ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.844.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 844/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) Ing. J. T. , b) Ing. V. M. , a c) J. T. , všech zastoupených JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenovského 15/1107, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 5/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2014, č. j. 30 Co 155/2013-313, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2014, č. j. 30 Co 155/2013-313, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2012, č. j. 7 C 5/2011-167, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že zůstavitelka E. V., zemřelá dne 18. prosince 2008, posledně bytem ve Z. (dále též „zůstavitelka“ nebo „dárkyně“), byla v okamžiku své smrti výlučnou vlastnicí (v rozsudečném výroku) označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 29. srpna 2008, na základě které zůstavitelka darovala předmětné nemovitosti žalované, není ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. neplatná z důvodu, že zůstavitelka ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Soud se přitom neztotožnil se závěry znaleckého posudku, které se pohybují na vyšší či nižší úrovni pravděpodobnosti, a jsou v rozporu s většinou provedených důkazů (zejména s výslechy svědků).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že zůstavitelka byla v okamžiku své smrti (18. prosince 2008) výlučnou vlastnicí předmětného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, co zopakoval některé důkazy (a v odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč nezopakoval důkazy ostatní, jež byly provedeny v prvoinstančním řízení), vzal za relevantní zjištění učiněná ze znaleckého posudku Univerzity Karlovy, Fakultní nemocnice v Hradci Králové (dále též „znalecký posudek“) a z výslechu zpracovatele znaleckého posudku MUDr. Ivana Tůmy, CSc. (dále též „zpracovatel znaleckého posudku“). Na straně 6 odůvodnění (písemného vyhotovení svého) rozsudku pak opsal obsah výpovědi zpracovatele posudku, který „opakovaně stvrdil závěry znaleckého posudku v tom smyslu, že zůstavitelka nebyla schopna posoudit právní akt jako je darovací smlouva, neboť neměla v tuto chvíli svobodnou vůli to takto posoudit. Sice věděla, co činí, tedy že uzavírá darovací smlouvu, ale nebyla schopna pochopit její smysl v souvislosti se zhoršením jejího psychického stavu v rozhodné době.“
Odvolací soud dospěl „k závěru odlišnému od soudu I. stupně. Konkrétně, že předmětná darovací smlouva uzavřená mezi zůstavitelkou E. V. jako dárkyní a žalovanou jako obdarovanou dne 29. 8.2008, je ve smyslu ustanovení §38 odst. 2 o. z. absolutně neplatným právním úkonem, neboť jej uzavřela na straně dárkyně (zůstavitelky) osoba jednající v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.“ Podle odvolacího soudu „ve prospěch tohoto skutkového závěru...svědčí především ústavní znalecký posudek...Znalecký ústav se velice podobně vyjádřil ke všem dotazům a námitkám žalované strany, ke všem důkazům, které byly provedeny před odvolacím soudem...Velmi logickým způsobem zástupce znaleckého ústavu vysvětlil, proč se slyšení svědkové a žalovaná nemohli po odborné stránce vyjádřit k existenci duševní poruchy zůstavitelky v rozhodné době, kdy byla podepsána a uzavřena darovací smlouva. I podle názoru odvolacího soudu je zcela nerozhodné, zdali zůstavitelka krátce před uzavřením darovací smlouvy se žalovanou či přítomnými svědky komunikovala, zdali je poznávala apod. Naopak zásadní skutečností bylo to, že zůstavitelka E. V. byla 28. 8. 2008 dovezena rychlou záchrannou službou do Vinohradské nemocnice v souvislosti s náhlým zhoršením zdravotního stavu. Příčinou bylo narušení cévního zásobování mozku při závažné srdeční arytmii. V této souvislosti se akutně a významně zhoršil dne 28. 8. 2008 její psychický stav, neboť při arytmii docházelo k oslabení cévního zásobení mozku, což vedlo ke stavu akutního deliria (kvalitní porucha vědomí s dezorientací). V této souvislosti byla hospitalizace zůstavitelky hlášena soudu v rámci detenčního řízení, neboť zůstavitelka nebyla schopná podepsat souhlas s hospitalizací. Psychický stav zůstavitelky ovlivnilo rovněž podání Haloperidolu dne 28. 8. 2008. Zdravotní stav zůstavitelky byl rovněž komplikován akutní infekcí s nutností léčby antibiotiky.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že odvolací soud – v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) - ponechal zcela stranou všechny informace vyplývající z výpovědi žalované a zvláště pak z výpovědí svědků JUDr. J. P. a Mgr. M. Š. Výpovědi dalších svědků prakticky ignoroval, když je neopakoval, ale ve skutečnosti hodnotil jinak, než soud prvního stupně, protože jejich obsah označil za pro věc nepodstatný, jelikož se vyjadřovali „především k tomu, v jakém zdravotním stavu byla a jak se chovala zůstavitelka E. V. v minulém období, které předcházelo uzavření darovací smlouvy.“ To je postup, který odporuje §213 o. s. ř. a odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Odvolací soud však platnou právní úpravu i stabilní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nerespektoval ani při aplikaci §132 o. s. ř. Odvolací soud založil svá skutková zjištění na znaleckém posudku – jmenovitě pak na výslechu znalce MUDr. Ivana Tůmy, CSc., který při jednání před odvolacím soudem dne 30. srpna 2014 mj. vypověděl, že „po podání léku Haloperidol v dávce 2,5 mg, je možné, že v době podpisu darovací smlouvy mohla být zůstavitelka ještě pod doznívajícím vlivem tohoto léku...“ V odůvodnění svého rozsudku sice odvolací soud tuto část výpovědi uvádí, ale ze zjevné míry pouhé pravděpodobnosti důsledku („je možné“, „mohla být“) nečiní žádné závěry. Vůbec se jí nezabývá. Kromě toho znalec také vypověděl, že „Nepopírám, že věděla, co činí tedy, že uzavírá darovací smlouvu, ale nebyla schopna pochopit její smysl“ , což je podle dovolatelky zjevný rozpor. Dovolatelka v tomto směru argumentuje tím, že „Pokud vím, co činím (vím, že uzavírám darovací smlouvu), tak nemůže současně platit, že nejsem schopen její smysl pochopit. Tomuto rozporu odvolací soud žádnou pozornost nevěnoval.“ Dovolatelka (v rámci své dovolací argumentace naplňující vymezení předpokladu přípustnosti dovolání stran odvolacím soudem vyřešené právní otázky způsobu hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř.) poukazuje na další výpověď znalce před odvolacím soudem, v níž znalec mj. uvádí: „Jaký intelekt měla tedy zůstavitelka v rozhodné době, nelze říci...V této souvislosti já mohu jen odhadnout to, že 29. 8. v 16:00 hodin trpěla zůstavitelka středně těžkou demencí...Jak už jsem říkal, já nemohu odpovědět na otázku, jaká byla úroveň intelektu 29. 8. kolem 16:00 hod., mohu jen odhadovat...Pokud jsme...užili termín pravděpodobnost blízká jistotě, tak nejsem schopen to vyjádřit percentuálně, neboť jsme zůstavitelku nemohli vyšetřovat osobně. Pokud bychom ji vyšetřovali osobně, tak bych to byl schopen percentuálně vyjádřit. Rozhodně se pravděpodobnost blízká jistotě nerovná 100 %.“
Podle dovolatelky je z uvedeného zřejmé, že znalec vycházel jen ze svého odhadu a že úsudky činil otevřeně jen v založení na jisté míře pravděpodobnosti, přičemž připustil, že ani pravděpodobnost blízká jistotě se nerovná jistotě stoprocentní; odvolací soud ovšem této části nevěnoval žádnou pozornost a ani v nejmenší se s ní nevypořádal. A to přesto, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkazuje na celou řadu rozhodnutí dovolacího soudu, která nepřipouští činit závěry při verifikaci právně rozhodných skutečností z hlediska aplikace §38 odst. 2 obč. zák. na základě pravděpodobnosti.
Podle dovolatelky „Smysl, podstata a účel zcela správné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR spočívá v ochraně vůle osoby, která se již po smrti nemůže sama bránit. Jestliže je stoprocentní jistota vyžadována v řízení o zbavení svéprávnosti žijící osoby, tedy osoby, která se může bránit nepříznivému výroku soudu, je nezbytné dospět k závěru, že stejně tak musí být stoprocentní jistota vyžadována v řízení, kde se dotčená osoba již bránit nemůže. Je potřeba poukázat i na ústavněprávní prizma, kde v procesu vyvažování dotčených práv, na podkladě výše uvedeného, jasně převažuje zájem na ochraně svobodné vůle dárkyně nad údajnými majetkovými právy žalobců.
Respektování skutečné vůle každého z nás (zvláště pak vůle projevené v rámci výkonu vlastnických práv, jejichž nedotknutelnost je garantována celým naším právním řádem i ústavním pořádkem), musí být i vůdčím kritériem rozhodování soudů. Jiný postup je nejen porušením platné právní úpravy, ale i flagrantním zásahem do základních práv osoby projevující svoji vůli. Nastanou-li snad pochybnosti o platnosti či neplatnosti projevené vůle, musí mít jasnou přednost úsudek o platnosti projevu. Pro konstatování neplatnosti projevené vůle musí být dán podklad absolutně vylučující jakoukoliv pochybnost. Jakýkoliv jiný výklad znamená, že o platnosti našich volních projevů bude v případě naší smrti rozhodovat nikoliv skutečná vůle (byť důkazně doložená řadou důkazů), ale znalecký posudek založený jen na úvahách s jistou (byť vysokou) mírou pravděpodobnosti. To je stav, který při racionálním uvažování a při respektování základních lidských práv nelze nikdy připustit.“
Dovolatelka nad rozsah uvedeného zdůraznila, že rodina žalobců vedla s dárkyní v minulosti soudní spory a vztahy mezi žalobci a dárkyní byly více než chladné, přičemž sama dárkyně si nepřála, aby předmětný majetek připadl žalobcům. Jelikož jedním z hledisek, na které klade důraz Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi, je hledisko hodnocení zpochybňovaného projevu vůle ve vazbě na dříve prezentovanou vůli dotčené osoby, pak se i v tomto směru odvolací soud odchýlil od stabilní rozhodovací praxe dovolacího soudu, když zcela ponechal stranou, že dovolatelka i svědci Mgr. M. Š. a JUDr. J. P. jednoznačně potvrzovali, že zůstavitelka nezpochybnitelně chtěla předmětné nemovitosti darovat dovolatelce, přičemž ani znalci nijak nezpochybňovali, že takovouto vůli měla a že takovéto cíle chtěla dosáhnout. Z těchto všech důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání žalované odmítli uplatněnou dovolací argumentaci a vyjádřili se podrobně k dovolatelkou vymezeným předpokladům přípustnosti jejího dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Poukázali na zdravotní stav zůstavitelky před uzavřením předmětné darovací smlouvy a v okamžiku jejího uzavření, kdy – jak vyplynulo z vyjádření zpracovatele znaleckého posudku – její intelekt klesl na úroveň středně těžké demence, a tak to bylo až do její smrti. Hodinu před předpisem darovací smlouvy bylo ohledně zůstavitelky zahájeno detenční soudní řízení (kdy zůstavitelka nebyla schopna podepsat souhlas pacienta s hospitalizací), které bylo provedeno a dokončeno. Žalobci dále odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž byl formulován právní názor, že „Dosavadní vysoký důkazní standard pro prokázání jednání v duševní poruše, vyžadující, aby skutkový závěr soudu byl učiněn ‚zcela jednoznačně‘ a‚ bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti‘ narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním negativně zasažen její majetek. Je-li důkazní standard požadovaný pro prokázání určité skutečnosti zcela nepřiměřeně vysoký, je v jeho důsledku nepřiměřeně vysoké i důkazní břemeno kladení na účastníka řízení, čímž dochází k porušení jeho práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních právo a svobod.“ Žalobci dále z cit. nálezu připomínají, že podle Ústavního soudu je třeba respektovat, že skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně prokázat s absolutní jistotou, vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti. Vyžadovat, aby skutkový závěr mohl být činěn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je až na hranici nemožnosti takového prokázání, neboť pojem „zcela jednoznačně“ naznačuje, že nemůže být myslitelný žádný jiný závěr, a pojem „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je již explicitním ekvivalentem stoprocentní povahy. Podle žalobců tak odvolací soud postupoval zcela po právu, věc správně posoudil, znalecké závěry jsou jednoznačně ještě nad uváděnou vysokou míru pravděpodobnosti, jsou zcela přesvědčivé, nehledě na další důkazy v řízení (zejména na detenční řízení). Požadovaný důkazní standard tak byl zcela splněn. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud podané dovolání žalované jako nedůvodné zamítl, případně jej odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání – které bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem, a jež obsahuje také řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. – je (jak bude vyloženo následovně) přípustné a i důvodné.
Dovolání žalované v zásadě vychází z dovolací argumentace (obsahující vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), že odvolací soud jednak způsobem odporujícím §132 o. s. ř. a připomenuté judikatuře dovolacího soudu vztahující se k aplikaci tohoto procesního pravidla pochybil při verifikaci právně rozhodných skutečností, a dále, že pochybil i v samotné aplikaci §38 odst. 2 obč. zák., neboť se (jak již shora bylo ve stručnosti připomenuto z obsahu podaného dovolání) v řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Posouzení, zda takto dovolatelkou vymezené předpoklady přípustnosti dovolání vskutku zakládají podmínky pro jejich podřazení (respektive alespoň jednoho takto vymezeného předpokladu) pod §237 o. s. ř., vyžaduje, že ony (pro rozhodnutí) zásadně významné skutkové a právní okolnosti případu budou v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudky vyloženy (obsaženy) v takovém (nezbytném) rozsahu a kvalitě, aby (i) dovolacímu soudu bylo zřejmé, které právně významné momenty a jaké interpretační a aplikační úvahy vedly nakonec odvolací soud k přijetí (vydání) napadeného rozhodnutí, jež závisí na vyřešení předmětné právní otázky.
Při změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem (§220 o. s. ř.) tento soud svým rozhodnutím nahrazuje napadené prvostupňové rozhodnutí. Proto písemné vyhotovení jeho rozsudku musí odpovídat zákonným náležitostem ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí je povinen odpovídajícím způsobem se vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jeho myšlenkový postup musí být v odůvodnění jednoznačně vysvětlen nejen poukazem na všechny skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním, ale rovněž s poukazem na právní závěry, které přijal.
Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat, o jaké provedené důkazy se (skutkové) závěry soudu opírají. Nelze současně v této souvislosti přehlédnout, že podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z rozhodných, respektive pro posouzení věci významných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané poznatky získané provedením jednotlivých důkazů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 440/2001; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98, připomenul, že v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř je tzv. souborné zjištění, stejně jako to, kdy se v odůvodnění reprodukují jednotlivé důkazy, i protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012, vyložil a odůvodnil právní názor, že zákonem vyžadované odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při posuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková) zjištění je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro právní posouzení věci.
Výše vyložené zákonné limity pro odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (odvolacího) soudu v daném případě splněny nebyly, takže dovolacímu soudu byla upřena možnost posoudit, zda dovolatelkou vymezené předpoklady přípustnosti jsou či nikoli relevantní, tedy, zda předmětné právní otázky byly odvolacím soudem vskutku vyřešeny (jak namítá dovolatelka) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či nikoliv. Je tomu tak z toho důvodu, že odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku postrádá dílčí skutková zjištění, z nichž by byl posléze formulován závěr o skutkovém stavu věci. Na str. 6 a v prvním odstavci str. 7 odůvodnění rozsudku je totiž pouhý opis části spisu (viz arg.: „Svědek Mgr. M. Š. před odvolacím soudem v podstatě odkázal...“ , „Rovněž svědek JUDr. J. P. odkázal...“ , „Žalovaná před odvolacím soudem jako účastnice řízení uvedla...“ , „zástupce znaleckého ústavu...MUDr. Ivan Tůma, CSc....zdůraznil...zopakoval...stvrdil...“ , bez uvedení, co odvolací soud z toho kterého důkazu zjistil, a převzal pro tvorbu závěru o skutkovém stavu věci.
Odvolací soud sice na str. 8 v druhém odstavci svého písemného odůvodnění rozsudku skutkově uzavírá, že „v projednávané věci žalobci unesli břemeno tvrzení i břemeno důkazní, když prokázali, že dne 29. 8. 2008 kolem 16:00 hodin, kdy byly uzavřena darovací smlouva mezi zůstavitelkou E. V. a žalovanou nebyla zůstavitelka způsobilá uzavřít platně tento právní úkon, neboť v rozhodný okamžik jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.“ , avšak tomuto skutkovému závěru nesouzní dílčí část (ovšem pouhého opisu z výpovědi zpracovatele posudku) znaleckého závěru, respektive výpovědi zpracovatele posudku, že zůstavitelka v době podpisu předmětné darovací smlouvy, tj. dne 29. srpna 2008, „sice věděla co činí, tedy že uzavírá darovací smlouvu, ale nebyla schopna posoudit její smyl v souvislosti se zhoršením jejího psychického stavu“ , což nelze vnímat jinak, než jako zásadní protimluv. Důvodně proto dovolatelka prostřednictvím svého advokáta v tomto směru argumentuje tím, že „pokud vím, co činím (vím, že uzavírám darovací smlouvu), tak nemůže současně platit, že nejsem schopen její smysl pochopit.“ Přitom na str. 16 (v rámci odpovědi na soudem položenou otázku pod č. 2 : „Zda byla posuzovaná schopna spravovat si své záležitosti a v jaké míře /zejména v roce 2008/?)“ , se ve znaleckém posudku uvádí tato odpověď: „Znalecká komise se proto domnívá, že paní E. V., nebyla dne 29. 8. 2008 v odpoledních hodinách schopna plně chápat text darovací smlouvy, posoudit následky svého jednání a svobodně se rozhodovat. Z psychiatrického hlediska paní E. V. nebyla dne 29. 8. 2008 schopna právního úkonu podpisem darovací smlouvy.“
Ačkoliv co nejpodrobnější dokazování mělo být zaměřeno na zjištění, zda zůstavitelka dne 29. srpna 2008 učinila právní úkon (uzavření darovací smlouvy) za podmínek předvídaných v §38 odst. 2 obč. zák., a ačkoliv odvolací soud při měnícím rozsudku vycházel z předmětného znaleckého posudku a z výslechu znalce (zpracovatele posudku), z nějž ovšem sám neučinil žádná právně významná skutková zjištění, pouze z něj převzal (opsal) příslušné části textu (případně předmětné části z výpovědi zpracovatele posudku), s nímž pak (v rámci zhodnocení souhrnně učiněného opisu ze spisu) vyslovil souhlas a vzal tyto závěry za zjištěné a relevantní pro následné právní posouzení věci, jeví se dovolacímu soudu – kromě výše uvedeného – za zcela nedostatečné, pokud odvolací soud zcela rezignoval na verifikaci zjištění, zda vskutku ve zdravotnické dokumentaci zůstavitelky absentují podrobné informace týkající právě dne 29. srpna 2008.
Ze znaleckého posudku totiž vyplývá, že „zůstavitelka byla hospitalizována na koronární jednotce FNKV Praha od 28. 8. 2008 do 2. 9. 2008...“ ; pak tedy musejí být k dispozici příslušné záznamy představující (podrobný) denní monitoring zdravotního stavu zůstavitelky v uvedený den, včetně jejího chování (zdravotnická dokumentace na jednotkách intenzivní péče se skládá z dekurzu, do kterého lékař zaznamenává ordinace, epikrízy – představující souhrn informací v případě lůžkové péče, záznamy vizit, změny zdravotního stavu a plánovaná vyšetření pacienta; její součástí je též ošetřovatelská dokumentace obsahující další denní záznamy – k tomu srov. zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování /zákon o zdravotních službách/, v rozhodném znění, a vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 92/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, v rozhodné znění, zejména Příl. č. 1 bod 11 vyhlášky týkající se dokumentace ošetřovatelské péče; nikoliv pro tuto věc nepodstatný význam mohou mít i záznamy o hlášení sester, které by měly obsahovat denní informace o zdravotním stavu, respektive chování zůstavitelky z pohledu sesterského personálu; k tomu srov. např. Vondráček, L., Ludvík, M., Nováková, J: Ošetřovatelská dokumentace v praxi, 1. vydání, Praha: Grada Publishing, a. s., 2003).
Znalecký posudek nepochopitelně opis této (pro rozsouzení věci nepochybně) relevantní části zdravotnické dokumentace zůstavitelky neobsahuje, ale ani údaj, že tato část denního monitoringu v takové dokumentaci obsažena není. Pak tedy ani z tohoto pohledu nelze uvedený posudek stran jeho skutkové části považovat za kompletní a nelze ani v intencích §132 o. s. ř. korektně zhodnotit extrémní rozdíl v chování zůstavitelky dne 29. srpna 2008, jak je popsán v předmětném posudku, a jak byl vnímán předmětnými svědky a mohl či měl být (v předmětném rozsahu) zaznamenán v příslušné ošetřovatelské dokumentaci, včetně případného (denního) hlášení sester na uvedené jednotce intenzivní péče. Bylo by pak zcela - oproti ustáleným standardům poskytovatelů zdravotní péče - nepochopitelné, aby byl zdravotnickým personálem umožněn vstup na jednotku intenzivní péče osobám, které by chtěly navštívit hospitalizovaného pacienta, jenž by měl být v daný okamžik ve velmi špatném zdravotním (psychickém) stavu, případně aby unikla sesterskému dozoru na uvedeném pracovišti okolnost, že předmětné osoby požadují po pacientovi, který by se měl nacházet ve velmi špatném zdravotním (psychickém) stavu podepisování nějakých listin, respektive určitého aktivního jednání atd. I absence tohoto zhodnocení skutkových okolností totiž mohla mít vliv na meritorní rozhodnutí odvolacího soudu.
Shora vyložené defekty napadeného rozsudku odvolacího soudu nemohly tedy (ve svém souhrnu) vést k ničemu jinému, než k vydání tohoto kasačního rozhodnutí. V dalším řízení se odvolací soud zaměří na (z pohledu skutkové podstaty obsažené v §38 odst. 2 obč. zák.) zjištění právně rozhodných skutkových okolností případu a své dílčí skutkové závěry včetně závěru o skutkovém stavu věci zákonu odpovídajícím způsobem vyloží v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku, stejně jako i následné právní posouzení věci.
K otázce tzv. důkazního standardu při prokazování (ne)platnosti právních úkonů (právního jednání) osob jednajících v duševní poruše, jak byl vyložen Ústavním soudem v jeho nález ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, na nějž žalobci odkázali ve svém písemném vyjádření k dovolání, považuje Nejvyšší soud za žádoucí uvést následující.
Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal právní názor, že „závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí.“ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě „stoprocentně“ zjištěného skutku. „Tak tomu zajisté není, neboť citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí – způsobem předvídaným v §132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;
* Neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu §132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat §38 odst. 2 obč. zák.;
* Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák.;
* Soud tedy může přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění.
Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci §132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech, tvrdí-li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž Ústavní soud podle své judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury Ústavního soudu) řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘ hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck, 1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně: ‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
(lze se tedy domnívat) ...- pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle §38 odst. 2 obč. zák., resp. §581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel, že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je dle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347).
Nejvyšší soud shora publikovanému závěru v odborné literatuře přisvědčil již ve své věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 821/2015, leč současně podotýká, že v daném případě je předčasné uzavírat výsledky verifikace skutkových okolností v této věci, neboť je nejprve zapotřebí, aby odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem zjistil právně rozhodné skutečnosti, z nichž soustředí ta dílčí skutková zjištění, jež podle jeho názoru (na základě výsledku zhodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř., ale i s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci) budou spoluvytvářet skutkový rámec, z nějž odvolací soud bude sumarizovat závěr o skutkovém stavu věci, jenž následně – též s přihlédnutím k judikatuře dovolacího soudu - podrobí právnímu posouzení věci z hlediska aplikačního výsledku, zda v daném případě byly či nikoliv splněny podmínky pro aplikaci §38 odst. 2 obč. zák.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu