ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.970.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 970/2020-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce Z. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 228/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, č. j. 35 Co 301/2019-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také jako „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jejíž příčinou měla být nezákonná rozhodnutí, která byla vydána v souvislosti s trestním řízením vedeným Policií České republiky, Městským ředitelstvím policie Ostrava, pod sp. zn. KRPT-270798/TČ-2015-0707777-0712.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 19 C 228/2018-45, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 150 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry, které tak mohly být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a pro stručnost na ně odkázal. Rovněž měl za správné právní hodnocení, které soud prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce požaduje náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku realizace zajišťovacích institutů dle trestního řádu, včetně dalších úkonů, a to v rámci trestního řízení vedeného ve věci podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry (následně po změně právní kvalifikace ve věci podezření ze spáchání trestného činu krádeže), kterého se měl dopustit žalobce. Šlo o dva příkazy k domovní prohlídce dvou nemovitostí vydané dne 11. 3. 2016 Okresním soudem v Ostravě na návrh Okresního státního zastupitelství Ostrava, při kterých byly zajištěny numismatické sbírky a finanční hotovost, dále šlo o zajištění peněžních prostředků až do výše 2x 3 756 730 Kč na dvou rozdílných bankovních účtech a o zajištění podílových listů v obchodním portfoliu investičního fondu ČSOB konzervativní ve vlastnictví žalobce, včetně zákazu s nimi nakládat, realizovaná na základě usnesení policejního orgánu ze dne 14. 3. 2016, a také o vydání osobního motorového vozidla XY, včetně klíčů a dokladů, na základě výzvy Policie České republiky ze dne 17. 3. 2016. V dalším postupu bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2016 rozhodnuto o zamítnutí stížnosti žalobce proti dotčeným usnesením policejních orgánů a usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 25. 8. 2016 bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti žalobce o zrušení zajištění peněžního prostředku na bankovním účtu a o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění podílových listů v obchodním portfoliu.
Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že osobní automobil XY byl vrácen žalobci na základě protokolu ze dne 5. 5. 2016, když ostatní věci byly žalobci vráceny dle jeho tvrzení na základě usnesení policejního orgánu ze dne 23. 4. 2018, a také, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství Ostrava usnesením ze dne 16. 12. 2016 rozhodl o zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech, včetně zrušení zajištění podílových listů v obchodním portfoliu investičního fondu ČSOB konzervativní, z důvodu, že zajištění peněžních prostředků, případně zaknihovaných cenných papírů, již není třeba. Řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, resp. zločinu krádeže, kterého se žalobce měl dopustit, skončilo dne 19. 2. 2018 odložením trestní věci žalobce, neboť ve věci nešlo o podezření ze zločinu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. K zahájení trestního stíhání žalobce nedošlo.
Odvolací soud dovodil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007, že nárok uplatněný žalobcem je namístě posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“. Poukázal přitom na skutečnost, že žalobce i přes výzvu soudu neprokázal, že by jednotlivá z dílčích rozhodnutí byla jako pravomocná zrušena nebo změněna pro nezákonnost příslušným orgánem ve smyslu §8 OdpŠk. Jednotlivá rozhodnutí pak byla procesními úkony činěnými v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci ještě před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, které jediné by mohlo být odpovědnostním titulem podle zákona č. 82/98 Sb., a to jedině za situace, kdy by trestní řízení proti žalobci bylo zastaveno, či by byl obžaloby zproštěn, k čemuž však nedošlo. V dané situaci nebyla rozhodnutí zrušena pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání (tj. odpadly důvody pro další zadržení věcí podle §79a odst. 3, 79c odst. 5, §80 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017), což znamená absenci předpokladů pro vznik odpovědnosti státu podle ustanovení §5 písm. a) a §7 OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
V rozsahu části potvrzujícího výroku I odvolacího soudu týkající se výroku II soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a také v rozsahu výroku II odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl.
Dovolatel předložil v dovolání otázku „zda má žalobce právo na náhradu škody a/nebo nemajetkové újmy způsobené mu úkony či rozhodnutími v trestním řízení, které byly vůči němu realizovány v rámci trestního řízení před zahájením trestního stíhání v případě, že trestní věc byla dle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložena, neboť ve věci nešlo o podezření ze zločinu a není na místě věc vyřídit jinak, tedy trestní stíhání nebylo ve věci vůbec zahájeno“, když současně zopakoval svůj souhlas s dílčím závěrem odvolacího soudu ve věci, že nemá jít o náhradu újmy za nesprávný úřední postup, ale toliko jen za nezákonné rozhodnutí. Argumentoval přitom názorem vyplývajícím z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/12, že „musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben“. Dovolatel má za to, že jím předložená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Ačkoli lze zčásti přisvědčit argumentaci dovolatele (resp. jeho odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/12) v tom, že se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře přiklonil k obecnému závěru, že „pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny“ (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10), nelze odhlédnout od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněného pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém byl výše uvedený obecný závěr (zejména v okolnostech dvou posledně jmenovaných nálezů Ústavního soudu) podroben detailní analýze se závěrem, že „zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, na ‚všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly,‛ by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky, které by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů … citovaný nález Ústavního soudu nesledoval“. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Odkázal v něm však také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007, ze kterého vyplývá, že bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz ).
V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek.
Konečně v této souvislosti nelze ani odhlédnout od závěrů vyjádřených v nálezu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18, kde byla řešena otázka aktivní legitimace osob blízkých trestně stíhanému k nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním a v němž Ústavní soud plně odkázal na (tam citovanou) judikaturu obecných soudů, která vychází z jednoznačného znění ustanovení §7 OdpŠk, přičemž její závěry jsou podle Ústavního soudu řádně odůvodněné a Ústavním soudem již v minulosti aprobované. Ústavní soud připomněl, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání nemá výslovný základ v zákoně č. 82/1998 Sb., nýbrž byl v minulosti dotvořen judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu. Rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, a to i v tak výjimečné situaci jako je předmět posuzované ústavní stížnosti, by tento nárok na náhradu újmy nepřípustně rozšířilo.
Dovolací soud dodává, že výše uvedené závěry nepochybně dopadají i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání, neboť pro naplnění požadavku na (konkrétní) nezákonnost jednotlivého rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (projevující se jeho zrušením či změnou) je zásadně nerozhodné, ve které fázi trestního řízení byly prostředky trestního procesu použity.
Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že „že žalobcem uplatněný nárok je namístě posoudit z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a za situace, kdy rozhodnutí nebylo zrušeno pro nezákonnost, ale proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nebyla splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí a není dána odpovědnost státu podle §5 písm. a) a §7 OdpŠk“ nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolání tak není v rozsahu předložené otázky přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu