnější informace od České správy sociálního zabezpečení, že totiž nárok na výplatu dávek peněžité pomoci v mateřství jí vznikne z titulu trvání ochranné doby v souvislosti s předchozím zaměstnáním. Po podání žádosti o přiznání dávek však z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zjistila, že jí nárok na tyto dávky vůbec nevznikl, neboť nesplňovala nezbytné podmínky (tedy mj. ani z titulu ochranné doby).
Je třeba zdůraznit zejména to, že oproti výše uvedeným případům byly informace žalobkyni poskytnuty ještě před tím, než se stala účastnicí příslušného správního řízení.
Nicméně zejména z již citovaného §6 odst. 4 písm. l) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vyplývá, že Česká správa sociálního zabezpečení (resp. okresní správy sociálního zabezpečení) je povinna poskytovat soukromým osobám odborné informace a pomoc ve věcech sociálního zabezpečení, kam spadá i problematika peněžité pomoci v mateřství, a to bez omezení spočívajícího v zahájení a trvání řízení.
Je nadto zcela přirozené, že lidé řešící různé životní situace, v nichž se stát zavázal jim za splnění určitých podmínek poskytnout hmotnou (finanční) pomoc, se obracejí na příslušné státní orgány, aby jim zodpověděly, které podmínky to jsou – jinými slovy, co musí učinit, aby jim nárok na takovou pomoc vznikl. Logická je z tohoto důvodu i zákonem stanovená povinnost orgánů státní správy sociálního zabezpečení poskytovat soukromým osobám informace a odborné rady, což je podtrženo komplikovaností právní úpravy v oblasti sociálního zabezpečení.
Příslušné státní orgány musí učinit vše pro to, aby dotčené osobě poskytly kvalifikovanou radu, přičemž musí dbát na to, aby pro takový postup měly dostatečné (relevantní) informace. Jestliže orgán státní správy sociálního zabezpečení i přes veškeré nutné a pravdivé podklady dotčenou osobu mylně informuje o podmínkách vzniku nároku na výplatu určité dávky sociálního zabezpečení, musí nutně nést odpovědnost za škodu, případně nemajetkovou újmu, která tím může vzniknout. Neočekává se od státního orgánu, že bude dotčenou osobu poučovat, jak konkrétně má zákonem předpokládané podmínky vzniku nároku naplnit, ale je třeba vyžadovat, aby ji informoval o tom, zda jí za určitých (konkrétních) podmínek nárok vznikne či nikoliv. Odpovědnosti by se stát zprostil např. tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že informaci příslušný orgán poskytl na základě nepravdivých, neúplných či zavádějících informací, nebo jestliže by se okolnosti na straně informované osoby v mezidobí podstatně změnily (k tomu srov. i §139 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě se jedná o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk.
Z těchto důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo dovolání shledáno přípustným, za nesprávný, a proto jej podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v téže části zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. ve stejné části také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc ve zrušené části soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Bude na soudu prvního stupně, aby se dále zabýval příčinnou souvislostí mezi výše vymezeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalující, neboť v tomto ohledu se jedná o skutkové zjištění, které dovolacímu soudu v daném případě nepřísluší hodnotit či nahrazovat (§242 odst. 1 a §241a odst. 3 o. s. ř.).
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. srpna 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu