ECLI:CZ:NS:2010:31.CDO.4366.2009.1; ECLI:CZ:NS:2010:31.CDO.4368.2009.1
31 Cdo 4366, 4368/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Kateřiny Hornochové, doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., Mgr. Michala Králíka, Ph.D., JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Zdeňka Novotného, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně M. T. , zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova č. 3, proti žalovaným 1) Zemědělskému družstvu Menhartice, družstvu se sídlem v Pálovicích č. 60, IČO 00139874, zastoupenému JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova č. 60, 2) M. B. , 3) Zemědělskému družstvu Bačkovice, družstvu se sídlem v Bačkovicích, IČO 49452193, zastoupenému JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 50, o 58.728,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 204/2000, o dovolání žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 a o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. června 2009 č.j. 54 Co 379/2009-238, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalovaného 1) se odmítají .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.204,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Holuba, advokáta se sídlem v Třebíči, Nerudova č. 3; jinak žalobkyně, žalovaný 1) a žalovaný 3) nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči domáhala, aby jí žalovaný 1) zaplatil na nájemném za užívání "zemědělských pozemků v obci a k.ú. Radotice o celkové výměře 12,99 ha" částku 6.650,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1.1.1997 do zaplacení, částku 6.650,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1.1.1998 do zaplacení a částku 6.650,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.1.1999 do zaplacení a na náhradě za "daň z pronajatých pozemků", kterou žalobkyně uhradila za žalovaného 1), částku 15.975,- Kč s 12% úrokem od 26.10.1999 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uvedené pozemky pronajala žalovanému 1) nájemní smlouvou ze dne 30.8.1996 s účinností ode dne 1.10.1996 za nájemné ve výši 6.650,- Kč ročně splatné vždy předem do 31.12., že žalovaný 1) sjednané nájemné neplatí a že nezaplatil ani "daň z pronajatých pozemků" ve výši 5.325,- Kč ročně, kterou za něho žalobkyně musela uhradit Finančnímu úřadu v Jemnici.
Na návrh žalobkyně Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 9.5.2000 č.j. 5 C 204/2000-36 připustil, aby do řízení (ve smyslu ustanovení §92 odst.1 občanského soudního řádu) přistoupili žalovaní 2) a 3); odvolání podané žalovaným 3) proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29.12.2000 č.j. 12 Co 379/2000-44 jako subjektivně nepřípustné odmítl.
Po provedení důkazů Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 8.6.2004 č.j. 5 C 204/2000-143 ve znění usnesení ze dne 1.11.2004 č.j. 5 C 204/2000-152 nejprve připustil změnu žaloby "tak, že nadále zní: Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni částku 29.886,70 Kč s 11% úrokem z prodlení z částky 12.422,40 Kč ode dne 26.10.1999 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 12.422, 40 Kč ode dne 18.9.2003 do zaplacení, druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 510,10 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 245,70 Kč ode dne 21.5.2000 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 245,70 Kč ode dne 19.9.2003 do zaplacení, třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28.331,80 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč ode dne 19.5.2000 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč ode dne 17.9.2003 do zaplacení", a posléze zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) co do částky 4.670,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 25.5.2004 do zaplacení a 1,5% úrokem z prodlení z částky 11.433,30 Kč od 1.1. do 18.9.2003, žalovanému 1) uložil, aby zaplatil žalobkyni 29.886,70 Kč s 11% úrokem z prodlení z částky 12.422,40 Kč ode dne 26.10.1999 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 12.422,40 Kč ode dne 18.9.2003 do zaplacení, žalovanému 3) uložil, aby zaplatil žalobkyni 25.511,30 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč ode dne 19.5.2000 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč ode dne 17.9.2003 do zaplacení, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném 3) zaplacení dalších 2.820,50 Kč, a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se "nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení". Poté, co dovodil, že žalobkyně se (nyní) domáhá náhrady za užívání svých pozemků za dobu od 1.1.1997 do 31.12.2003, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným 1) datovaná dnem 30.8.1996 je pro neurčitost neplatná [ze smlouvy "není zřejmé, které konkrétní pozemky měla žalobkyně v úmyslu žalovanému 1) přenechat do nájmu"] a že se žalovaní bezdůvodně obohatili jednak tím, že pozemky užívali bez právního důvodu, jednak proto, že neplatili daň z nemovitostí, kterou za ně musela uhradit žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu proti žalovanému 2) zcela zpět (mezi těmito účastníky došlo k mimosoudní dohodě) a že nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému 3) je zčásti promlčen, uložil soud prvního stupně žalovanému 1), aby zaplatil žalobkyni 29.886,70 Kč, a žalovanému 3), aby zaplatil žalobkyni 25.511,30 Kč. Ohledně úroků z prodlení soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný 1) se ocitl v prodlení s uspokojením dluhu ve výši 12.422,40 Kč dnem 26.10.1999 a ohledně další částky 12.422,40 Kč dnem 18.9.2003 a že "stejná situace je ohledně vzniku prodlení u žalovaného 3)".
K odvolání žalobkyně a žalovaných 1) a 3) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž bylo žalovanému 1) uloženo, aby zaplatil žalobkyni 17.077,- Kč s 11% úrokem z částky 6.506,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z částky 7.098,- Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení, změnil tak, že zamítl žalobu ohledně 11% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do 1.4.2000 a ohledně 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, a zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ohledně částky 12.809,70 Kč s 11% úrokem z prodlení z částky 5.324,40 Kč za dobu od 26.10.1999 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení u částky 5.324,40 Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 25.511,30 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 19.5.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 17.9.2003 do zaplacení; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 22.652,- Kč k rukám advokátky JUDr. Evy Hrbáčkové a že Česká republika "nemá ve vztahu k třetímu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů". Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 30.8.1996 je pro neurčitost neplatná a že "platí tedy to, co nastalo ke dni účinnosti zákona o půdě ve vztahu k předmětným pozemkům, jež žalovaný 1) ke dni účinnosti zákona užíval, a tedy že žalovanému 1) ke dni účinnosti zákona o půdě vznikl k předmětným pozemkům ze zákona nájemní vztah, který pak trval i v období, za které žalobkyně svoje nároky uplatňuje", a uzavřel, že pouze žalovaný 1) je "osobou povinnou z hlediska úhrady příslušného nájemného" a že proti žalovanému 3) nemůže být žaloba úspěšná. Žalovaný 1) je proto povinen zaplatit žalobkyni soudem prvního stupně přisouzenou částku 17.077,- Kč, a to s výjimkou 11% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do 1.4.2000 a 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, neboť její požadavky přesáhly dvojnásobek v té době stanovené diskontní sazby. V části, v níž se jednalo o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému 1) v důsledku toho, že žalobkyně za něho uhradila daň z pozemků, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a žalovaný 1) dovolání.
Žalobkyně ve svém dovolání, které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu s výjimkou výroku, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému 1) uloženo, aby zaplatil žalobkyni 17.077,- Kč s 11% úrokem z částky 6.506,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z částky 7.098,- Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení, a výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, namítá, že odvolací soud vyřešil otázku "zániku zákonného nájemního vztahu v rozporu s hmotným právem, když nepřihlédl k právním důsledkům, jež měly výpověď ze dne 24.8.1993 a dohoda ze dne 23.9.1994", a poukazuje na závěry obsažené v "rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 1364/2004". Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.a) a c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve svém dovolání, které podal proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému 1) uloženo, aby zaplatil žalobkyni 17.077,- Kč s 11% úrokem z částky 6.506,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z částky 7.098,- Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby a jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně částky 25.511,30 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 19.5.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 17.9.2003 do zaplacení, vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k dohodě ze dne 23.9.1994, ačkoliv "vyčleňování náhradních pozemků" bylo v rámci "hospodaření soukromých subjektů běžnou záležitostí a rychlým řešením do doby provedení vleklých pozemkových úprav", a zdůrazňuje, že se na úkor žalobkyně "nijak bezdůvodně neobohatil". Přípustnost dovolání žalovaný 1) dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.a) a c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a "jim předcházející výroky" rozsudku soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného 1) bylo "odmítnuto, případně zamítnuto" s odůvodněním, že dohoda ze dne 23.9.1994 je neplatná a že žalobkyně nedostává od žalovaného 1) žádné plnění "v naturální podobě tím, že jí jsou přenechány do užívání pozemky jiných vlastníků, jež má žalovaný 1) v nájmu".
Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 17.2.2009 č.j. 5 C 204/2000-223 žalovanému 1) uložil, aby zaplatil žalobkyni 12.809,70 Kč s 11% úrokem z prodlení ročně
z částky 5.324,40 Kč od 26.10.1999 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení ročně z částky 5.324,40 Kč od 18.9.2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 2.160,90 Kč
od 13.2.2007 do zaplacení "ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné vždy k prvnímu dni příslušného pololetí, ve kterém prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů", a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 57.955,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Holuba a že České republice se "nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení". Poté, co připustil "změnu žaloby ve smyslu jejího rozšíření o příslušenství pohledávky z částky 2.160,90 Kč od 13.2.2007 do zaplacení", soud prvního stupně dovodil, že žalovanému 1) vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, když za něho žalobkyně zaplatila daň z nemovitostí za pozemky, které měl v nájmu.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 23.6.2009 č.j. 54 Co 379/2009-238 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.189,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalovaný 1) získal bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Poukazuje na dohodu ze dne 23.9.1994, podle níž žalobkyně užívá tzv. náhradní pozemky, a dovozuje, že "nikoliv on, nýbrž žalobkyně by se na jeho úkor neplacením daně z nemovitosti za své pozemky ani za pozemky, které přijala do užívání (časově omezeného) bezdůvodně obohacovala". Přípustnost dovolání žalovaný 1) dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl. Opětovně zdůraznila, že dohoda ze dne 23.9.1994 je neplatná a že "vůle účastníků dočasně vyřešit užívání zemědělských pozemků za současného vyřešení daňových záležitostí" tu byla pouze do 30.8.1996, kdy účastníci uzavřeli nájemní smlouvu, na základě které žalovaný 1) "měl a mohl užívat všechny zemědělské pozemky žalobkyně"; skutečnost, že smlouva byla soudy považována za neplatnou z důvodu její neurčitosti, na tom nic nemění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláními jsou napadeny rozsudky odvolacího soudu, které byly vydány přede dnem 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocným rozsudkům odvolacího soudu byla podána v zákonné lhůtě (§240 odst.1 o.s.ř.), přezkoumal oba rozsudky v dovoláním napadených výrocích bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutím, proti nimž není přípustné, že bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn, a že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné pro nedostatek dovolacích důvodů přezkoumat.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, jehož práv a povinností se rozhodnutí odvolacího soudu týká a kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, zda rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. například též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, které bylo uveřejněno pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 mimo jiné ve výroku, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby a jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně částky 25.511,30 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 19.5.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 17.9.2003 do zaplacení. Protože v této části bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému 3), nemohla jím vzniknout žalovanému 1) žádná újma na jeho právech, neboť se nedotýká jeho právní sféry; žalovaný 1) tedy nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu žalovaný 1) není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst.1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
Bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o více nárocích (právech) s odlišným skutkovým základem, je třeba podle ustálené judikatury soudů zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst.2 písm.a) o.s.ř. ve vztahu k jednotlivým nárokům (právům) samostatně bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení nebo zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.6.1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo uveřejněno pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V posuzovaném případě napadá rozsudek odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 žalobkyně též ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se ve vztahu k žalovanému 1) zamítá žaloba ohledně 11% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do 1.4.2000, a že se ve vztahu k žalovanému 3) zamítá žaloba o 25.511,30 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 19.5.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 17.9.2003 do zaplacení, a ve výroku, jímž byl ve vztahu k žalovanému 3) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení dalších 2.820,50 Kč, a žalovaný 1) subjektivně přípustným dovoláním rovněž ve výroku, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému 1) uloženo, aby zaplatil žalobkyni 17.077,- Kč s 11% úrokem z částky 6.506,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z částky 7.098,- Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení; žalovaný 1) dovoláním napadl též rozsudek odvolacího soudu ze dne 23.6.2009 č.j. 54 Co 379/2009-238, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým mu bylo uloženo, aby zaplatil žalobkyni 12.809,70 Kč s 11% úrokem z prodlení ročně z částky 5.324,40 Kč od 26.10.1999 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení ročně z částky 5.324,40 Kč od 18.9.2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 2.160,90 Kč od 13.2.2007 do zaplacení "ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné vždy k prvnímu dni příslušného pololetí, ve kterém prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů".
Vzhledem k tomu, že zamítnutím žaloby [ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3)] o zaplacení 25.511,30 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto o dvou nárocích s odlišným skutkovým základem [jednak o nároku na úhradu za užívání pozemků žalobkyně ve výši 13.368,50 Kč, jednak o nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 12.142,80 Kč, které mělo žalovanému 3) vzniknout tím, že žalobkyně za něho zaplatila daň z nemovitostí], bylo uvedenými výroky rozsudků odvolacích soudů rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (k příslušenství jednotlivých pohledávek se přitom nepřihlíží). I když rozsudky odvolacího soudu byly rozsudky soudu prvního stupně změněny a potvrzeny, z ustanovení §237 odst.2 písm.a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti nim nemůže být přípustné, a to nejen podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., ale ani z hlediska ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., i kdyby (snad) rozhodnutí odvolacího soudu opravdu mělo po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně a žalovaného 1) v těchto směrech podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně dále napadá rozsudek odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému 3) o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení §167 odst.1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku; přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek těch zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. pak vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1.1.2001 přípustné (srov. též právní názor uvedený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003 a pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Nejvyšší soud proto též dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně směřuje rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení.
Ohledně přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o úroku z prodlení požadovaném na dobu neurčitou (až "do zaplacení"), dospěla judikatura soudů již dříve k závěru, že se v ní neuplatní omezení vyplývající z ustanovení §237 odst.2 písm.a) o.s.ř. a že proto je dovolání přípustné, i když výše úroků z prodlení nedosáhne částky 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 792/2005, který byl uveřejněn pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Senát 28 Cdo, jenž měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání v této věci projednat a rozhodnout o nich, dospěl k právnímu názoru, že výše uvedený závěr nelze použít, představuje-li úrok z prodlení požadovaný na dobu neurčitou "částky tak nízké (v projednávané věci se jedná o nárok na úrok z prodlení ve výši necelých 6,- Kč ročně)", a předložil věc ve smyslu ustanovení §20 odst.1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů k projednání a rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Rozhodl-li odvolací soud o úrocích z prodlení požadovaných na dobu neurčitou [až „do zaplacení", tedy do splnění jistiny pohledávky], již z povahy věci je nepochybné, že nelze stanovit, jak vysokého peněžitého plnění se v tomto směru rozsudek odvolacího soudu týká; zda peněžité plnění nepřesahuje částku 20.000,- Kč (v obchodních věcech částku 50.000,- Kč), lze totiž stanovit jen tehdy, je-li vůbec možné výši plnění vyčíslit (přesně stanovit). U úroků z prodlení požadovaných na dobu neurčitou (až „do zaplacení") je to samo o sobě vyloučeno, a proto se u nich - bez zřetele k tomu, jaké předpokládané výše vskutku mohou dosáhnout - omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst.2 písm.a) o.s.ř. nemůže uplatnit. Názor, který dovozuje, že by dovolání nemělo být přípustným, představuje-li úrok z prodlení požadovaný na dobu neurčitou (až „do zaplacení") „částku tak nízkou", ve svých důsledcích modifikuje dikci a smysl ustanovení §237 odst.2 písm.a) o.s.ř. požadavkem, který v něm není obsažen a který v rozporu s účelem tohoto ustanovení pozměňuje předpoklady přípustnosti dovolání. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu proto setrvává na právním názoru, k němuž dospěla dosavadní judikatura soudů.
I když je dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, přípustné, dovolací soud nemohl přezkoumat jeho správnost.
Podle ustanovení §241a odst.1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst.4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení §241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst.2 písm. b) o.s.ř.] nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst.3 o.s.ř.). K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst.1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. §242 odst.3 větu první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel může tuto vadu dovolání odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. §241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. §241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení §241b odst.1, §209 a §43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst.1 a §43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Žalobkyně napadla výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, aniž by v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uvedla důvody, proč s tímto rozhodnutím nesouhlasí (důvody obsažené v jejím dovolání se týkaly jiných výroků rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že uplynutím dovolací lhůty se uvedený nedostatek stal neodstranitelným, žalobkyně tím dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, zabránila, aby mohl rozsudek odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §243c odst.1 a §43 odst.2 věty první o.s.ř. odmítl.
V řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 byla dovolání obou dovolatelů [žalobkyně a žalovaného 1)] odmítnuta. S přihlédnutím k tomu, že neměli v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady řízení a že žalovanému 3) náklady řízení nevznikly, Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1, §146 odst.3 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. rozhodl, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.
V řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23.6.2009 č.j. 54 Co 379/2009-238 vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.370,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 4., §10 odst.3, §14 odst.1, §15, §16 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Karel Holub osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům tohoto dovolacího řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 534,- Kč. Protože dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23.6.2009 č.j. 54 Co 379/2009-238 bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 3.204,- Kč nahradil. Žalovaný 1) je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se jeho výkonu (exekuce) domáhat podáním návrhu.
V Brně dne 13. října 2010
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu