ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1310.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1310/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RADIOKOMUNIKACE a. s. , se sídlem v Praze 3, U Nákladového nádraží 3144, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26705036, proti žalovanému Bc. L. R., o zaplacení částky 21.215,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 11 C 45/2007, o dovolání žalovaného proti usnesením Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12. června 2008, č. j. 11 C 45/2007-78, a ze dne 7. července 2008, č. j. 11 C 45/2007-92, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2008, č. j. 51 Co 556/2008-104, 51 Co 557/2008, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesením Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12. června 2008, č. j. 11 C 45/2007-78, a ze dne 7. července 2008, č. j. 11 C 45/2007-92, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2008, č. j. 51 Co 556/2008-104, 51 Co 557/2008, se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. září 2008, č. j. 51 Co 556/2008-104, 51 Co 557/2008, k odvolání žalovaného potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12. června 2008, č. j. 11 C 45/2007-78, jímž bylo rozhodnuto, že v řízení bude jako s žalobcem namísto společnosti RADIOKOMUNIKACE a. s., se sídlem v Praze 3, U Nákladového nádraží 3144, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26705036, zaniklé sloučením, pokračováno s jejím právním nástupcem společností České Radiokomunikace a. s., se sídlem v Praze 3, U Nákladového nádraží 3144, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27444902 (výrok pod bodem I), a odmítl odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 7. července 2008, č. j. 11 C 45/2007-92, jímž byla připuštěna změna žaloby (výrok pod bodem II).
Usnesení odvolacího soudu v obou jeho výrocích, jakož i obě usnesení soudu prvního stupně napadl žalovaný dovoláním, v němž uvedl pouze tolik, že proti těmto rozhodnutím podává „v návaznosti na předešlá rozhodnutí“ dovolání, a protože nemá právnické vzdělání, žádá o osvobození od soudních poplatků a nákladů řízení a o ustanovení právního zástupce, který by mu pomohl po odborné stránce s tímto složitým dovoláním.
S přihlédnutím k článku II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z toho vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti oběma usnesením Okresního soudu ve Frýdku – Místku podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, přípustné není. Občanský soudní řád v ustanoveních §§238 až 239 obsahuje výčet usnesení odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé a proti nimž je dovolání přípustné, a usnesení o odmítnutí odvolání mezi nimi není. Je tomu tak proto, že mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku pod bodem II usnesení odvolacího soudu, jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o potvrzující výrok pod bodem I usnesení odvolacího soudu, proti němu – oproti chybnému poučení odvolacího soudu – dovolání přípustné je, neboť je zákon připouští v ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z ustanovení §241 odst. 1, 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolatel (krom případů v tomto ustanovení uvedených) musí být zastoupen advokátem, jímž musí být dovolání též sepsáno.
Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. určuje, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241 (zastoupení dovolatele advokátem), běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání žalovaného ze dne 4. ledna 2009, podané ve dvouměsíční lhůtě stanovené v §240 odst. 1 větě první o. s. ř., učiněné v době, kdy žalovaný advokátem zastoupen nebyl, a advokátem nesepsané, obsahuje údaj o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, a dá se z něho též usoudit, čeho se dovolatel domáhá; nelze však z něho zjistit, z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá (dovolací důvody).
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 2. července 2009, č. j. 11 C 45/2007-140, ustanovil žalovanému „k ochraně jeho zájmů v této věci“ zástupce z řad advokátů, a to JUDr. Tomáše Mikulíka Hameleho, Ph.D. Protože usnesení neobsahuje poučení o odvolání proti tomuto výroku (poskytnuté poučení o možnosti podat odvolání je vztaženo k neexistujícímu výroku II), nenabylo právní moci dne 18. srpna 2009, jak je vyznačeno na jeho originálu, nýbrž – vzhledem k ustanovení §204 odst. 2 větě druhé o. s. ř. – až uplynutím tříměsíční lhůty od doručení, tj. dne 30. listopadu 2009 (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, byla lhůta k doplnění chybějících náležitostí dovolání běžící od právní moci usnesení, jímž byl dovolateli ustanoven zástupce, nikoliv dvouměsíční (podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř.), nýbrž – vzhledem k ustanovení §240 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – čtyřměsíční [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1985, svazek 26/2004, a v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 117.] . Lhůta k doplnění dovolání ve smyslu ustanovení §241b odst. 3, části věty druhé za středníkem, o. s. ř. tedy uplynula až dne 31. března 2010. I tak však tato lhůta uplynula marně, neboť během ní (ani později) nebylo dovolání o chybějící dovolací důvody doplněno.
Dovolání, které neobsahuje údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním, a v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat. Dovolatel může tuto vadu odstranit a dovolání doplnit o dovolací důvody jen ve l hůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. Jde o lhůtu propadnou (prekluzivní), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud, který k případnému pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, uveřejněné v Souboru pod číslem C 3540, svazek CD-3/2007). Tak je tomu též v dané věci.
Na tomto důsledku nemůže nic změnit ani skutečnost, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. června 2010, č. j. 11 C 45/2007-156, byl ustanovený zástupce žalovaného na svou žádost (kterou podal již dne 12. října 2009 a k níž se žalovaný vyjádřil podáním ze dne 25. února 2010, v němž požádal o ustanovení jiného zástupce) povinnosti k zastupování žalovaného zproštěn. Stalo se tak totiž až poté, co lhůta k doplnění dovolání uplynula, dovolatel byl tedy po celou dobu jejího běhu advokátem zastoupen; ten ještě podáním došlým soudu dne 30. března 2010 v reakci na vyjádření žalovaného argumentoval, že další zastupování není pro narušení důvěry možné, a opakoval žádost o zproštění. Na okraj lze poznamenat, že usnesení odvolacího soudu ze dne 30. září 2010, sp. zn. 51 Co 384/2010-169, jímž bylo k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně č. j. 11 C 45/2007-156 potvrzeno, nebylo zprošťovanému zástupci – alespoň podle obsahu spisu – doručeno (ani doručováno) a usnesení o zproštění tak zřejmě není dosud pravomocné.
Bez významu je též to, že soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 4. ledna 2011, č. j. 11 C 45/2007-173, že žalovanému se zástupce neustanovuje, přičemž podle obsahu odůvodnění se mělo jednat o ustanovení nového zástupce pro dovolací řízení a soud prvního stupně opřel své rozhodnutí mimo jiné o (nesprávné) poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí není přípustné. V situaci, kdy lhůta k doplnění dovolání již marně uplynula, by ustanovení zástupce dovolateli nemohlo na důsledcích spojených s jejím uplynutím nic změnit. Jde o lhůtu zákonnou, kterou nelze ani prodloužit (srov. shodně např. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 25/2005), natož pak její marné uplynutí – z jakýchkoliv důvodů – nevzít na zřetel. Z týchž příčin nejsou důvody, proč ustanovený advokát dovolání ve lhůtě nedoplnil, právně významné pro posouzení důsledků marného uplynutí lhůty, v níž tak mohl učinit.
Nejvyšší soud proto odmítl též dovolání proti výroku pod bodem I rozhodnutí odvolacího soudu, a to podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu