ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1040.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1040/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) Ing. K. N. , , b) L. N. , zastoupených JUDr. Miroslavem Nippertem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 29, PSČ 110 00, a c) P. N. , proti žalované H.Ch. , o odstranění vad díla, vedené Okresním soudem v Blansku pod sp. zn. 5 C 706/2001, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2008, č. j. 37 Co 475/2005-272, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Ve vztahu žalobců a) a b) a žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 5 C 706/2001-230, uložil žalované odstranit ve výroku specifikované vady díla (výrok I.), žalobu o odstranění dalších vad díla zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.)
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil odstranit vady díla specifikované ve výroku (první výrok), ve vztahu mezi žalobcem c) a žalovanou žalobu zamítl a současně žalobu zamítl ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanou, pokud se žalobci domáhali odstranění vad díla, a to spár v plovoucí podlaze a prohýbání podlahy /bod 8 znaleckého posudku Ing. H./, spár mezi obkladovými lištami a podlahou /bod 9/, nerovnosti hran římsy pod vchodem /bod 13/, drhnutí dveří o práh komory /bod 17/, rozdílných spár podlahy v kuchyni /bod 18/, nerovnosti obkladů v komoře /bod 20/, nerovnosti obkladů podlah schodiště /bod 21/, nerovnosti fasádní omítky domu a přístavby /bod 24/, struktury fasády domu a přístavby /bod 25/, nerovnosti špalet oken /bod 26/, nerovnosti rohů stěn a stropů v místnostech /bod 27/, popraskané omítky ve schodišti /bod 42/, trhlin v omítkách /bod 43/, znečištění držáků okapů a bleskosvodů /bod 44/, prasklé obkladačky v kuchyni /bod 47/ a trhliny v parapetu okna jídelny, ložnici a pracovně nad garáží /bod 50/ (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud v části nároku na odstranění vad díla ve vztahu žalobců a) a b) a žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. V této části nároku poukázal na nikoli včasné uplatnění vad ze strany žalobců. Své závěry odvolací soud opřel o zjištění plynoucí ze znaleckých posudků vypracovaných v řízení, kdy v případě popsaných vad šlo o vady tzv. zjevné, při vynaložení odborné péče, jak ji vyžaduje ustanovení §562 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), zjistitelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání. Podle obsahu dovolání směřuje proti měnícímu zamítavému výroku ve věci samé a jsou uplatňovány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelé nesouhlasí s odvolacím soudem, který u části vad dospěl k závěru o jejich opožděném uplatnění ze strany žalobců. Vady žalobci vytkli písemně 9. listopadu 1998, neboť se projevily až postupem času a byly uplatněny v záruční době. Současně odvolacímu soudu vytýkají příliš stručné odůvodnění měnící zamítavé části rozsudku a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a pro dovolatele překvapivé.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se z obsahu spisu nepodávají.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.)
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu vytýkají, že bylo s ohledem na průběh řízení překvapivé a je rovněž nepřezkoumatelné (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a nesprávně hodnotí vytknutí vad díla dovolateli jako opožděné (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, ze dne 3. června 2009, sp. zn. 32 Cdo 2212/2008 nebo ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení, předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). V projednávané věci odvolací soud řízení takovou vadou nezatížil. Tzv. překvapivost rozhodnutí dovolatelé spatřují v měnícím zamítavém výroku odvolacího soudu, který dovodil, že dovolatelé neuplatnili část vad bez zbytečného odkladu. Z obsahu spisu se podává, že otázkou včasnosti uplatněných vad se zabýval již soud prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Žalovaná v odvolání, došlém soudu 20. října 2005, soudu prvního stupně vytýkala mj. právě nesprávný právní závěr o včasném vytknutí i těch vad, které měly charakter vad zjevných. Dovolatelům bylo odvolání žalované zpřístupněno soudem doručením odvolání [žalobci a) 4. listopadu 2005 a žalobkyni b) 31. října 2005]. Žalobci se k odvolacím námitkám k výzvě odvolacího soudu vyjadřovali podáním došlým odvolacímu soudu 9. ledna 2006, kde namítali včasnost uplatněných vad. Žalobcům bylo před jednáním odvolacího soudu rovněž doručeno doplnění odvolání žalovanou došlé soudu 14. února 2008. Předmětem odvolacího přezkumu k odvolání žalované tak byla i otázka, zda žalobci uplatnili vady bez zbytečného odkladu, žalobci měli možnost na odvolací námitky žalované reagovat před jednáním odvolacího soudu i při jednáních dne 9. září 2008 a 21. října 2008. Zjištěný skutkový stav věci, postup odvolacího soudu v projednávané věci, přednesená tvrzení účastníků a závěry odvolacího soudu nečiní jeho rozhodnutí tzv. překvapivým.
Další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vytýkanou dovolateli rozhodnutí odvolacího soudu, je nepřezkoumatelnost. Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků nelze přisvědčit výhradě (blíže nespecifikované) dovolatelů o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř. vyhovuje; lze z něj bez jakékoliv pochybnosti zjistit, že při právním posouzení věci odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a které skutečnosti měl za prokázané. Odvolací soud se sice stručně, ale přezkoumatelně vypořádal se skutkovými závěry soudu prvního stupně o uplatnění vad, skutkové závěry hodnotil po stránce právní. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí, 1994, oddíl A, číslo 288, str. 20, odst. 61), a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Odvolací soud se tak při rozhodnutí o zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz rozhodnutí Helle proti Finsku, 1997). Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). O takový případ v projednávané věci nejde.
Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože požadavek na odstranění vytčených vad uplatnili včas, bez zbytečného odkladu. Stalo se tak písemně výzvou ze dne 9. listopadu 1998. Vady se projevily až postupem času, nebyly zjevné a byly uplatněny v záruční době.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle §560 obch. zák. dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě (odstavec 1). Zhotovitel odpovídá za vady, jež má dílo v době jeho předání (§554); jestliže však nebezpečí škody na zhotovené věci přechází na objednatele později, je rozhodující doba tohoto přechodu. Za vady díla, na něž se vztahuje záruka za jakost, odpovídá zhotovitel v rozsahu této záruky (odstavec 2). Zhotovitel odpovídá za vady díla vzniklé po době uvedené v odstavci 2, jestliže byly způsobeny porušením jeho povinností (odstavec 3). Spočívá-li dílo ve zhotovení věci, platí obdobně ustanovení §420 až 422 a §426 (odstavec 4).
Podle §562 obch. zák. objednatel je povinen předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla (odstavec 1). Soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b) bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c) bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba (odstavec 2). Ustanovení §428 odst. 2 a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci druhém (odstavec 3).
Z ustanovení §560 obch. zák. vyplývá, že zhotovitel odpovídá objektivně pouze za vady, které mělo dílo v době předání. Tyto vady mohou být zjevné nebo skryté. Ustanovení §562 odst. 1 obch. zák. ukládá objednateli povinnost provést kontrolu předmětu díla co nejdříve po předání. Při této kontrole by měl objednatel odhalit všechny zjevné vady díla. Nedodržení povinnosti uložené v odstavci 1 nepostihuje zákon přímou sankcí, nesplnění této povinnosti však může být příčinou, že se objednatel nedomůže práv z odpovědnosti za vady soudní cestou. Ustanovení §562 odst. 2 obch. zák. upravuje lhůty, ve kterých nejdéle musí objednatel oznámit vady díla zhotoviteli (dobu odpovědnosti), pokud nechce omezit svou možnost domoci se uspokojení práv z odpovědnosti za vady soudní cestou. Pokud objednatel oznámí vady díla zhotoviteli později, může jej zhotovitel uspokojit dobrovolně, objednatel se však může svého práva domoci soudně jen s omezením vyplývajícím z §562 odst. 3 obch. zák.
Lhůtu uvedenou pod písmenem a) v §562 odst. 2 obch. zák. lze využít jak pro vady zjevné, tak pro vady skryté; její uplatnění však je omezeno ustanovením písmena b) tohoto ustanovení. Pokud totiž např. objednatel u zjevných vad nesplnil povinnost uloženou v §562 odst. 1, a neprohlédl předmět díla co nejdříve po předání, ani nezařídil jeho prohlídku, nelze ustanovení písmena a) použít. Na jiném principu je založena lhůta k oznámení vad pro skryté vady. Pro jejich oznámení je určena maximální lhůta a současně povinnost vynaložit potřebnou péči na jejich zjištění.
Ustanovení §428 odst. 2, 3, na něž se odvolává třetí odstavec, koncipuje nemožnost domoci se práv z odpovědnosti za vady po uplynutí stanovené lhůty soudní cestou podobně jako u promlčení. Soud práva z odpovědnosti za vady nepřizná, pokud objednatel neoznámí zhotoviteli vady ve lhůtách uvedených v §562 odst. 2 a zhotovitel nedodržení lhůty v soudním řízení namítne; soud však práva z odpovědnosti za vady přizná, i když lhůta stanovená v §562 odst. 2 nebyla dodržena, pokud se zhotovitel nedodržení lhůty u soudu nedovolá. Pokud však zhotovitel věděl nebo vědět musel v době předání předmětu díla o skutečnostech, jejichž důsledkem jsou vady díla, může se objednatel domoci u soudu práv z odpovědnosti za vady bez ohledu na nedodržení lhůt podle §562 odst. 2 a námitku zhotovitele (srov. Ivana Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv, Obchodní zákoník, 12. vydání 2009, Praha 2009, s. 1134).
Za zjevné vady je možno považovat jen takové, jejichž existence je kupujícímu, popř. objednateli, zřejmá na pohled, případně takové vady, které lze zjistit běžně prováděnými zkouškami. Za zjevné vady nelze považovat ty vady, jejichž existenci by musel kupující nebo objednatel zjišťovat prohlídkou spojenou s destrukcí zboží nebo díla, popř. vady, které se typicky mohou v plné míře projevit až při užívání zboží nebo předmětu díla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005).
Jak uvedeno výše, dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání důvodnosti dovolání může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání zpochybní.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé zpochybnili správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Nedovolávali se však nesprávných skutkových závěrů, které by podle obsahu spisu neměly v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.)
Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, zejména dvou znaleckých posudků vypracovaných v řízení před soudem prvního stupně, podle nichž část vad byla zjistitelná při předání díla. Žalovaná jako zhotovitelka namítla neoznámení vad dovolateli jako objednateli včas. Pokud odvolací soud aplikací ustanovení §562 obch. zák právo z odpovědnosti za tyto zjevné vady nepřiznal, nedopustil se omylu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav a nejde ani o nesprávný výklad aplikované právní normy.
Jelikož se dovolatelům správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci a) a b) nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalované přísluší právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu