ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1189.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1189/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně IS-REAL, s. r. o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Americká 584/14, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 63995166, zastoupené JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, PSČ 170 00, proti žalované Městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 00063461, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, o zaplacení částky 1,175.017,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 76/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 69 Co 473/2011-153, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 69 Co 473/2011-153, vyjma části výroku pod bodem I, jíž byl zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. května 2011, č. j. 19 C 76/2010-111, potvrzen co do zákonných úroků z prodlení z částky 1.175.017,60 Kč od 1. července 2006 do 19. února 2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. května 2011, č. j. 19 C 76/2010-111, vyjma části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba co do zákonných úroků z prodlení z částky 1.175.017,60 Kč od 1. července 2006 do 19. února 2010, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1,175.017,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení, z titulu práva na úplatu ze smlouvy o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností, podle níž byla výše úplaty příslušející žalobkyni jako mandatáři sjednána jako 10 % z vybraného nájemného.
Žalovaná založila svou procesní obranu především na námitce, že částka, z níž je úplata za obstarání správy požadována, je cenou za postoupení pohledávky z titulu dlužného nájemného, nepředstavuje tedy vybrané nájemné.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 19 C 76/2010-111, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II). Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé ohledně úroků z prodlení za období od 1. července 2006 do 19. února 2010 potvrdil, ve zbývající části jej pak změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 1,175.017,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. února 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zjistil poté, co zopakoval dokazování, že smlouvou o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností ze dne 3. ledna 2000, ve znění pozdějších doplňků, se žalobkyně zavázala obstarávat správu nemovitostí svěřených žalované obci; její činnost měla spočívat v právních úkonech jménem obce a na její účet a dále v praktických činnostech. V článku 7 smlouvy strany sjednaly, že veškeré platby nájemného a úhrady za služby spojené s nájmy, zálohy na ně a poplatky z prodlení budou vybírány správcem na podúčet žalované uvedený v preambuli smlouvy, k němuž má správce dispoziční právo. Správce se zavázal převést na účet hospodářské činnosti obce 47 % vybraného nájemného včetně poplatků z prodlení vždy do každého 30. kalendářního dne následujícího měsíce a předat obci písemné vyúčtování podle článku 10 smlouvy (tj. vyúčtování příjmů z vybraného nájemného včetně poplatků z prodlení, výdajů na opravy a částky úplaty). V článku 8 si strany dohodly, že správce smí uspokojit své právo na úplatu teprve po písemném předání vyúčtování a že úplatu fakturuje obci měsíčně. Výše měsíční úplaty byla (dodatkem č. 2) dohodnuta ve výši 10 % z vybraného nájemného. V článku 18 pak bylo dohodnuto, že pokud smlouva neobsahuje odchylnou úpravu, řídí se vztahy smluvních stran příslušnými občanskoprávními předpisy, zejména ustanovením §566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). V článku 19 byly podrobně uvedeny úkony, které byl správce oprávněn činit jménem obce a k nimž mu obec udělila plnou moc, mimo jiné vyúčtování, vybírání a vymáhání nájemného.
Odvolací soud vzal dále za prokázané, že nájemní smlouvou ze dne 1. března 2006 žalovaná pronajala společnosti DOS, spol. s r. o. (dále jen „DOS“) na dobu 20 let nebytové prostory v P., (dále jen „nebytové prostory“), jejichž předchozím nájemcem byla společnost KSK GROUP, a. s. (dále jen „KSK GROUP“). Ve smlouvě strany deklarovaly, že KSK GROUP se souhlasem žalované provedla v těchto prostorách stavební úpravy financované z půjčky poskytnuté jí společností DOS a svou pohledávku vůči žalované na úhradu zhodnocení předmětu nájmu v případě předčasného ukončení nájemního vztahu zastavila společnosti DOS k zajištění dluhu z půjčky, který řádně nesplácela. Žalovaná nájemní vztah s KSK GROUP ukončila předčasně ke dni 28. února 2006 pro dlouhodobé neplacení nájemného. DOS uplatnila u žalované svá práva zástavního věřitele ve výši 20,472.800,- Kč. Na to smlouvou ze dne 24. března 2006 žalovaná postoupila společnosti DOS pohledávky vůči dlužníku KSK GROUP z titulu dlužného nájemného za nájem nebytových prostor ve výši 13.594.477,- Kč za úplatu ve výši 9,874.098,- Kč, kterou obdržela.
Ze smluv o postoupení pohledávek mezi žalovanou a bytovými družstvy pak odvolací soud zjistil, že převody dlužných pohledávek na nájemné na jiné subjekty byly v praxi žalované běžné a běžným bylo i to, že částky za tyto pohledávky byly připisovány na podúčet žalované uvedený v mandátní smlouvě, z něhož si žalobkyně následně účtovala odměnu za svou činnost.
Na základě toho odvolací soud dovodil, že k postoupení pohledávky z titulu nájemného společnosti DOS došlo za účelem získání úhrady dlužného nájemného a že částka, kterou žalovaná postoupením pohledávky dlužného nájemného získala, představovala fakticky částku za tzv. vybrané nájemné, jež měla být podle smlouvy o obstarání správy (kterou posoudil jako smlouvu mandátní podle §566 a násl. obch. zák.) převedena na dohodnutý podúčet, načež měl následovat sjednaný proces vyúčtování úplaty žalobkyní. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud žalobkyně nájemné sama nevybrala na dohodnutý podúčet, nepředala žalované dohodnuté vyúčtování a sama si úplatu z tohoto účtu nestrhla, pak jí odměna za činnost pro žalovanou nenáleží. Zdůraznil, že obsahem činnosti žalobkyně podle mandátní smlouvy nebylo jen vybírání nájemného, ale i řada jiných činností, a s odkazem na ustanovení §36 odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) dovodil, že pokud žalovaná tím, že sama bez účasti žalobkyně uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky z titulu dlužného nájemného a určila účet, na který měl postupník plnit, odlišný od podúčtu uvedeného v mandátní smlouvě, znemožnila žalobkyni splnit podmínky pro výplatu odměny dohodnuté v mandátní smlouvě, pak taková skutečnost nemůže jít k tíži žalobkyně.
Protože odvolací soud posoudil vztah mezi účastníky jako obchodní závazkový vztah, jednak proto, že provádění správy domů ve vlastnictví obce se týká zabezpečování veřejných potřeb (§261 odst. 2 obch. zák.), jednak z toho důvodu, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva podle obchodního zákoníku, aplikoval při posouzení námitky promlčení ustanovení §387 a násl. obch. zák. a námitku promlčení shledal nedůvodnou, neboť žaloba byla podána v březnu 2010 před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, běžící počínaje dnem následujícím poté, co DOS v květnu 2006 zaplatila cenu za postoupení pohledávky.
Žalobu shledal odvolací soud nedůvodnou jen co do části požadovaného úroku z prodlení, neboť s odkazem na ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. dovodil, že vzhledem k obsahu výzvy žalobkyně k zaplacení se úplata stala splatnou až dne 19. února 2010.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním, shledávajíc je přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů opřela dovolání o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především vytýká odvolacímu soudu překvapivost, pokud jde o posouzení vzniku nároku na odměnu jako nepodmíněného. Má za to, že postupem odvolacího soudu byla zbavena možnosti argumentovat k této otázce, zejména k předpokladům aplikace ustanovení §36 odst. 3 obč. zák.
Závěr odvolacího soudu o tom, že bylo u ní běžnou praxí převádět dlužné pohledávky na nájemném na třetí osoby a že se z úplat za postoupení určovala odměna žalobkyně, podle dovolatelky z provedených důkazů nevyplývá. Dovolatelka v té souvislosti vytkla odvolacímu soudu, že opomenul opakovat listinné důkazy jí navržené a nikterak se k nim nevyjádřil, a že odmítl zopakovat výslech svědků, ačkoliv soud prvního stupně z těchto důkazů učinil zcela odlišné skutkové závěry. Namítá též, že zaplacení ceny za postoupení pohledávky nebylo v řízení prokázáno.
Nesprávné právní posouzení dovolatelka shledává v hodnocení charakteru platby dle smlouvy o postoupení pohledávky, považuje-li odvolací soud tuto platbu za vybrané nájemné podle mandátní smlouvy. Podle jejího mínění lze prostým jazykovým výkladem smlouvy dovodit, že účastníci nesjednali odměnu žalobkyně za výkon správy ze všech plateb, které dovolatelka v souvislosti s předmětným majetkem obdrží, nýbrž pouze z plateb vybraného nájemného. Argumentuje, že bylo na svobodné vůli stran, že zvolily způsob odměňování relativně nezávislý na množství či kvalitě odvedené práce.
Za zcela nesprávný pak má dovolatelka závěr, že žalobkyni znemožnila splnění závazku vybrat nájemné od KSK GROUP, a namítá, že právní hodnocení spočívající toliko v odkazu na ustanovení §36 odst. 3 obč. zák. je nedostatečné. Toto ustanovení podle jejího mínění ostatně aplikovat nelze, neboť ze skutkového děje nelze učinit závěr o tom, že by měla záměr zmařit splnění sjednaných podmínek pro výplatu odměny. Kritice podrobila též posouzení námitky promlčení jako nedůvodné, argumentujíc ve prospěch závěru, že právní vztah mezi účastníky se řídí občanským zákoníkem, neboť správu bytových domů s tržním nájemným a nebytových prostor pronajímaných pro komerční účely nelze považovat za zabezpečování veřejných potřeb.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem II zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí v napadené části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal důvodným.
Je nepochybné, že odvolací soud přes užitou formulaci, podle níž „nájemné bylo vybráno, ač nebylo vybráno správcem a na dohodnutý podúčet obce“, nehodlal zpochybnit zcela zřejmou skutečnost, že úplata za postoupení pohledávky na nájemném je platbou z jiného titulu než platba nájemného. Odvolací soud vycházel z toho, že postoupení pohledávky z titulu nájemného třetímu subjektu je způsobem řešení situace, kdy je pohledávka z titulu nájemného obtížně vymahatelná, a své rozhodnutí založil na úvaze, že inkasovaná úplata za postoupení takové pohledávky je (v rozsahu její výše) ekonomickým ekvivalentem nezaplaceného nájemného. Pro závěr, zda inkaso úplaty za postoupení pohledávky z titulu nájemného založilo žalobkyni uplatněné právo na úplatu za výkon správy, je však rozhodné, co bylo v tomto ohledu mezi ní a dovolatelkou ujednáno, tedy smlouva. Je pak třeba přisvědčit dovolatelce, že jazykové vyjádření obsažené ve smlouvě, podle něhož se výše úplaty za výkon správy odvíjí od vybraného nájemného, je do té míry pregnantní, že o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené) není pochybností a není tu prostor pro takový výklad, že vůlí smluvních stran při uzavírání smlouvy bylo vázat úplatu za výkon správy též na inkaso jiných než ve smlouvě výslovně a taxativně uvedených plateb. O tom, že úplata za postoupení pohledávky z titulu nájemného není nájemným, pak pochyb není, na čemž nic nemění ani odvolacím soudem akcentovaná ekonomická souvislost.
Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že kromě výkladu jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. §35 odst. 2 obč. zák.). Též Ústavní soud vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit, a doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran; směřuje-li proto zjištěná shodná vůle smluvních stran k jinému významu, má přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005). Skutkový stav věci zjištěný v dosavadním řízení však neumožňuje dovodit, že bylo vůlí stran v okamžiku uzavírání smlouvy o obstarání správy nemovitostí odvíjet výši úplaty za správu i od jiných plateb než od plateb ve smlouvě výslovně uvedených. Takové důsledky pak nelze dovozovat ani z postupu dovolatelky při privatizaci bytových domů (jako z následného jednání stran), i kdyby byl spolehlivě prokázán, neboť je třeba dát za pravdu soudu prvního stupně, že v případě privatizace bytového fondu se jednalo o kvalitativně jinou situaci. V každém případě se pak prosadí judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudky ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 16. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2691/2012, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Na druhé straně však ujednání, podle něhož se výše úplaty odvíjí od vybraného nájemného, zavazuje strany smlouvy o obstarání správy nemovitostí i v případě, že v důsledku postoupení pohledávky z titulu nájemného se stal jejím věřitelem třetí subjekt; postoupením takové pohledávky obcí se právní postavení správce, včetně předpokladů vzniku práva na úplatu sjednaných v mandátní smlouvě, nemůže změnit. I nájemné, které dlužník zaplatil postupníku, je tak vybraným nájemným ve smyslu článku 8 odst. 2 uvedené smlouvy. Výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně pak nasvědčují tomu, že postoupená pohledávka byla společnosti DOS částečně uhrazena. Ujednání v článku 8 odst. 6 smlouvy o tom, že správce smí uspokojit své právo na úplatu teprve po písemném předání vyúčtování dle článku 10 smlouvy, přitom podle názoru Nejvyššího soudu není dohodou o odkládací podmínce podle ustanovení §36 odst. 2 věty první obč. zák., jak naznačuje odvolací soud, a není ani ujednáním o předpokladech, za nichž právo na úplatu vzniká, či dohodou o jeho splatnosti, nýbrž jedná se toliko o sjednaný způsob, jímž bude právo správce na úplatu uspokojeno. Na základě té samotné skutečnosti, že tímto způsobem v důsledku právního jednání dovolatelky postupovat nelze, není možno žalobkyni právo na úplatu odepřít; takový závěr by byl ve zjevném rozporu jak s obecným principem spravedlnosti (spravedlnost má být podstatou práva, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 7381, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009), tak s principem rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, vylučujícího takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4768/2009, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 tamtéž).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy uplatněn opodstatněně. Zabývat se za těchto okolností ostatními dovolacími námitkami je vzhledem k jejich podstatě nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tudíž podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil v příslušné části i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu