ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4462.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4462/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce P. L., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 46/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2007, č.j. 64 Co 34/2007-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na zajištění právní pomoci v ČR a USA v souvislosti s řízením o vydání žalobce z USA vedeným ze strany českých orgánů činných v trestním řízení nesprávně a neoprávněně.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 10. 2006, č.j. 21 C 46/2005-57, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci 5.650.300,- Kč a 2.081.103,64 USD s příslušenstvím k oběma částkám, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že proti žalobci bylo na území Č. r. zahájeno trestní stíhání pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. c) a odst. 4 tr. zákona, následně došlo k překvalifikování na §256 odst. 1 písm. a) a odst. 4 tr. zákona. Sdělení obvinění žalobce převzal dne 10. 8. 1999 na Konzulárním úřadu ČR na F., kde současně uvedl, že využívá svého práva odepřít výpověď. Dne 31. 7. 2001 byl Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. Nt 360/2001 vydán na žalobce zatýkací rozkaz s tím, že se žalobce dlouhodobě zdržuje mimo působnost českých orgánů činných v trestním řízení, čímž ztěžuje postup vyšetřování. Na základě tohoto zatýkacího rozkazu Ministerstvo spravedlnosti ČR podalo žádost o vydání žalobce z USA. V souvislosti s extradičním řízením byl žalobce v USA zatčen a vzat do vazby, byl též nucen zvolit si v ČR i v USA právní zástupce, jimž uhradil odměnu za zastupování, čímž mu vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá v tomto řízení. Dne 8. 5. 2003 byla žádost o vydání žalobce rozhodnutím příslušných orgánů USA zamítnuta. Dne 25. 1. 2005 byl žalobce na základě dožádání vyslechnut justičními orgány USA. Zatýkací rozkaz byl rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. Nt 360/2001, zrušen, protože odpadla překážka bránící dalšímu pokračování v trestním řízení a nadále nehrozí nebezpečí, že by další trestní řízení bylo zmařeno nebo ztěžováno. Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 6. 6. 2002 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil, že vydání zatýkacího rozkazu nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, jelikož případné vady a nesprávnosti v činnosti státního orgánu předcházející vydání rozhodnutí se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Předmětný zatýkací rozkaz dle soudu prvního stupně nelze posoudit ani jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nebyla splněna podmínka jeho zrušení či změny pro nezákonnost (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Samotné trestní řízení vedené proti žalobci zatím neskončilo jeho zastavením, případně zproštěním obžaloby, proto je posuzovaná žaloba na náhradu škody přinejmenším předčasná. Pozdějším zrušením zatýkacího rozkazu nemohla být dle soudu prvního stupně splněna podmínka podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., protože zatýkací rozkaz byl zrušen z důvodu, že pominuly důvody pro jeho další trvání, nikoliv z důvodu jeho nezákonnosti. Co se týče tvrzeného nesprávného úředního postupu při podání žádosti o extradici žalobce, jež byla americkými justičními orgány zamítnuta, uzavřel soud prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a poskytnutím nesprávných podkladů pro extradiční řízení ze strany žalované.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2007, č.j. 64 Co 34/2007-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako dostatečná a ztotožnil se s jeho závěrem, že s ohledem na aktuální stav trestního řízení vedeného proti žalobci nelze zatím dovodit odpovědnost státu za tvrzenou škodu. Odvolací soud konstatoval, že úkony orgánů činných v trestním řízení, z nichž žalobce dovozuje odpovědnost státu za škodu, byly procesními úkony činěnými v rámci trestního řízení zahájeného a vedeného proti žalobci jako obviněnému, jež v konečném důsledku směřují k vydání rozhodnutí. Nezákonnost jednotlivých úkonů orgánů činných v trestním řízení (např. sdělení obvinění, vydání zatýkacího rozkazu) lze z hlediska ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. dovodit jen tehdy, dojde-li k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby (vyjma případů uvedených v §12 zákona č. 82/1998 Sb.). Do doby, než bude shledáno, že obviněný nespáchal trestný čin, pro který je stíhán, platí předpoklad zákonnosti všech úkonů orgánů činných v trestním řízení prováděných v jeho rámci na základě příslušných právních předpisů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel připomíná, že v době vydání zatýkacího rozkazu neexistoval právní důvod pro jeho vydání z USA ve smyslu ustanovení §376 odst. 1 tr. řádu v tehdy platném znění, nebyla splněna základní podmínka pro jeho vydání podle mezinárodní smlouvy mezi ČR a USA o vzájemném vydávání zločinců, publikované pod č. 48/1926 Sb., zatýkací rozkaz obsahoval zavádějící popis skutkového stavu a v průběhu extradičního řízení došlo k celé řadě pochybení ze strany českých orgánů činných v trestním řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolatele spočívá v tom, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávného právního názoru, když dovodily, že vady úředního postupu v rámci řízení o vydání obviněného z ciziny, které se projeví v obsahu rozhodnutí, lze z hlediska odpovědnosti státu za škodu posuzovat jen v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolatele byla v řízení doložena existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, tedy existence škody a příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním státu; vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v souvislosti s vydávací vazbou, návrhem na vydání a jeho projednáním není zákonem č. 82/1998 Sb. výslovně vyloučen. Dovolatel se domnívá, že v posuzovaném případě je „zcela vyloučeno, aby se nesprávný úřední postup na úkor obviněného jakkoli odrazil v obsahu rozhodnutí“, tedy aby postup v extradičním řízení měl dopad na meritorní rozhodnutí v trestním řízení, tj. rozhodnutí o vině a trestu, a projevil se v něm. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 487/2003, dovolatel dovozuje, že jeho nárok měl být posuzován z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nikoli nezákonným rozhodnutím. Nesprávný je dle dovolatele rovněž závěr odvolacího soudu, že nezákonnost jednotlivých úkonů orgánů činných v trestním řízení lze dovodit jen v případě zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby, neboť považuje za nepřípustné, aby byl nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení zhojen pozdějším rozhodnutím o vině a trestu. Názor odvolacího soudu, že do doby, než bude vyvráceno, že obviněný spáchal trestný čin, pro nějž je stíhán, platí předpoklad zákonnosti všech úkonů orgánů činných v trestním řízení, je dle dovolatele v rozporu se zásadou presumpce neviny, neboť závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně o zákonnosti úkonů orgánů činných v trestním řízení musí vycházet z předpokladu, že dovolatel spáchal trestný čin. Tento výklad by navíc ve svém důsledku mohl vést k porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Základní právní otázkou, kterou dovolatel předestřel dovolacímu soudu k řešení, je, zda na základě zjištěného skutkového stavu měl být uplatněný nárok posouzen jako nárok na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem anebo nezákonným rozhodnutím.
Podle §5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení).
Podle §13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006). Nezbytnou podmínkou vzniku této formy odpovědnosti je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno; soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.
Dovolatel namítá vady a nedostatky při zajišťování podkladů rozhodných pro vydání zatýkacího rozkazu, na jehož základě bylo žádáno o vydání žalobce z USA. Protože se jednalo o podklady dokládající splnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání zatýkacího rozkazu, nemohou případná pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení představovat nesprávný úřední postup; mohla by zakládat jen nesprávnost (nezákonnost) vydaného rozhodnutí (zatýkacího rozkazu) vyvolanou chybným (nedostatečným) posouzením předpokladů pro jeho vydání.
Žalobcem uplatněný nárok byl tedy správně posouzen z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a závěr, že v situaci, kdy předmětný zatýkací rozkaz nebyl zrušen pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady pro vznik odpovědnosti státu podle ustanovení §5 písm. a) a §7 zákona č. 82/1998 Sb., je v souladu s ustálenou judikaturou, tudíž není ani v rozporu s hmotným právem; napadené rozhodnutí proto nelze považovat za zásadně právně významné [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolateli nelze přisvědčit ani pokud namítá rozpor napadeného rozsudku s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 487/2003, v němž se uvádí, že „pokud jde o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (ust. §13 zákona), odpovědnost státu se neváže na vydání rozhodnutí v předepsaném řízení; s rozhodováním buď vůbec nemusí souviset anebo naopak jde o takový postup v řízení směřujícím sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v obsahu rozhodnutí neodrazí“. V daném případě totiž není významné, zda a jak se postup před podáním žádosti o vydání žalobce do ČR může odrazit v konečném (meritorním) rozhodnutí o vině žalobce, nýbrž zda se mohl odrazit v zatýkacím rozkazu, k jehož vydání směřovalo shromažďování podkladů a jenž sám byl podkladem pro žádost o extradici. Naposledy citované rozhodnutí tedy zcela konzistentně s výše zmíněnou ustálenou judikaturou vymezuje rozlišující kritéria pro posuzování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem a dovoláním napadený rozsudek je s ním rovněž v souladu.
Jelikož přípustnost dovolání nebyla shledána, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu