ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1120.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1120/2017-756
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně STAVOSPOL, s. r. o. , se sídlem v Brně, Ponava, Staňkova 383/41, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 15545521, zastoupené Mgr. Petrou Thiel, advokátkou se sídlem v Brně, Jundrovská 1228/14, PSČ 624 00, proti žalované AK cihelna s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 10, Chudenická 1059/30, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 26885786, zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, PSČ 779 00, o zaplacení částky 656 503,76 Kč s příslušenstvím a částky 26 656 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 248/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 Co 85/2014-693, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 Co 85/2014-693, se v prvním výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 656 503,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako dlužného zůstatku plnění z Dohody o narovnání a dohody o převzetí dluhu, uzavřené dne 21. 6. 2005. V průběhu řízení žalobu rozšířila o částku 26 656 Kč s úrokem z prodlení, s odůvodněním, že jde o pohledávku z dobropisu za palety vystaveného žalovanou dne 14. 2. 2006. Žalovaná založila svou procesní obranu na tvrzení, že takovou dohodu neuzavřela.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 5 C 248/2007-579, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 683 159,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 656 503,76 Kč od 1. 4. 2006 do zaplacení a z částky 26 656 Kč od 1. 3. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně uvedl, že vzal za prokázané, že dne 21. 6. 2005 byla mezi žalobkyní a žalovanou jako novým dlužníkem, za účasti původního dlužníka Cihelna Prostějov - Držovice s. r. o., uzavřena Dohoda o narovnání a dohoda o převzetí dluhu (dále též jen „dohoda“), na základě které žalovaná vstoupila do práv a povinností vyplývajících ze závazkového vztahu žalobkyně a původního dlužníka a zavázala se dosud nezaplacenou částku ve výši 1 747 611 Kč zaplatit formou naturálního plnění namísto původního dlužníka. Tento závazkový vztah mj. souvisel s nařízenou exekucí prodejem podniku původního dlužníka. Téhož dne byla uzavřena Příloha k této dohodě (dále též jen „příloha“) s tím, že částka 1 747 611 Kč bude plněna formou naturálního plnění, tj. dodávkami cihel v termínu do 31. 3. 2006, a zaplacením částky 300 000 Kč ve stejném termínu. Soud konstatoval, že žalovaná zpochybnila pravost podpisu svého tehdejšího jednatele A. Ch. na dohodě, nikoliv již na příloze, k čemuž předložila znalecký posudek z oboru písmoznalectví – specializace ruční písmo vypracovaný dne 19. 11. 2007 Mgr. et Mgr. Kamilem Pospíšilem, dle kterého nejde o pravý podpis jednatele žalované. Oproti tomu Kriminalistický ústav Praha Policie České republiky (dále též jen „Kriminalistický ústav“), ustanovený soudem, dospěl ve znaleckém posudku ze dne 4. 11. 2011 k závěru, že nelze rozhodnout, zda podpisy na dohodě a na příloze jsou pravé podpisy A. Ch.
Soud prvního stupně ocitoval ustanovení §585 odst. 1 a 531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), a §13 zákona č. 513/1963 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), načež sdělil, že „vzhledem k závěrům znaleckého dokazování vycházel mj. i z obecných ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku upravujících kategorii právních úkonů učiněných v občanskoprávních a obchodních vztazích, resp. upravujících otázku dobré víry ve vztahu ke smluvní straně, které se jednání přímo dotýká, a z právní skutečnosti, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem podle §35 obč. zák., popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. V souzeném případě soud aplikoval toto právní posouzení, resp. skutečnost ve vztahu k podpisu jednatele společnosti AK Cihelna s. r. o. A. Ch. m na listině označené Dohoda o narovnání a dohoda o převzetí dluhu a Příloze k této dohodě z téhož dne, a to vzhledem k závěru soudního znalce PČR Kriminalistického ústavu Praha, který na základě předloženého srovnávacího materiálu dospěl k závěru, že nelze rozhodnout, zda jde o pravé podpisy A. Ch.“
Soud prvního stupně uzavřel, že „žalovaná společnost žalobci nezaplatila částku ve výši 656 503,76 Kč, tj. dosud neuhrazenou částku vyplývající ze závazku žalované společnosti z uzavřené Dohody o narovnání a dohody o převzetí dluhu a Přílohy k této dohodě z téhož dne. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žalovaná společnost je vázána podpisem jednatele této společnosti na výše uvedených dokumentech, tj. podpisem A. Ch. Vypracovaným znaleckým posudkem znaleckého ústavu, tj. Kriminalistického ústavu Praha, nebyla pravost jeho podpisu ani potvrzena ani vyvrácena.“ Dodal, že „částka 26 656 Kč je částkou za neuhrazený dobropis č. 06010001 za palety vystavený žalovanou dne 14. 2. 2006 se splatností ke dni 28. 2. 2006“.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku pod bodem I, kterou byla žalovaná shledána povinnou zaplatit částku 656 503,76 Kč s úrokem z prodlení, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok), a ve zbývající části tohoto výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit částku 26 656 Kč s úrokem z prodlení, a v nákladových výrocích pod body II a III rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že zopakoval důkazy listinami, které již byly provedeny před soudem prvního stupně, mj. znaleckým posudkem Mgr. et Mgr. Pospíšila, podle jehož závěrů podpis jednatele žalované na dohodě není jeho pravým podpisem a jedná se o padělek, a znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu, podle něhož u sporných podpisů na dohodě a příloze k ní nelze rozhodnout, zda jde o pravé podpisy A. Ch. či zda jde o padělky typu napodobeniny. Zdůraznil, že z pohledu ustanovení §531 odst. 3 obč. zák. bylo třeba zkoumat, zda dohoda splňovala požadavek obligatorní písemné formy, a konstatoval, že žalovaná popírala pravost podpisu svého tehdejšího jednatele jak na dohodě, tak i na příloze. Vyjádřil názor, že za situace, kdy ze závěrů jednoho znaleckého posudku vyplynulo, že podpis na dohodě pravý není a ze závěrů druhého znaleckého posudku vyplynulo, že nelze rozhodnout, zda jde o pravý podpis, bylo na místě vypracování nového znaleckého posudku, avšak nikoliv ve formě revizního znaleckého posudku, jak požadovala žalobkyně. Ustanovil proto ve věci znalcem PhDr. Vladimíra Svobodu, podle jehož posudku vypracovaného dne 14. 2. 2016 podpisy na dohodě a na příloze nejsou pravými podpisy jednatele žalované, ale jedná se o padělky vzniklé nedokonalým napodobením jeho podpisu. Odvolací soud konstatoval, že znalec podáním ze dne 3. 5. 2015 uspokojivě odpověděl na žalobkyní položené otázky a uvedl, že nemá důvod na svém znaleckém posudku cokoli měnit ani do něj cokoli doplňovat, na svých závěrech trvá a žádné dotazy ani polemiky jej nemohou ovlivnit.
Odvolací soud dále vysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům žalobkyně a nevyslechl svědky M. Ř. a I. Š., nezopakoval výslech svědkyně L. Ž., která v době uzavření dohody vedla účetnictví žalované, a nenařídil znalecký posudek ke zjištění, zda dohodu podepsala za tehdejšího jednatele žalované jeho jménem L. Ž. Vyslovil názor, že navržené důkazy nemohou prokázat tvrzení o existenci platně uzavřené (tedy písemné) dohody o narovnání a převzetí dluhu. Konstatoval, že byly vypracovány tři znalecké posudky, z nichž dva jednoznačně určily, že podpis Ch. na uvedených listinách není jeho pravým podpisem a podle závěru třetího nelze rozhodnout, zda jde o pravý podpis, či zda jde o jeho padělek, a uzavřel, že za této situace nemá za prokázané, že došlo k převzetí dluhu ze strany žalované, když jak dohoda, tak i příloha byly opatřeny zfalšovaným podpisem jednatele žalované. Na tom nic nezmění ani jiné okolnosti případu, kterých se dovolává žalobkyně, totiž že mezi účastníky docházelo k zápočtům, že žalovaná na dluh plnila dodávkami svých výrobků a teprve po podání žaloby se domáhala zaplacení svých vystavených (a žalobkyní započtených) faktur. Pro platnost dohody o převzetí dluhu zákon stanoví písemnou formu a ta nebyla prokázána. Žalobu co do částky 656 503,70 Kč tak odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. Stran další žalobou požadované částky 26 656 Kč dovodil, že ve vztahu k ní scházela dostatečná skutková tvrzení a že rozsudek soudu prvního stupně je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly výslovně řešeny, totiž zda
1) „lze zpochybnit znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem jiným znaleckým posudkem, vypracovaným pouze jedním znalcem, aniž by byl učiněn revizní posudek znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem“,
2) „má znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem větší důkazní sílu než posudek vypracovaný jedním znalcem“,
3) „lze znaleckému posudku Mgr. et Mgr. Kamila Pospíšila ze dne 19. 11. 2007 přiřadit důkazní sílu znaleckého posudku, když tento byl vypracován na žádost žalované mimo řízení a soudu předložen před novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 218/2011 Sb.“, a
4) „lze důkaz znaleckým posudkem ‚privilegovat‘ na úkor všech ostatních důkazů“.
Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu, že znaleckému posudku PhDr. Svobody přiřadil větší důkazní sílu než znaleckému posudku vypracovanému Kriminalistickým ústavem, jenž je vědeckým ústavem specializovaným na znaleckou činnost, aniž by, v souladu se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), po slyšení obou znalců odstranil vzájemný rozpor v závěrech posudků. Dovolatelka argumentuje s odkazem na §127 odst. 3 občanského soudního řádu, že u ústavů se apriorně předpokládá jejich mimořádně kvalitní odborná úroveň poskytující záruky vysoké věrohodnosti znaleckých posudků a sám zákonodárce staví znalecké ústavy z hlediska odborné úrovně nad „běžné“ znalce.
Odvolací soud měl pochybit též v tom, že při provádění důkazu znaleckým posudkem Mgr. et Mgr. Pospíšila vypracovaného na žádost žalované mimo řízení postupoval stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem, ačkoliv tento postup byl soudům umožněn až novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a prosazuje názor, že v případě posudku vypracovaného mimo řízení před novelizací nejde o důkaz znaleckým posudkem, nýbrž o důkaz listinou.
Závěrem dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl pouze na základě znaleckých posudků, jejichž důkazní hodnota je sporná, když jejichž závěry jsou vzájemně v rozporu, aniž by tyto rozpory objasnil, přičemž zcela odhlédl od ostatních provedených důkazů, kterými dovolatelka prokazovala svou dobrou víru v platné uzavření dohody, tedy v pravost podpisu jednatele žalované. Cituje přitom závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (uveřejněného pod číslem 73/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil a rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby jej v této části zrušil a věc (zřejmě v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tím méně pak může taková námitka přivodit přípustnost dovolání. Jestliže však dovolatelka namítá, že skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není výsledkem uplatnění zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a dále že soud nesprávně řešil otázku, jak se vypořádat s rozporem mezi závěry znaleckých posudků, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. obdobně již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014); dovolatelka předkládá otázky procesního práva, které odvolací soud řešil, byť jen implicite.
Pro řešení otázky uvedené pod bodem 2 však dovolání přípustné není, neboť Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi otázkou důkazní síly důkazních prostředků zabýval, jak v obecné poloze, tak i speciálně ve vztahu ke znaleckým posudkům, a jeho závěry skýtají odpověď též na otázku, kterou předkládá dovolatelka. Vysvětlil např. v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5046/2009, že pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. V rozsudku ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7776, pak dovodil, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Rozhodující při úvaze o tom, který z posudků skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, musí být komplexní hodnocení uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku (kým byl zadán, kým byl zpracován, zda je označen jako revizní, atd.).
Umožňuje-li zákon v §127 odst. 3 o. s. ř. soudu ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost právě ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, pak zjevně vychází z předpokladu, že uvedené instituce jsou vybaveny kvalifikací umožňující řešit zvlášť obtížné případy. Z toho ovšem nelze dovozovat, že znalecký posudek podaný některou z těchto institucí má a priori (bez dalšího) vyšší důkazní sílu než posudek podaný jinou osobou.
Tím, že znaleckému posudku ústavu nepřiznal vyšší důkazní sílu, se tedy odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Jako revizní tento posudek soudem prvního stupně nařízen nebyl (ač takto nařízen být mohl a měl). Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že účelem revizního znaleckého posudku je nejen věc znovu odborně posoudit, nýbrž také přezkoumat použité metody a výsledky původního znaleckého posudku a vyjádřit se k jeho správnosti (srov. již Stanovisko pléna bývalého Nejvyššího soudu ČR k provádění důkazu znaleckým posudkem uveřejněné pod číslem 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, a rozsudek ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).
V již citovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 878/2014 lze nalézt též řešení otázky pod bodem 3. Nejvyšší soud v něm v něm uvedl, že „dle nového ustanovení §127a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 9. 2011 (jež bylo aplikovatelné i v daném případě podle obecného pravidla, že procesní předpisy – nestanoví-li přechodná ustanovení jinak – se použijí ve znění účinném v době, kdy soud provádí činnost těmito procesními pravidly upravovanou) jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. K názoru zde vyjádřenému se Nejvyšší soud hlásí též ve zde souzené věci. Protože ustanovení §127a o. s. ř., jak je v něm výslovně zdůrazněno, upravuje postup soudu při provádění důkazu, je - vzhledem ke zmíněnému obecnému intertemporálnímu pravidlu - pro možnost aplikovat toto ustanovení rozhodná nikoliv doba, kdy byl posudek mimo řízení vypracován či kdy byl soudu účastníkem předložen, nýbrž doba, kdy jím soud provádí důkaz. Z hlediska obsahového je pak rozhodné, zda znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku.
V souzené věci odvolací soud provedl důkaz posudkem předloženým žalovanou (srov. k tomu ovšem výhradu přičiněnou v závěru tohoto rozhodnutí) při jednání konaném dne 11. 12. 2014, tedy v době, kdy ustanovení §127a o. s. ř. bylo již účinné, a znalecký posudek obsahuje nejen nález (popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, a souhrn skutečností, k nimž znalec při úkonu přihlížel), posudek v užším slova smyslu (výčet otázek, na které měl znalec odpovědět, a odpovědi na ně) a znaleckou doložku (označení seznamu, v němž znalec je zapsán, a oboru, v němž je oprávněn podávat posudek, a číslo položky, pod kterou byl úkon zapsán ve znaleckém deníku) [srov. §13 odst. 2 až 6 vyhlášky č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů], nýbrž, i když byl vyhotoven před účinností příslušné novely a dokonce před jejím přijetím, obsahuje též výslovné prohlášení znalce, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku.
Lze k tomu pro úplnost dodat, že ani za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 8. 2011 (tedy před novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 218/2011 Sb.) nebylo možno bez dalšího dovozovat, že znalecký posudek, jenž byl vypracován mimo rámec řízení a měl tedy z hlediska procesního práva povahu listinného důkazu a nikoli důkazu znaleckým posudkem ve smyslu §127 o. s. ř., měl bez dalšího nižší důkazní sílu než znalecký posudek zpracovaný soudem ustanoveným znalcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
Ani v pořadí první otázka, z níž po vypuštění akcentu na okolnost, že jeden z rozporných posudků je vypracován znaleckým ústavem (z důvodů vysvětlených k otázce v pořadí druhé), zůstává, jakým způsobem řešit pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku či rozpor mezi dvěma znaleckými posudky, není otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. V řešení této otázky se však odvolací soud od ustálené judikatury odchýlil, Nejvyšší soud proto shledává pro řešení této otázky dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. Protože svou rozhodovací praxi v tomto ohledu měnit nehodlá (neshledává důvod, proč by měl příslušnou otázku procesního práva řešit jinak), je dovolání též důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Podle §127 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2). Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může soud ustanovit k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost (odstavec 3).
V rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že nejen při hodnocení znaleckého posudku jako důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, jenž je též součástí hodnocení důkazů, je soud limitován mezemi stanovenými v §127 odst. 1 o. s. ř. a blíže vysvětlenými v rozhodovací praxi, totiž že není sám oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a nemůže tedy přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků.
Již v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, Nejvyšší soud vysvětlil (s odkazem na závěry rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, uveřejněného pod číslem 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 45/1984“), že v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní.
V rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, Nejvyšší soud obdobně uzavřel, že přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ust. §127 odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě mimo jiné tehdy, jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí.
V rozsudcích ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, pak Nejvyšší soud zdůraznil (s odkazem na R 45/1984 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, uveřejněné pod číslem 7/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008).
Ve zde souzené věci byl odvolací soud postaven před otázku, jak se vypořádat se dvěma znaleckými posudky s rozdílnými závěry. Třebaže citovaná judikatura nabízí zcela jasné řešení, odvolací soud se od ní odklonil, z důvodů, které ani nenaznačil, nevyhověl návrhu dovolatelky na zadání revizního znaleckého posudku a namísto toho se rozhodl řešit rozpor mezi znaleckými posudky zadáním dalšího, v pořadí již třetího znaleckého posudku. Výsledkem byla situace, že tu měl vedle sebe tři znalecké posudky, z toho dva se stejným závěrem, jeden (vypracovaný specializovaným ústavem, jenž by byl kompetentní k podání revizního znaleckého posudku) se závěrem odlišným, tedy stav, který se od stavu před provedením třetího posudku lišil jen kvantitativně, nikoliv kvalitativně; bez výsledků přezkumu rozporných znaleckých posudků provedeného revizním znaleckým posudkem neměl odvolací soud odborný podklad pro závěr, který z posudků je správný. V této situaci se mohl nanejvýš pokusit odstranit rozpory mezi posudky výslechem všech tří znalců, popřípadě jejich konfrontací limitován ovšem tím, že není oprávněn sám přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků. Ani to však odvolací soud neučinil a spokojil se toliko s písemnou odpovědí jednoho ze znalců, PhDr. Svobody, na otázky žalobkyně; Kriminalistický ústav příležitost k obhájení svých závěrů nedostal ani v písemné formě. Lze ostatně v tomto místě odkázat na již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, v němž Nejvyšší soud vysvětluje, za splnění jakých předpokladů může soud upustit od výslechu znalce.
Protože odvolací soud opřel závěr o neunesení důkazního břemene dovolatelkou stran převzetí dluhu o argument, že dohoda i příloha byly opatřeny zfalšovaným podpisem jednatele žalované, je zřejmé, že se přiklonil k posudkům Mgr. et Mgr. Pospíšila a PhDr. Svobody. Proč, nelze z jeho rozhodnutí zjistit. Jestliže by ovšem shledal bez dalšího postačujícím, že je tu prostě stav 2 : 1, pak je zřejmé, že takový povrchní, mechanický přístup k hodnocení důkazů by nemohl obstát.
Je též zapotřebí zdůraznit, že i když žádný z provedených posudků nedospěl k závěru, že podpis na uvedených listinách je pravým podpisem Ch., neznamená to, že bylo pro rozhodnutí sporu nevýznamné, který z těchto posudků je správný; to samo by k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní nepostačilo. Nejvyšší soud zdůraznil v dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 a shodně také v rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, že znalecký posudek je jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je, nabídne-li žalobce i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat, tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je hodnotit. Teprve v situaci, kdy hodnocení provedených důkazů soudem vyzní v závěr, že výsledek dokazování pravdivost skutkových tvrzení žalobce o pravosti podpisu nepotvrdil, bude na místě rozhodnout pro neunesení důkazního břemene v neprospěch žalobce. V poměrech zde souzené věci to znamená, že kdyby se prosadil závěr Kriminalistického ústavu, který pravost podpisu nezjišťuje, ale ani nevylučuje, byla by tu nepochybně otevřena možnost dospět k zjištění, že to byl Ch., kdo listiny podepsal, z jiných důkazů, třebas i nepřímých, a nemohl by obstát postup odvolacího soudu, jenž s odkazem na výsledky dokazování znaleckými posudky vyhodnotil jako bezcenné poznatky o okolnostech případu, včetně následného jednání stran, a odmítl provést další dovolatelkou navržené důkazy.
Vzhledem ke shora uvedeným výsledkům dovolacího přezkumu je nadbytečné zabývat se poslední z otázek, jejíž smysl je třeba chápat na pozadí námitky, že odvolací soud rozhodl pouze na základě rozporných znaleckých posudků, aniž přihlédl k ostatním provedeným důkazům.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud upozorňuje na to, že odvolací soud nejen podle formulace užité v odůvodnění svého rozhodnutí (Nejvyšším soudem shora doslovně citované), nýbrž zejména při odvolacím jednání konaném dne 11. 12. 2014 (srov. protokol na č. l. 605 spisu) zacházel, zřejmě jen nedopatřením, se znaleckými posudky Mgr. et Mgr. Pospíšila a Kriminalistického ústavu jako s listinami a důkaz jimi provedl tak, že tyto „listiny“ předložil stranám k nahlédnutí a tázal se jich na jejich případné námitky k pravosti a věrohodnosti těchto „listinných důkazů“. Takový postup při provádění důkazů povaze znaleckého posudku rozhodně neodpovídá.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů v dovoláním napadené části správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. v této části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu