ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1309.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1309/2018-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00, proti žalované Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, PSČ 190 22, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, PSČ 323 00, o zaplacení částky 60 772 855 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 122/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2017, č. j. 21 Co 432/2017-92, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze usnesením označeným v záhlaví potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2017, č. j. 15 C 122/2017-57, v jeho druhém výroku, kterým byl zamítnut návrh žalobce, aby soud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení dvou otázek procesního práva, které má za dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
V pořadí první z těchto otázek dovolatel formuluje tak, že popisuje jednotlivé konkrétní okolnosti souzené věci, které považuje za právně významné, a táže se, zda za těchto okolností nastala fikce uznání ve smyslu §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. a je tak povinností soudu vydat ve věci rozsudek pro uznání. Takto vymezená otázka není otázkou procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatel tu nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, založeného na konkrétních, individuálních poměrech souzené věci. Tím z hlediska obsahového nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem, obsaženým též v §241a odst. 2 o. s. ř., vymezuje důvod dovolání způsobem stanoveným ve třetím odstavci tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2102/2017, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Jak při formulaci otázky, tak v související argumentaci zaměřené na zpochybnění vážnosti důvodů, pro které žalovaný požádal soud o prodloužení stanovené lhůty k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., a na prosazení názoru, že postoj žalovaného je třeba hodnotit jako lhostejný či obstrukční, ostatně dovolatel opomíjí skutečnost, která má v procesních poměrech souzené věci určující význam, totiž že soud prvního stupně ještě před uplynutím původně stanovené lhůty žádosti žalovaného o její prodloužení vyhověl a že žalovaný vyjádření v prodloužené lhůtě předložil.
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, že lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená podle §114b odst. 2 o. s. ř. má povahu lhůty soudcovské a že ustanovení §55 věty druhé o. s. ř. o možnosti předsedy senátu prodloužit tuto lhůtu je modifikováno ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. do té míry, že lhůta k podání písemného vyjádření ve věci nemůže být prodloužena, jestliže již nastala fikce uznání nároku, a že k prodloužení lhůty nemůže dojít ani tehdy, jestliže žalovaný ještě ve stanovené lhůtě soudu sdělí vážný důvod, který mu zabraňuje podat včasné písemné vyjádření ve věci. Sdělení vážného důvodu, pro který žalovaný nemůže podat své písemné vyjádření ve věci, totiž znemožňuje, aby nastala fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., aniž by vůbec mohlo (mělo) dojít k jakémukoliv prodloužení (původně) stanovené lhůty určené podle §114b odst. 2 o. s. ř. Postupem podle §55 věty druhé o. s. ř. tedy může být lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená podle §114b odst. 2 o. s. ř. prodloužena jen tehdy, jestliže žalovaný o prodloužení ještě před uplynutím (původně) stanovené lhůty požádal z důvodů, které nelze (z pohledu §114b odst. 5 o. s. ř.) pokládat za "vážné", a jestliže o prodloužení lhůty soud rozhodl (a své usnesení žalovanému doručil) dříve, než nastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., tedy před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci.
Názor, podle něhož sledované právní účinky prodloužení lhůty pro podání písemného vyjádření dle §114b odst. 1 o. s. ř. vyvolává i soudem zaslaný přípis, který Ústavní soud neshledal excesivním (srov. jeho usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 439/11, dostupné na http://www.usoud.cz ), dovolatel nezpochybňuje, postačí proto dodat, že dostalo-li se žalovanému ještě před uplynutím stanovené lhůty od soudu zprávy, že mu soud k jeho žádosti původně stanovenou lhůtu prodlužuje, pak nejen bez zřetele na to, v jaké se tak stalo formě, ale též bez zřetele na to, jaké důvody žalovaný v žádosti o prodloužení lhůty uplatnil, je třeba respektovat legitimní očekávání žalovaného, že uplynutím původně stanovené lhůty fikce uznání žalobou uplatněného nároku upravená v §114b odst. 5 větě první o. s. ř. nenastane. Jinými slovy řečeno jestliže soud původně stanovenou lhůtu prodloužil, nemůže dost dobře založit závěr o tom, že nastala fikce uznání nároku, na základě úvahy, že došlo ke zmeškání původní, dodatečně prodloužené lhůty.
V pořadí druhá otázka, zda „dojde k prodloužení lhůty určené k vyjádření se k žalobě na základě kvalifikované výzvy v případě, že ze soudního spisu nevyplývá, že se žalovaný dozvěděl o jejím prodloužení“, byla (se zápornou odpovědí) v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena již shora citovaným rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014 (z hlediska legitimního očekávání žalovaného je lhostejné, zda se o prodloužení lhůty dozvěděl z usnesení soudu či z jeho přípisu). Napadené rozhodnutí však na řešení této otázky nezávisí; odvolací soud v něm takovou otázku neřešil a řešit neměl důvod. Z obsahu spisu oproti přesvědčení dovolatele vyplývá, že přípis soudu prvního stupně obsahující sdělení o prodloužení lhůty byl žalované dne 12. 4. 2017 doručen do datové schránky (srov. č. l. 16 spisu verte), čemuž ostatně odpovídá skutečnost, že žalovaná vyjádření k žalobě podala u soudu prvního stupně v poslední den prodloužené lhůty. Otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, protože rozhodnutím o odmítnutí dovolání řízení v této věci nekončí (srov. §151 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243c odst. 3 větou první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu