ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1115.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1115/2020-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Společenství vlastníků bytových jednotek Pod Křiby č. p. 5630, Zlín , se sídlem ve Zlíně, Pod Křiby 5630, identifikační číslo osoby 29209161, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Tomicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalované EUCIA CZ a. s. , se sídlem v Otrokovicích, Napajedelská 1552, identifikační číslo osoby 13694341, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 439/9, o uložení povinnosti bezplatně odstranit vady společných částí bytového domu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 32/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2018, č. j. 47 Co 299/2017-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 20 C 32/2017-62, zamítl námitku nedostatku pravomoci obecných soudů uplatněnou žalovanou.
V záhlavní označeným usnesením Krajský soud v Brně k odvolání žalované řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel předkládá otázku „zda by přesný jasně identifikovatelný název či jiná přesná identifikace stálého rozhodčího soudu, jako zákony přesně vymezené a formalizované instituce, měl být jasnou součástí platné rozhodčí smlouvy (doložky), tj. zda nesrozumitelnost a nejasnost názvu stálého rozhodčího soudu a dalších součástí rozhodčí smlouvy (doložky) způsobuje její neplatnost“, maje za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatel zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že strany smlouvy se dohodly na Rozhodčím soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, a nepřisvědčil námitce žalobce, že není zřejmé, o jaký rozhodčí soud jde, neboť byla použita obecně známá zkratka Hospodářské a Agrární komory. Pro úplnost lze uvést, že zkratka Rozhodčí soud při HK a AK ČR je používána i v rozhodování Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1044/2005).
Formuluje-li dovolatel otázku „zda je povinností příslušného soudu při souběhu právních titulů k jednomu nároku zastavit celé řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř., pokud jeden z mnoha právních titulů je smluvně podřazen rozhodnutí před rozhodci“, která podle jeho názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že mezi společností AV POWER s. r. o. a žalovanou byla dne 9. 6. 2008 uzavřena smlouva o dílo, v níž bylo dohodnuto, že všechny spory, které by mohly vzniknout z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení u stálého Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Práva z odpovědnosti za vady z předmětné smlouvy o dílo (předmět sporu) pak byla převedena na žalobce. Rozhodčí smlouva podle názoru odvolacího soudu váže i právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučily, což se nestalo. Tento závěr dovolatel v rámci dovolací argumentace nezpochybnil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu