ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.967.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 967/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu N., zastoupenému advokátem, o vydání členského podílu a o vydání bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 30/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 14 Cmo 397/2003-51, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č.j. 14 Cmo 397/2003-51, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č.j. 51 Cm 30/2001-31, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 17.8.2000 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost „vydat žalobci členský podíl v bytovém družstvu N. P., V. 38/1499 s bytem č. 9 v domě čp. 1499 V. 38, P.“. Uvedl, že je jediným dědicem po F. Č., zemřelém dne 14.6.1996, že „zemřelý“ byl „členem bytového družstva žalovaného a zároveň držitelem“ výše uvedeného bytu; že v průběhu řízení o dědictví
po F. Č. mu žalovaný sdělil, že „na předmětném bytě a na majetku zemřelého vázne vysoký dluh a že jej na něm nebude vymáhat a zároveň mu nabídl, že je ochoten od tohoto dluhu ustoupit za předpokladu, že byt zemřelého odevzdá žalovanému a ukončí členství u žalovaného“; že „pod tímto nátlakem uzavřel se žalovaným dohodu o odevzdání bytu a ukončení členství v družstvu dne 7.2.2000 a zároveň předal klíče … místopředsedovi družstva žalovaného“; že „tak činil pod nátlakem a v omylu, neboť nebyl seznámen se všemi skutečnostmi“.
Usnesením ze dne 12.3.2001, č.j. Ncp 39/2001-25, Vrchní soud v Praze rozhodl, že k „projednání a rozhodování“ věci je příslušný krajský soud a postoupil věc k „projednání a rozhodování“ Městskému soudu v Praze.
Rozsudkem ze dne 20.5.2003, č.j. 51 Cm 30/2001-31, Městský soud v Praze žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.225,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalobce, do 3 dnů
od právní moci rozsudku (výrok II.). Dospěl k závěru, že „dohoda o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém družstvu ze dne 7.2.2000 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je neplatná“, neboť „žalobce, dokud rozhodnutí o projednání pozůstalosti
po zemřelém F. Č. nenabylo právní moci, což se stalo 13.7.2000, nemohl jako dědic zemřelého činit žádné úkony týkající se pozůstalosti“.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11.12.2003, č.j. 14 Cmo 397/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 2.300,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 3.175,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám „právního zástupce“ žalovaného. Vycházel ze závěru, že „smlouva ze dne 7.2.2000 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným není neplatná z důvodu, který shledal soud prvního stupně“, že žalobce ani netvrdil ani nedokládal, že by smlouvu uzavřel v omylu nebo pod nátlakem“; že „ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 obč. zák. se smlouva, k níž je zapotřebí rozhodnutí příslušného orgánu (zde soudu) stává účinnou dodatečným souhlasem“, a že za tento souhlas lze v daném případě považovat „pravomocné rozhodnutí soudu o potvrzení dědictví jedinému dědici“; že „požadavek žalobce na vydání členského podílu s bytem nemá oporu v hmotném právu“, neboť „předmětem žaloby na vydání může být jedině hmotná věc, nikoli nehmotný statek nebo právo“; že rozsudek soudu prvního stupně změnil proto, že „se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který shledal neplatnost předmětné dohody“ a že „navíc (což uvádí odvolací soud podpůrně) by žalobě s ohledem na její petit ani vyhovět nešlo“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 22 D 382/99, Nd 125/99 ze dne 7.6.2000, které nabylo právní moci dne 13.7.2000 a které potvrdilo nabytí dědictví žalobcem, mimo jiné i členského podílu v bytovém družstvu N. P., V. 38,“ lze považovat za „res iudicata“ a „byla-li žaloba podána na základě pravomocného rozhodnutí“ nelze „takové rozhodnutí zpochybnit“; že „v době podpisu smlouvy nebylo zřejmé, kdo je dědicem, ani nebyl znám rozsah celého majetku … nebyl učiněn
ze strany žalobce žádný úkon vyjadřující, zda dědictví přijímá nebo odmítá, nebyly známy případné pohledávky“; že soudní komisař projednávající dědictví označil smlouvu za neplatný úkon a při projednání pozůstalosti k uzavřené smlouvě nepřihlédl; že i jediný dědic nemůže nakládat s majetkem „bez souhlasu soudu, příp. před pravomocným rozhodnutím o projednání pozůstalosti“; že „ze strany žalovaného se jednalo o snahu obohatit se na účet žalobce“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.6.2000, č.j. 22 D 382/99-78, bylo, mimo jiné, potvrzeno, že žalobce nabyl „veškerý majetek“ F. Č., zemřelého dne 14.6.1999, posledně bytem v P., V. č. 1499/38 (dále též jen „zůstavitel“), s tím, že součástí tohoto majetku byl i „členský podíl v Bytovém družstvu N., P., V. 38/1499 ve výši 2.000,- Kč“. Současně bylo zjištěno, že dne 7.2.2000 uzavřel žalobce se žalovaným „dohodu o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém družstvu“, podle níž zejména „zanikají ke dni podpisu této dohody veškerá práva a povinnosti vyplývající z členství v BD N. po zemřelém F. Č., jakož
i veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu týkajícího se bytu č. 9, II. poschodí v domě čp. 1499, V. 38, P.“.
Žalobce v dovolání namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „požadavek žalobce na vydání členského podílu s bytem nemá oporu v hmotném právu“, neboť „předmětem žaloby na vydání může být jedině hmotná věc, nikoli nehmotný statek nebo právo“.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř. a mimo jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud - jak správně uvedl odvolací soud - musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o.s.ř žalobci neukládá (například na rozdíl od ustanovení §71 odst. 1 písm. f) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní) formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o.s.ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří
ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce
na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
(§153 odst. 2 o.s.ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §706 odst. 2 obč. zák., jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.
V posuzovaném případě je z obsahu žaloby patrno, že se žalobce domáhá umožnění realizace svých práv deklarovaných shora citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.6.2000, č.j. 22 D 382/99-78, a dále vyplývajících z ustanovení §706 odst. 2 obč. zák. Současně je také zřejmé, že tento záměr žalobce nekoresponduje s žalobním petitem. Za této situace bylo na místě, aby soud postupoval ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. Protože však soud prvního stupně takto nepostupoval a odvolací soud nezjednal nápravu je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp.zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 152, ročník 2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1998, sp.zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 2000].
Žalobce v dovolání dále namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „smlouva ze dne 7.2.2000 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným není neplatná z důvodu, který shledal soud prvního stupně“, a že „ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 obč. zák. se smlouva, k níž je zapotřebí rozhodnutí příslušného orgánu (zde soudu) stává účinnou dodatečným souhlasem“, a že za tento souhlas lze v daném případě považovat „pravomocné rozhodnutí soudu o potvrzení dědictví jedinému dědici“.
Podle ustanovení §175r o.s.ř. dědici mohou věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.). K nabytí dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) zůstavitelovým dědicem však nedochází jen
na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. Zákon dědicům nezakazuje v době, kdy dědické řízení ještě nebylo skončeno, věci náležející
do dědictví prodat nebo s nimi učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření (např. věc darovat, pronajmout, přestavět nemovitost apod.); obdobně mohou dědici naložit s právy a jinými majetkovými hodnotami patřícími zůstaviteli. Uvedená opatření však mohou učinit jen se svolením soudu. Soud je povinen dbát, aby prodejem věcí náležejících do dědictví nebo jiným opatřením dědiců, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření, nebyl žádný z dědiců poškozen nebo aby tím nebylo ohroženo uspokojení pohledávek věřitelů. Soud může k prodeji věci náležející
do dědictví nebo k jinému opatření, které přesahuje obvyklé hospodaření, udělit souhlas jen tehdy, byl-li okruh dědiců nepochybně zjištěn a, je-li více dědiců, jestliže se všichni dědicové na zamýšleném opatření shodli. Svolení je možno udělit i dodatečně. Výtěžek z prodeje věci náleží do dědictví jako jeho aktivum. Usnesení, kterým soud přivolí
k prodeji nebo k jinému opatření, které přesahuje rámec obvyklého hospodaření, je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy (§39 obč. zák.); nejedná se
o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 obč. zák. (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 96).
V dané věci bylo zjištěno, že v řízení o dědictví po zůstaviteli žádné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §175r o.s.ř. vydáno nebylo a že usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 7.6.2000, č.j. 22 D 382/99-78, byl jako aktivum dědictví
po zůstaviteli deklarován i sporný členský podíl v bytovém družstvu. S ohledem na tyto okolnosti je smlouva, kterou žalobce se žalovaným dne 7.2.2000 uzavřel, neplatná
(§175r o.s.ř., §39 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu