ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.771.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 771/2018-683
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, identifikační číslo osoby 000 64 581, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678, proti žalovaným 1) V. A. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, 2) E. A. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené V. A., jako obecným zmocněncem, narozeným dne XY, bytem v XY, 3) V. A. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova 164/45, a 4) A. A. , narozené dne XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 272/2009, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 21 Co 281/2017-599, 21 Co 282/2017, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. 21 Co 281/2017-599, 21 Co 282/2017, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem čtyř garáží bez evidenčního či jiného čísla stojících na pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obec XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY (dále též „předmětné garáže“). Podle tvrzení žalobce nebyly tyto garáže předmětem veřejné dražby. Žalovaní naopak tvrdili, že předmětné garáže byly vždy stavebně součástí vydražených nemovitostí, byly napojeny na elektrické vedení ve vydražené budově a na jediný elektroměr, podle kterého hradili spotřebu vždy žalovaní. Garáže nikdy nebyly zapsány samostatně, a to ani spoluvlastnickým podílem v katastru nemovitostí. Žalovaní, respektive jejich právní předchůdci, tak vydražili (tedy včetně předmětných čtyř garáží) celý objekt.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 23 C 272/2009-115, určil, že: „žalobce je výlučným vlastníkem čtyř garáží bez evidenčního či jiného čísla, postavených na pozemkové parcele č. XY v katastrálním území XY, zapsaného na listu vlastnictví XY, vedené Katastrálním úřadem pro XY, katastrální pracoviště XY“ Po provedeném řízení uzavřel, že žalovaní nejsou vlastníky předmětných garáží, které „nebyly předmětem veřejné dražby, protože nikdy nepřešly na podnik Potraviny, stejně jako další objekty…které si ponechal ve správě MNV v Praze-Modřanech.“ Důvodnou neshledal soud ani námitku žalovaných, že garáže jsou součástí předmětného objektu obchodního pavilonu. Podle soudu prvního stupně měly předmětné garáže od začátku jiný právní osud než obchodní pavilon a nebyly ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák. užívány trvale s touto budovou. Garáže spravoval MNV v Praze-Modřanech, zatímco obchodní pavilon a garáže pod rampou spravoval podnik Potraviny. Předmětné garáže tak od počátku netvořily příslušenství obchodního pavilonu, který vlastní žalovaní a jako samostatná věc v právním smyslu nezávisí na právním osudu obchodního pavilonu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2012, č. j. 21 Co 316/2012-155, podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, jak byl vyložen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 30 Cdo 936/2013-180, rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. září 2012, č. j. 21 Co 316/2012-155, i jemu předcházejí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 2012, č. j. 23 C 272/2009-115, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedená rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že: „v posuzované věci se řešení vlastnického práva k předmětným garážím odvíjelo od zodpovězení otázky, zda tyto garáže tvořily součást vydražené provozní jednotky ‚XY‘, anebo zda se jednalo o příslušenství věci hlavní (zmíněné provozovny). Odvolací soud vyloučil, že by předmětné garáže byly příslušenstvím věci hlavní, relevantně se však - stejně jako soud prvního stupně - nezabýval otázkou, zda tyto garáže splňují charakter součásti zmíněné provozní jednotky.“
Soud prvního stupně následně v dalším řízení rozsudkem ze dne 30. ledna 2017, č. j. 23 C 272/2009-530, žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že předmětné garáže se nacházejí na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY. V katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku zapsán žalobce. Plochu před garážemi představuje pozemek parc. č. XY, jehož vlastníkem je rovněž žalobce. Okolo této plochy se nachází pás garáží a skladů s přístřešky do tvaru písmene L, kdy část garáží a sklady se nacházejí v suterénu budovy obchodního pavilonu označeného č. p. XY. Objekt pavilonu je ve svahu a všechny garáže a sklady jsou pod úrovní hlavní části budovy obchodního pavilonu. Předmětné garáže se nacházejí „od zalomení písmena L“ , tedy jsou kolmé na objekt obchodního pavilonu i zbývající garáže a sklady. Pohledově tvoří garáže a sklady s přístřešky jeden stavební celek s objektem pavilonu. Dne 10. září 1975 vydal odbor výstavby MNV v Praze 4 - Modřanech rozhodnutí o povolení stavby obchodního pavilonu v XY ulici v Praze 4 - Modřanech (dále již „obchodní pavilon“). V průběhu roku 1980 byly předmětné garáže přiděleny odborem komunálního hospodářství, dopravy, služeb a obchodu MNV přiděleny k užívání určitým fyzickým osobám. Dne 1. ledna 1993 uzavřel Místní úřad v Praze - Modřanech smlouvu o nájmu nebytového prostoru u části předmětných garáží s dřívějšími uživateli, brigádníky, kteří se podíleli na výstavbě obchodního pavilonu. Obchodní pavilon – v té době již provozovaný jako cukrárna - byl zařazen do dražby v rámci první vlny privatizace konané dne 5. října 1991. V potvrzení vydaném dne 11. prosince 1991 Pražská komise pro privatizaci majetku potvrdila vydražitelům, tj. žalovaném 3) a R. K., že se dne 5. října 1991 v 1. kole veřejné dražby stali vlastníky provozní jednotky - cukrárny na adrese XY. Nyní jsou, po následných převodech, jako spoluvlastníci stavby č. p. XY na adrese XY, stojící na pozemku parc. č. XY a XY, tedy i předmětných garáží, v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní, a to žalovaný 1) a žalovaná 2) jako vlastníci ideálního podílu o velikosti ½ v rámci jejich společného jmění manželů, žalovaný 3) jako vlastník ideálního podílu o velikosti ¼ a žalovaná 4) jako vlastník ideálního podílu ¼.
Soud prvního stupně následně dospěl ke skutkovým závěrům, že předmětné garáže byly zahrnuty do kolaudačního rozhodnutí ze září 1980. V roce 1981 bylo celému objektu přiděleno popisné číslo XY a orientační číslo XY. V následujících letech byly objekt obchodního pavilonu spolu s garážemi pod prodejnou, kanalizací a kanalizační přípojkou předány do operativní správy organizaci Potraviny Praha. Žumpa, příjezd ke garážím a předmětné garáže byly pak předány odboru komunálního hospodářství, dopravy, služeb o obchodu MNV v Praze 4 - Modřanech, stejně tak se mělo stát i u pozemků parc. č. XY a XY, které byly předány výše zmíněnému odboru, nebylo však prokázáno, že by došlo k převodu do operativní správy MNV. V roce 1996 požádal žalovaný 3) o odprodej garáží přiléhajících k objektu, neboť garáže jsou stavebně i elektrickou energií. V roce 1999 požádal žalovaný 3) o vydání garáží na pozemku parc č. XY, neboť je vlastníkem objektu, k němuž patří i předmětné garáže.
Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmětné garáže nelze považovat za příslušenství obchodního pavilonu, a to s odůvodněním, že: „již od počátku se počítalo s tím, že garáže budou přiděleny brigádníkům, nebyly tak určeny k trvalému užívání s hlavní stavbou obchodního pavilonu, čímž nenaplnily podmínky stanovené s ust. §121 odst. 1 SOZ (správně obč. zák.) “. Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zdali předmětné garáže (ne)jsou součástí věci hlavní, tedy stavby obchodního pavilonu, přičemž - s ohledem na učiněná skutková zjištění (zejména s přihlédnutím ke znaleckým posudkům, jakož i předmětným listinným důkazům) a judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že předmětné garáže „tvořily k rozhodnému dni, tj. dni vydání kolaudačního rozhodnutí, kterým se stvrzuje stav stavby v době jejího dokončení, a i nyní tvoří (neboť nedošlo ke změně stavby či její přestavbě po její kolaudaci) ze stavebně-technického, funkčního i dispozičního hlediska součást budovy obchodního pavilonu č. p. XY.“ V této souvislosti soud prvního stupně, s odkazem na závěry znalců, dále vyložil, že oddělením předmětných garáží by došlo k znehodnocení estetickému, ale do určité míry i dispozičnímu a funkčnímu, přičemž faktickému oddělení pak v podstatě brání stavební konstrukce. Vzhledem k tomu, že předmětné garáže jsou součástí budovy obchodního pavilonu, soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 19. září 2017, č. j. 21 Co 281/2017-599, 21 Co 282/2017, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I. změnil tak, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných garáží (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Podle odvolacího soudu předmětné garáže nebyly předmětem dražby, neboť dražen byl pouze obchodní pavilon/cukrárna, k němuž měla právo hospodaření tehdejší organizace Potraviny Praha 4, Pramen Praha. Otázka vzniku stavby či součásti nemovité věci je objektivní kategorie, která vzniká nezávisle na subjektivním vnímání stavebníka. Je-li v určitém čase a místě dovršen výsledek stavební činnosti, je zapotřebí právě k tomuto okamžiku vztahovat verifikační kritéria pro hledání odpovědi na to, zda tento reálný výsledek stavební činnosti představuje samostatnou stavbu. Podle odvolacího soudu byly obě části stavby (obchodní pavilon a předmětné garáže) reálně rozděleny již v roce 1982 a pouze obchodní pavilon byl v roce 1991 vydražen a dále provozován. Žalovaný 3) se ani necílil být majitelem předmětných garáží, když žádal o jejich odprodej. Odvolací soud rovněž zmínil závěry znaleckých posudků, z nichž vyplývá, že předmětné garáže jsou součásti obchodního pavilonu, zdůraznil, avšak „závěry znalců je třeba vykládat rovněž tak, že 4 elko garáže byly postaveny v akci ‚Z‘ společně s obchodním pavilonem, na základě dodatečného projektu, nikoliv ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., tj. že k věci hlavní podle její povahy náleží a nemohou být odděleny, aniž by se hlavní věc znehodnotila, protože tomu faktický stav z dlouhodobého hlediska neodpovídá.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 3) (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.) vymezil tak, že: „posouzení, zda část nemovitosti pod jedním č. p./č. o., stavebně propojená, může tvořit součást jiné části nemovitosti, jakožto věci hlavní“ , je otázkou, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, potažmo má být dovolacím soudem v daném případě posouzena jinak. Dovolatel dále uvedl, že: „odvolací soud se od rozhodování dovolacího soudu při posuzování dané problematiky hmotného práva odchýlil.“ Podle dovolatele je podstatou sporu posouzení, jaké nemovitosti žalovaní, respektive jejich právní předchůdci nabyli v rámci dražby konané dne 5. října 1991. Konkrétně, zda součástí draženého majetku byly i předmětné garáže či nikoliv.
Dovolatel svou dovolací argumentaci rozčlenil do celkem šesti dílčích oblastí, které jsou nyní ve zkrácené podobě vymezeny.
V první oblasti dovolatel namítá, že právní závěry odvolacího soudu týkající se toho, že dražen byl pouze obchodní pavilon, jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Podle dovolatele MNV Praha 4 opomenul aplikovat §4 odst. 4 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále již „zákon o převodech“) a vydražitelé byli v okamžiku vydražení majetku v dobré víře. V potvrzení Pražské privatizační komise byl předmět dražby specifikován tak, že se jedná o nemovitosti, dům č. p. XY se (nikoli na) st. parc. č. kat. XY a p. p. XY, XY a XY.
V druhé oblasti dovolatel zdůrazňuje, že není možné, aby došlo k rozdělení budovy pod jedním číslem popisným, která byla zkolaudována jako celek. Podle dovolatele ze znaleckých posudků vyplývá, že řadové garáže, postavené na pozemku parc. č. XY, jsou vydaným kolaudačním rozhodnutím povolené k užívání od roku 1982 společně a jednotně se stavbou obchodního pavilonu. Podle dovolatele není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k úvaze, že předmětné garáže nejsou součástí obchodního pavilonu, když ze znaleckých posudků toto neplyne.
Ve třetí části dovolatel tvrdí, že pokud by skutkový stav věci byl takový, jak uvádí odvolací soud, „došlo by ze strany právního předchůdce žalobce, MNV Praha 4 – Modřany bezesporu již v roce 1982 k oddělení sporných garáží od zbývající části obchodního pavilonu. “ Podle dovolatele je tak zřejmé, že právní předchůdce vždy vycházel z existence jedné nedělitelné stavby. Rovněž projektová dokumentace předmětné garáže zakresluje společně s ostatními garážemi.
Ve čtvrté části dovolatel poukazuje na hodnocení znaleckých posudků odvolacím soudem a odkazuje na svou dovolací argumentaci týkající se druhé oblasti (viz výše).
V páté části své dovolací argumentace dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že se necítil být vlastníkem předmětných garáží, pokud žádal o jejich odprodej. Dovolatel tvrdí, že mu bylo statutárními zástupci žalobce sděleno, že předpokladem pro to, by žalovaným mohl být pozemek parc. č. XY prodán a garáže řádně předány, bylo právě sepsání této žádosti. Na tom nic nemění to, že se dovolatel považoval za dobrověrného vlastníka předmětných garáží.
V šesté části dovolatel uvádí, že závěry odvolacího soudu ohledně obsahu kolaudačního rozhodnutí (konkrétně to, že v něm nebyly jasně specifikovány garáže), je v rozporu s provedeným dokazováním. Podle dovolatele okolnost, že v kolaudačním rozhodnutí nejsou předmětné garáže výslovně specifikovány, svědčí o tom, že předmětné garáže byly postaveny podle dokumentace ověřené ve stavebním řízení. Pokud by předmětné garáže součástí kolaudačního rozhodnutí nebyly, nebylo by možné je vůbec užívat. Odvolací soud rovněž nebral do úvahy výsledek místního šetření provedeného soudem prvního stupně, ze kterého vyplynulo, že žádné garáže bez č. p./č. e. v místě obchodního pavilonu zjištěny nebyly.
Dovolatel dále namítá, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka (bez bližší specifikace) měla být vyřešena jinak. Úvahy odvolacího soudu popíraly provedené dokazování a vyústily v extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Odvolací soud se vydaným rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak od předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věc (viz výše). Dovolatel odkazuje i na další rozhodnutí dovolacího soudu, zejména na rozsudek ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2280/2012, z nějž vyplývá, že pokud je spojení součásti věci s věcí hlavní tak úzké, že nemůže být věc reálně rozdělena nebo může být oddělena jen nehospodárným způsobem, jedná se o nesamostatnou součást věci. Z usnesení dovolacího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010, dále vyplývá, že není-li součást věci oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. V neposlední řadě dovolatel poukazuje i na rozsudek dovolacího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 2366/2008, v němž byl vyložen právní názor, že faktické rozdělení věci nemůže způsobit pouhé vypracování geometrického plánu či uzavření kupní smlouvy, nýbrž k němu může vést jen přímý (fyzický) zásah do hmotné podstaty věci.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přípisem ze dne 31. ledna 2018 se žalovaná 4) plně ztotožnila s dovoláním žalovaného 3).
K dovolání žalovaného 3) se písemně vyjádřil žalobce, který zejména uvedl, že dovolání nesplňuje základní předpoklady přípustnosti dovolání. Nedostatek dovolání shledává v tom, že i přes rozsáhlost dovolání byla právní otázka, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu, vymezena až v závěru dovolání, a to velmi nedostatečně. Podstatná část dovolání spočívá nikoli ve vymezení právní otázky či dovolací argumentace, ale v předložení náhledu dovolatele na posuzovaný spor. Podle žalobce dovolatel pozměnil některé závěry odvolacího soudu. Ve vztahu k posouzení znaleckých posudků odvolacím soudem žalobce zdůraznil, že podle odvolacího soudu otázka, zda předmětné garáže jsou či nejsou součástí stavby obchodního pavilonu, nemůže být otázkou znaleckého posouzení, nýbrž jde o otázku, o níž rozhoduje soud. Žalobce dále uvádí, že odvolací soud se rozsáhle věnoval souvisejícím skutkovým otázkám tak, aby konečný rozsudek mohl být dostatečným podkladem pro ukončení sporu. Podle žalobce není ani zřejmé, co vlastně dovolatel napadá. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 3) zamítl.
K vyjádření žalobce se podáním ze dne 10. května 2018 vyjádřil dovolatel. V tomto vyjádření dovolatel zpochybnil tvrzení žalobce, že dovolání není projednatelné. Dále uvedl, že výroková část dovoláním napadeného rozsudku je problematická i s ohledem na to, že žádné garáže bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemku parc. č. XY nejsou, nacházejí se tam toliko garáže s číslem popisným XY, které jsou součástí obchodního pavilonu. Dokonce i Katastrální úřad XY, Katastrální pracoviště XY odmítl na základě dovoláním napadeného rozsudku vlastnické právo žalobce k předmětným garážím „zavkladovat“. Podle dovolatele žalobce požádal jemu podřízený Odbor výstavby Městské části Prahy 12 (dále již „stavební úřad“), aby nedostatek dovoláním napadeného rozsudku zhojil tím, že se samostatný subjekt práva (garáže) dodatečně vytvoří vydáním potvrzení pro katastrální úřad, že se na pozemku č. parc. XY nachází garáže bez čísla popisného i čísla evidenčního. Následně přípisem ze dne 13. června 2018 dovolatel Nejvyššímu soudu sdělil, že vyzval stavební úřad k tomu, aby mu předložil přípis žalobce, na základě kterého stavební úřad vystavil výše uvedené potvrzení pro katastrální úřad. Toto potvrzení však nebylo dovolateli dosud předloženo.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Při rozhodování Nejvyšší soud dále zohlednil, že podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných - dílu 1 - přechodných ustanovení - oddílu 1 - všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Dovolatel v podaném dovolání, kromě vymezeného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., uplatnil (na str. 15 v rámci čl. IX.) současně hned tři varianty přípustnosti svého dovolání s tím, že: „odvolacím soudem řešená otázka hmotného práva (spočívající v posouzení, zda část nemovitosti pod jedním č. p./č. o., stavebně propojená, může tvořit součást jiné části nemovitosti, jakožto věci hlavní) v daném případě v rozhodování dovolacího soudu (1.) nebyla vyřešena, potažmo (2.) má být dovolacím soudem (v) daném případě posouzena jinak. Žalovaný namítá, (3.) že se odvolací soud od rozhodování dovolacího soudu při posuzování dané problematiky hmotného práva odchýlil.“
K tomu nutno uvést, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ) vyložil, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, jelikož splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku. Kromě toho podstatná část dovolací argumentace dovolatele je založena na prosté skutkové a následně právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nicméně i přes kumulaci tří variant přípustnosti dovolání a poměrně obšírně dovolatelem zvolenou skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu lze přesto - s přihlédnutím k obsahu podaného dovolání - vyvodit, že dovolatel (ve stručnosti shrnuto z jeho uplatněné argumentace) ve své podstatě namítá, že skutkový stav, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, neumožňoval přistoupit k danému (odvolacím soudem učiněnému) právnímu posouzení věci, a že v konečném důsledku nebyl respektován závazný právní názor dovolacího soudu, jak byl vyložen v jeho kasačním rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. 30 Cdo 936/2013.
V posledně označeném kasačním rozsudku (jímž byly zrušeny předchozí rozhodnutí obou soudů v této právní věci) Nejvyšší soud mj. vyložil (nyní v textu zvýraznil dovolací soud), že:
„V posuzované věci se řešení vlastnického práva k předmětným garážím odvíjelo od zodpovězení otázky, zda tyto garáže tvořily součást vydražené provozní jednotky XY, anebo zda se jednalo o příslušenství věci hlavní (zmíněné provozovny). Odvolací soud vyloučil, že by předmětné garáže byly příslušenstvím věci hlavní, relevantně se však stejně jako soud prvního stupně - nezabýval otázkou, zda tyto garáže splňují charakter součásti zmíněné provozní jednotky. Odvolací soud implicite tak převzal právní názor obsažený v prvoinstančním rozsudku, totiž že Tato otázka byla řešena již ve sporu 27 C 335/2004 , ve kterém soud tam dospěl k závěru, že tyto garáže nejsou součástí obchodního pavilonu ani jeho příslušenstvím. Z obsahu spisu ovšem nelze zjistit, zda uvedená otázka byla v uvedeném řízení vskutku takto pravomocně rozsouzena, když sám žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání dovolatelů ze dne 29. května 2012 (viz podání na č.l. XY a násl.) k tomu uvádí: 1) o otázce vlastnického práva ke 4 garážím na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, bylo již v minulosti nadepsaným soudem rozhodováno, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j.: 27 C 335/2004-84, ze dne 21. 5. 2008, jímž bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětných 4 garáží je Hlavní město Praha, tedy žalobce. Věc nebyla dořešena pouze z toho důvodu, že jako žalobce vystupoval v uvedeném sporu Městská část Praha 12 a odvolací soudu (Městský soud v Praze) dospěl k právnímu názoru, že Městská část Praha 12 není aktivně legitimována, neboť aktivně legitimovaným je Hlavní město Praha a rozsudek z důvodu nedostatku aktivní legitimace Městské části Praha 12 změnil tak, že žalobu zamítl. Z procesního spisu není tedy zřejmé, kdy soud prvního stupně a na základě jakého procesního postupu zjistil takovou (pro meritorní rozhodnutí) právně relevantní informaci, což představuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když takovou vadu dovolatelé v podaném dovolání neuplatnili (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z pohledu posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. dovolací soud může úvahu soudů, zda jde o samostatnou věc, učiněnou v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 3. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009). Jestliže ovšem k posouzení těchto zákonných kritérií ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., ve vazbě na konstantní judikaturu dovolacího soudu [(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 2366/2008, ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010, nebo ze dne 27. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008); všechna zde uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ], a to vše v situaci, kdy v souvislosti s předáním podkladů pro převod správy národního majetku se v zápisu o předání a převzetí objektů níže uvedených jako součást stavby obchodního pavilonu v XY ze dne 13. dubna 1982 mj. uvádí, že Objekty předávané a přejímané garáže - elko. /4 boxy/ byly provedeny v rámci akce Z jako součást stavby obchodního pavilonu v XY , ze strany soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nedošlo, je učiněný závěr vylučující, že předmětné garáže nejsou součástí zmíněného pavilonu, předčasný a tedy za daného procesního stavu nesprávný (v souvislosti s posuzováním otázky součásti věci lze též odkázat na instruktivní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 10 Co 405/2007, publikovaný v Automatizovaném systému právních informací pod identifikačním číslem JUD152381CZ; dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2123/2009, s odůvodněním, že odvolací soud s ohledem na skutková zjištění, věc řádně právně posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu).“
Lze tedy z obsahu podaného dovolání - jako dominující uplatněné kritérium přípustnosti dovolání žalovaným 3) - dovodit, že podle dovolatele odvolací soud důsledně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyplývající z jeho shora již označeného kasačního rozsudku, tedy (jinými slovy a v intencích §237 o. s. ř. vyjádřeno), že při řešení výše již vymezené právní otázky týkající se hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud tudíž neshledal, že by dovolání žalovaného 3) neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a nezbylo jinak, než je pro absentující právně relevantní vymezení (jedné z variant) přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V návaznosti na to tento dílčí závěr pak dovolací soud shledal, že dovolání žalovaného 3) je - jak bude dále rozvedeno - přípustné i důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Vyložené závěry tedy znamenají, že jsou-li na skutkovém poli relevantní pochybnosti, jež přímo vyplývají z odůvodnění písemného vyhotovení (řádně a včas oprávněnou osobou uplatněným) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, případně z odůvodnění soudu prvního stupně, pakliže odvolací soud z něj jako správná a úplná pro své meritorní rozhodnutí zcela převzal prvoinstančním soudem učiněná skutková zjištění, nemůže za takové situace rozhodnutí odvolacího soudu obstát, neboť popsané skutkové defekty jdou na vrub jeho věcné správnosti. K tomu je třeba ještě z již opakovaně zmíněného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu vyzvednout odkaz na rozhodnutí téhož soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 5113/2007 nebo sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, v nichž byl odůvodněn závěr, že dovolací soud může úvahu soudů, zda jde o samostatnou věc, učiněnou v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou .
Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou nezastupitelný. Znalec je přitom osobou (fyzickou či právnickou), která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001).
Podle §13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění k datu zpracování posudku v této věci v nalézacím řízení, v posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek). Činnost soudu pak směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).
Soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec nedostatečně splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně jej nesplnil vůbec, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle §53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.
Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí. Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, které neodpovídá znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007).
Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, je věci právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012).
Nejvyšší soud na tomto místě vyslovuje závěr, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr, z nějž posléze odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, že předmětné garáže nepředstavují součást předmětné stavby obchodního pavilonu č. p. XY v XY, jsou výsledkem nedůsledného reflektování znalci učiněných odborně stavebně - technických a dalších (verifikačních) hodnocení a závěrů týkajících se inkriminovaných čtyř garáží ve vztahu k předmětnému obchodnímu pavilonu, jakkoliv v rozhodnutí správně vyložil, že finální vyústění, zda uvedené garáže představují či nikoliv součást uvedené stavby, je závěrem právním, jež pochopitelně ani ze znaleckého posudku přejímat nelze, neboť tento právně kvalifikační závěr je přirozeně v rozhodovací kompetenci příslušného soudu.
Nicméně odvolacím soudem nedostatečné vypořádání se s odbornými závěry znalců plynoucích z předmětných zpracovaných znaleckých posudků (ve smyslu jejich logičnosti, srozumitelnosti, přesvědčivosti atd.), na jejichž základě soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že posuzované čtyři garáže jsou součástí předmětného obchodního pavilonu, za dané procesní situace neumožňuje dovolacímu soudu dost dobře posoudit, zda odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr vychází vskutku z validního informačního (materiálního) základu.
Je tomu tak z toho důvodu, že pro rozhodnutí zásadně významné informace, k nimž z pohledu odborných závěrů předmětní znalci dospěli (znalecké nálezy), a z jejichž závěrů soud prvního stupně při meritorním rozhodování nakonec vycházel, nebyly odvolacím soudem v jím vydaném (písemné vyhotovení) rozsudku náležitě vyloženy, případně (na úkor znaleckých posudků, respektive závěrů znalců) nebyly v dovoláním napadeném rozhodnutí seznatelně (nikoliv však z hlediska vlastních odborných závěrů znalců, které soud pochopitelně verifikovat nemůže) vytěsněny, překlenuty, vyloženy jako v té či oné své části např. (logicky) vnitřně rozporné, neodůvodněné, nepřesvědčivé, nesouladné, nebo snad jako neurčité anebo dokonce jako nesrozumitelné atp.
Rovněž bez případně doplňujících zjištění plynoucích z příslušného správního spisu, nelze bez dalšího vytěsnit - jak ovšem učinil odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku - ani „zápis (tehdejšího odboru výstavby MNV v Praze 4 - Modřanech) ze dne 13. 4. 1982, že předmětné objekty byly provedeny jako součást stavby obchodního pavilonu v XY.“ toliko s tím, že tento zápis (jeho obsah) „je třeba vykládat tak, že sporné 4 elko garáže byly postaveny společně s obchodním pavilonem, nikoliv ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., že se jedná o součást věci ve smyslu právním...“ Jestliže v rozhodné době byl příslušný správní orgán k tomu kompetentní takový závěr učinil, nelze tento významný informační zdroj - s přihlédnutím k dalším zjištěním a k okolnostem daného případu – překlenout předložením pouhé jiné možné výkladové alternativy, aniž by soud měl pro takový závěr k dispozici odpovídající (z dokazování učiněná) skutková zjištění.
Lze tedy uzavřít, že úvahy odvolací soudu, které jej přivedly k závěru, že: „předmětné elko garáže nejsou součástí obchodního pavilonu, nebyly s ní (m) ani společně užívány jako příslušenství věci (§121 odst. 1 obč. zák.), ale staly se věcí samostatnou jejich faktickým oddělením od věci hlavní...“ , jsou - s přihlédnutím ke shora vyloženému - zjevně nepřiměřené; rozhodnutí odvolacího soudu tudíž z věcného hlediska za stávajícího stavu nemůže obstát.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu