ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.907.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 907/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. H. , zastoupené JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Potoky 5548, proti žalovanému P. G. , zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 78/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 23. ledna 2013, č. j. 59 Co 479/2012-136, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 23. ledna 2013, č. j. 59 Co 479/2012-136, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. září 2012, č. j. 36 C 78/2012-83, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2012, č. j. 36 C 78/2012-83, určil, že „žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky v budově č. p. na pozemku p. č. zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, na LV č pro k. ú. a obec Z. a k ní náležejícího spoluvlastnického podílu o velikosti id. 253/1000 na společných částech budovy č. p. a na pozemku p. č. st. zapsaného v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, na LV č. pro k. ú. a obec Z.“ (dále též „předmětná bytová jednotka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhá určení vlastnictví na základě tvrzení, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce je absolutně neplatná, neboť se v ní účastníci nedohodli, jak se vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku včas a řádně neuhradí. Své věcné rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tak, že z provedeného dokazování vzal za prokázáno, že předmětná smlouva vykazuje všechny znaky propadné zástavy, protože prodlení žalobkyně s vrácením půjčky má za následek, že se nenaplní rozvazovací podmínka a žalovaný zůstane vlastníkem bytové jednotky původně převedené k zajištění návratnosti půjčky, a to bez dalšího, aniž by se musel s žalobkyní jakkoliv vypořádat. Pro posouzení platnosti smlouvy je však rozhodný pouze její obsah zachycený v písemné formě. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, dále na §39 obč. zák. a dovodil, že předmětná smlouva vykazuje znaky propadné zástavy, kterou občanský zákoník nepřipouští. K námitce žalovaného o nepřípustnosti retroaktivně aplikovat závěry Nejvyššího soudu vyslovené v roce 2008 na smlouvu účastníků, uzavřenou v roce 2000, soud prvního stupně uvedl, že institut zajišťovacího převodu je zakotven v občanském zákoníku od ledna 1992 v §553 v nezměněném znění a pokud se účastníci nedohodli na tak významné otázce, jakou je pro zajišťovací právní vztah způsob zajištění, pak tento právní vztah na základě předmětné smlouvy vůbec nevznikl. Skutečnost, že se Nejvyšší soud k institutu zajišťovacího převodu práva podrobně vyjádřil až po podpisu smlouvy, nemůže na závěru o její neplatnosti nic změnit. Soud prvního stupně posoudil právní omyl žalovaného, že je smlouva platná, jako omluvitelný omyl, když mu svědčila dobrá víra, že nabyl předmětnou bytovou jednotku do vlastnictví. Držby ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. se žalovaný ujal dne 29. srpna 2000, tedy poté, kdy žalobkyně řádně a včas nevrátila půjčku včetně jejího příslušenství v dohodnutém termínu (do 28. srpna 2000). Vydržecí doba tak běžela žalovanému v době od 29. srpna 2000 do 29. srpna 2010. Žalovaný nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť po celé toto období čelil celé řadě žalob, kterými se dlužníci domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem, které na žalovaného převedli k zajištění svých závazků, a to na základě totožných smluv, jakou uzavřel s žalobkyní. Prokazatelně mu musely být známy právní závěry z výše cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu od okamžiku, kdy mu soud doručil žalobu ve věci sp. zn. 40 C 134/2010, v níž žalobce odkazuje na předmětnou judikaturu. Žalobu si žalovaný převzal dne 17. července 2010, tedy před uplynutím vydržecí doby a ještě v jejím průběhu se k této žalobě písemně vyjádřil a znalost rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrdil. Nejpozději dne 17. července 2010 tak žalovaný pozbyl dobrou víru a muselo mu být zřejmé, že předmětná smlouva ve světle judikovaných závěrů nemůže obstát. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 28. dubna 2000 a současně vlastnické právo k těmto nemovitostem ani nevydržel.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když uvedl, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva je absolutně neplatná. Uvedl, že posun v rozhodovací činnosti soudů není problematikou retroaktivity, když právní úprava zajišťovacího převodu práva je zakotvena v občanském zákoníku od 1. ledna 1992 v nezměněném znění, ale jedná se o posun ve výkladu příslušné právní normy. Citované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, od kterého odvolací soud neshledal důvod se odchýlit ani v tomto případě, nezaložilo nová práva nebo povinnosti subjektům obligačního vztahu. Soud prvního stupně se náležitě vypořádal i s posouzením námitky vydržení vlastnického práva žalovaným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. Uvádí, že doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka týkající se vydržení vlastnického práva k nemovitosti na základě neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku běhu vydržecí doby, tedy počátek a její konec; odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11. Dovolatel je také tohoto názoru, že řízení je postiženo tzv. zmatečnostní vadou spočívající v rozhodování vyloučenými soudci, když dva ze soudců senátu, kteří ve věci rozhodovali, byli členy senátu v obdobné věci rozhodované týmž odvolacím soudem pod sp. zn. 59 Co 187/2011, v níž byla předmětem posuzování (jako předběžná otázka) obsahově totožná smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jako v tomto řízení. Dovolatel – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 4 Nd 309/2008 - se domnívá, že tito dva soudci odvolacího senátu se měli sami vyloučit z projednávání a rozhodování této věci. Řízení je podle dovolatele postiženo i tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nebyly respektovány vykonatelné nálezy Ústavního soudu týkající se problematiky priority výkladu autonomie vůle smluvních stran, což ve svém důsledku znamená porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek odvolacího soudu a to tak, že žaloba na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem se zamítá, in eventum aby jej zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby věc v dalším řízení projednal u tohoto soudu jiný samosoudce, neboť v řízení došlo k závažným vadám.
Žalobkyně k dovolání dovolatele ve svém písemném vyjádření uvedla, že rozsudek odvolacího soudu není zatížen zmatečnostní vadou; úvaha dovolatele o nutnosti vyloučení dvou soudců je zcela nepřijatelná, když by to vedlo k tomu, že soudce by mohl rozhodovat jen jedinkrát totožnou věc a pak by se musel sám z projednávání vyloučit. Dále poukázala na skutečnost, že otázka neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva k bytové jednotce, stejně tak otázka vydržení vlastnického práva k nemovitosti ve vztahu k neplatné smlouvě, je judikatorně nesčetněkrát řešena a odvolací soud se od těchto judikatorních závěrů neodchýlil, stejně jako soud nalézací. Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3061/11, na nějž dovolatel v dovolání odkazuje, se nedotýká obsahově totožné věci. Napadené rozhodnutí tak nezávisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a důvodné, neboť odvolací soud při řešení otázky platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu darovací smlouvy ve smyslu §39 obč. zák., nepřihlédl k relevantní (níže uvedené) judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který v řízení o žalobě o určení vlastnického práva žalobkyně k předmětné bytové jednotce jako předběžnou řešil otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k uvedené bytové jednotce, kterou dne 28. dubna 2000 uzavřeli žalobkyně (coby převodkyně) a žalovaný (coby převodce). Tato určovací žaloba byla podána až v roce 2012, přičemž žalobkyně v ní reaguje na judikatorní změny v otázce týkající se tzv. propadné zástavy, zejména s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, č.j. 31 Odo 495/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, číslo sešitu 4/2009 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (ve stručnosti shrnuto) uzavřel, že předmětná převodní smlouva je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná a připustil, že „Je skutečností, že soudní praxe dovozuje neplatnost smluv o zajišťovacím převodu práva pro absenci ujednání o způsobu vypořádání smluvních stran pro případ, že se dlužník ocitne v prodlení se splněním závazku, až od roku 2008, na základě rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Odo 495/2006.“ Současně však dodal, že předmětná změna v judikatuře nemohla nic změnit na absolutní neplatnosti uvedené smlouvy, neboť právní úprava zajišťovacího převodu práva je zakotvena v občanském zákoníku od 1. 1. 1992 v jeho nezměněném §553. Soud prvního stupně přitom uzavřel, že dovolatel bezmála deset let byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětné bytové jednotky, když teprve poté se seznámil s obsahem cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu, v důsledku čehož podmínky pro vydržení vlastnického práva k bytové jednotce ve smyslu §134 obč. zák. splněny nebyly.
Ústavní soud v nálezu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ) zaujal následující právní závěry:
„Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaný nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS 117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak."
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.“
Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007).
Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive dle obecného přirozenoprávního principu (nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09).
Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, k otázce změny judikatury, vyložil: „…žalobce podal žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem až po devíti letech od uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva s P. G., což nijak blíže neodůvodnil ani nevysvětlil; lze proto v tomto jeho postupu podle názoru Ústavního soudu spatřovat účelovost jeho konání. Pohnutkou k takovému postupu může být i vývoj v rozhodovací praxi obecných soudů, a to při posuzování podmínek zajišťovacího převodu vlastnického práva; k tomu Ústavní soud dodává, že při interpretaci příslušných projevů vůle by obecné soudy měly zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu.“
Ústavní soud tak navázal na svou předchozí judikaturu, v níž bylo zdůrazněno, že pro změnu předchozího posouzení předběžné otázky „nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu požívající ústavně právní ochrany“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Tento právní názor, který sdílí i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4778/2009), je podle přesvědčení Nejvyššího soudu zapotřebí přiměřeně použít i v případě posuzování platnosti právních úkonů ve skutkově obdobných věcech, pokud změna výkladu a aplikace předmětného ustanovení zákonného předpisu nastala především v důsledku impulsu změny dosavadní judikatury. Takový fenomén byl zaznamenán právě v případě právního institutu zajištění závazku převodem práva ve smyslu §553 obč. zák. a judikatorně vyústil ve vydání již shora cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Dovolatel přitom velmi podrobně a přehledně ve svém dovolání nastínil genezi relevantní judikatury upínající se k danému právnímu institutu s již osvětleným judikatorním završením ze strany Nejvyššího soudu.
V poměrech právního státu a s ohledem na respekt k čl. 1 Ústavy proto bylo povinností odvolacího soudu, neučinil-li tak již soud prvního stupně, přihlédnout k předmětné judikatuře Ústavního soudu (roz. publikované do doby vydání rozsudku odvolacího soudu) a reflektovat ji při právním posouzení věci. Jinými slovy řečeno, odvolací soud sice při meritorním rozhodnutí správně zohlednil zmíněné rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího k otázce výkladu a aplikace §553 obč. zák., ponechal však (při právním posouzení věci) zcela stranou výjimečné okolnosti tohoto případu (dlouhodobou nečinnost žalující strany oproti dlouhodobému přesvědčení dovolatele o tom, že je vlastníkem předmětné bytové jednotky, též s ohledem na v tu dobu publikovanou judikaturu obecných soudů), jakož i Ústavním soudem vyžadovaný požadavek zohlednit při interpretaci právních úkonů stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu, která v případě zajištění závazku převodem práva vyznívala zcela jinak, než byla později usměrněna uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu.
V důsledku přípustnosti dovolání v této věci byl dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o . s. ř. povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu ovšem dovolací soud nezaregistroval. Dovozuje-li dovolatel podjatost dvou soudců (členů senátu) odvolacího soudu ze způsobu jejich rozhodování v jiné (dovolatelem označené) typově obdobné věci, potom přehlíží, že podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tato výslovná zákonná úprava nemůže být dotčena ani ojedinělým rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. 4 Nd 309/2008, na které dovolatel v podaném dovolání poukazuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012, sp. zn. 20 Nd 14/2012, nebo ze dne 26. prosince 2012, sp. zn. 21 Nd 9/2012).
Z vyložených důvodů je třeba uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), aniž by byly splněny podmínky pro aplikaci §243e odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (dovolací soud zde pro stručnost odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 4543/2009, ve kterém rozvedl podmínky, za kterých lze nařídit, aby věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, resp. soudce soudu prvního stupně).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. října 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu